V českých pohádkách zuří třídní boj proti aristokracii. V 80. letech se však náboj změnil

V podstatě už sám kánon českých pohádek vznikal jako umělý konstrukt. Nešlo o přesné záznamy toho, co si venkovští lidé mezi sebou vyprávěli po večerech, ale o to, co si několik vzdělaných městských lidí usmyslelo, že by bylo dobré k podpoření národního povědomí a hrdosti. Skutečná tradiční vyprávění se tedy zcenzurovala (především o popisy sexu a násilí) a ze strašidelných historek pro dospělé se stala spíš milá vyprávění pro děti s jasnými morálními poselstvími, což ony původní formy neměly.

Filmové pohádky pak dlouho v české kinematografii neměly úspěch. Prakticky se staly populární až v 50. letech, v dobách tuhé totality, a byly součástí „budovatelského nadšení“. Proto se v nich tolik sborově zpívá, proto se v nich oslavuje rukodělná práce a proto jsou v nich aristokraté ukazováni jako přežilí a zdegenerovaní. A správní jsou pouze tehdy, pokud se chovají jako obyčejní dělní lidé (jako král Miroslav z Pyšné princezny nebo Lada z Princezny se zlatou hvězdou) nebo se s lidem aspoň sblíží tím, že překonají třídní rozdíly (jako Werichova postava v Byl jednou jeden král).

Poselstvím těchto pohádek je pochopitelně jak nutnost překonání pýchy a zpohodlnělosti, tak celého společenského systému – feudalismu. V samotných pohádkách se vlastně přeskakuje éra kapitalismu a rovnou se z feudalismu přesouváme do socialismu nebo komunismu, alespoň symbolicky.

Padouši v pohádkách jsou „špatní rádcové“ i různí spekulanti, podvodní krčmáři (Obušku, z pyle ven!) nebo nenažraní statkáři (Pandrhola či Trautenberk). Výrazně se odsuzuje zbrojení a válčení (král Kazisvět), přičemž tak se vždy chovají „temná království na západě“, zatímco v těch východních, šťastných, se zpívá, tančí a směje se.

Ne že by žádný z těchto motivů nebyl už v pohádkách z 19. století, ale verze z 50. let je zdůrazňují, víc o nich mluví a neopomíjejí vše podtrhnout vizuální ikonografií, kdy se u padouchů zdůrazňuje němectví nebo křižáctví, nacistická symbolika a západní dekadence (například, že muži nosí náušnice, make-up apod.). Podstatné je také zdůraznit, že králové jsou již staří a nemohoucí a systém, jenž reprezentují, není životaschopný. Musí předat vládu někomu jinému, mladšímu, ideálně více lidem, přičemž se nepředává samotná koruna a žezlo jako odznaky „staré moci“.

Tento nádech zůstává v českých filmových pohádkách dlouhodobě. I mladí zhýčkaní princové se musí osvěžit a obrodit prací, cestováním a kontaktem s „prostým lidem“. Princ vlastně vždy vystupuje inkognito nebo ani není princ, ale obyčejný chasník. Prakticky nikdy tu nejde o to, že by někdo z nižšího stavu byl povýšen na šlechtice nebo šlechtičnu, ale šlechtický stav se přibližuje „těm dole“. Aristokraté se záměrně vzdávají svých znaků a chování a demokratizují se. Základním úspěchem není vyhrát válku, ale oddálit ji nebo zcela zažehnat její nebezpečí a propojovat země diplomaticky.

Někdy v éře pozdní normalizace a nastupující perestrojky (přestavby socialismu) v 80. letech se nádech pohádek v něčem změnil. Zatímco předcházející éra říkala, že nebezpeční jsou feudálové, imperialisté a „nacisté“, vždy kdosi jiný než my, v pozdější době se pohádky staly metaforou něčeho jiného. Jsme to my, kdo žijeme v jakémsi začarovaném prokletém království nebo zchudlém zkorumpovaném a rozpadajícím se knížectví. Takto vypadají především pohádky S čerty nejsou žerty a Tři veteráni.

Zde už bylo možné v zákeřných nebo slabých vládcích vidět tehdejší vládnoucí nomenklaturu – zkorumpované nebo bezradné komunistické straníky. V obou jmenovaných filmech se také tematizuje vojenská služba jako trauma. Především S čerty nejsou žerty zobrazují i nesmyslnou vojenskou šikanu, kterou zaživaly generace mladých mužů. Touha být rebel a uniknout šikaně našla v této pohádce dokonalé naplnění. Navíc tu po dlouhé době, kdy jsme sledovali různé vypelichané neschopné čerty, dostáváme konečně vizi tvrdého, ale spravedlivého pekla. Někde na všechny mocipány a zlé lidi čeká trest, jednoho dne budou pykat.

Zatímco v Hrátkách s čertem nebylo ani tvrdé peklo bráno vážně jako záruka spravedlnosti, ale samo o sobě bylo zkorumpovanou říší stojící spíš na svádění a klamu, S čerty nejsou žerty chápe peklo jako správnou poslední instanci. Nejde snad o to, že by tvůrci tehdy přesně zamýšleli určité poselství a pohádkami bojovali proti režimu. Spíše jde o neuvědomělou změnu v dobové atmosféře, kdy danému režimu nevěřil už prakticky nikdo.

Pohádka navíc vždy byla únikem před realitou – nadějí, že bude lépe. V 50. letech ono lépe znamenalo budoucí socialismus, v 80. letech znamenalo spíše konec socialismu, respektive konec daného režimu. Paradoxem je, že pohádky vždy přinášely světy, které nám umožnily snít i o lepší minulosti, než jaká ve skutečnosti byla. Právě díky tomuto napětí a nejednoznačnosti, co by měl být onen lepší svět, jsou mnohé české filmové pohádky koukatelné dodnes. Přinejmenším pro ty generace, které na nich vyrostly a neviděly v kinech a televizi dost jiných fantazijních světů.