Do českých kin dnes vstupuje její opus magnum: dvouapůlhodinová historická freska Jánošík, kterou kvůli problémům s financováním točila sedm let. "Stálo to spoustu nervů," říká v rozhovoru pro HN Agnieszka Hollandová, nejslavnější polská režisérka současnosti. Na kontě má Zlatý glóbus i nominaci na Oscara, říká se o ní, že pro film objevila Leonarda DiCapria. "Čech Václav Jiráček, který hraje Jánošíka, má podobnou jiskru v oku," tvrdí.
Ačkoliv teď tvoří Hollandová převážně v USA, i její další připravovaný film má být velkým středoevropským projektem. Chystá se na Čapkovu Válku s mloky. I na ní bude spolupracovat se svou dcerou, režisérkou Kasiou Adamik. Ta byla včera při rozhovoru pro HN přítomna.
HN: Co přesvědčí dvě Polky, aby natočily film o slovenském zbojníkovi a do hlavní role obsadily Čecha?
Jánošík je v Polsku populární, je to romantická legenda, podle níž vznikl v sedmdesátých letech jeden z nejslavnějších polských seriálů. Když mě oslovil producent Rudolf Biermann s tím, že má výborný scénář , zpočátku jsem váhala. Jánošíka jsem měla spojeného s různými marxistickými filmy z minula a nedovedla jsem si představit jiný pohled. Pak jsem si ale přečetla scénář, zaujalo mě, jak pečlivě dokumentuje historické souvislosti a zasazuje tu postavu do dějinného kontextu počátku osmnáctého století. No a přesvědčila mě i moje dcera Kasia. Asi z nostalgie nad tím seriálem, na který koukala jako dítě, mě přesvědčila, že Jánošík je skvělým prototypem moderního, trochu existenciálního hrdiny, který bude srozumitelný všem generacím. A ten přesah do současnosti se nám myslím docela povedl. Jánošík by dnes mohl být přece klidně mladý voják, který se vrátil z Iráku do svého rodného městečka, a najednou se cítí vykořeněný, neví, co chce, a hledá vnitřní svobodu. Stejně tak by to mohl být vůdce pouličního gangu. Jánošíkovým nepřítelem je jeho osud. On vlastně bojuje sám se sebou.
Proč Čech? Byl nejlepší
HN: Veškerá pozornost se ve filmu koncentruje na českého herce Václava Jiráčka v hlavní roli, který prakticky nezmizí z plátna. Proč jste si pro postavu slovenského zbojníka vybrala právě Čecha?
No na Slovensku mi to pořádně vyčetli. Že jsem jim místo chrabrého dvoumetrového hrdiny ukazuju mladého, hubeného českého kloučka. Dělali jsme konkurz, jehož se zúčastnilo snad tři sta herců. Z Polska, Slovenska, z Čech. No a Václav Jiráček mě už před těmi sedmi lety jasně přesvědčil. Tehdy byl přitom úplně neznámý, nikde nehrál, byl studentem druhého ročníku loutkařiny na DAMU. Přesto nejlépe naplnil moji představu, jak by měl Jánošík vypadat. Už jeho pohled je nesmírně sugestivní. Je v něm něco něžného i něco divokého, temného, má obrovský potenciál a charizma. Já jsem se s něčím podobným setkala už dřív u několika jiných herců, taky byli mladičcí, měli subtilní postavu a takový zvláštní, nekompromisní pohled. Takový byl před lety Leonardo DiCaprio, když jsem ho obsadila do Úplného zatmění. Nebo Tobey Maguire. Nesmírně talentovaní kluci. A taky nemají zrovna dva metry. Václav Jiráček je výjimečný.
HN: Obsazení Jánošíka je mezinárodní, v každé zemi publikum přilákají jiné hvězdy, čeští diváci poznají třeba Karla Dobrého, Richarda Krajča, Slovenku Táňu Pauhofovou. Ty všechny jste obsadili už před sedmi lety, pak jste museli natáčení na dlouhou dobu zastavit. Jak jste se pak vyrovnávala s tím, že vám herci zestárli?
Kupodivu ty roky na nich skoro nebyly znát, samy jsme byly překvapené. Kasia, která dělala casting, se té proměny bála nejvíc. Před sedmi lety jsme natočili skoro čtyřicet procent filmu, a skoro nic se nemuselo přetáčet. Žádný zvláštní make-up nebyl potřeba. Naši herci zřejmě nestárnou, měli jsme vážně štěstí. Když jsme se k tomu natáčení po letech vrátili, obsadili jsme jen několik nových herců - převážně Poláků, protože z filmu se poté, co se jej rozhodl dofinancovat Dariusz Jablonski, stala výraznější polsko-slovenská koprodukce.
HN: Přesto pro vás ta mnohaletá nejistota, když jste přišli o producenta a tím i o peníze, musela být strašně frustrující.
Ano, to se mi za celou moji kariéru stalo poprvé a už to nikdy nechci zažít. Ta bezmoc, že máte rozdělaný skvělý film, na dlouho zamluvené herce, a najednou musíte natáčení zastavit a nejste schopná vlastnímu štábu říct, jestli se ještě někdy začne točit, to je hrůza. To se vám v zahraniční nestane. Posledních dvacet let točím převážně v zámoří, a tam vůbec nezačne natáčení, dokud nemáte pojistku, že se film podaří finančně pokrýt. Pokud nejsou jisté peníze, nezačnete točit.
HN: Rozpočet Jánošíka je ovšem obrovský, mluví se o šesti milionech eur.
Řekla bych, že rozpočet byl nakonec spíš pět milionů eur, ovšem ono se to dost těžko počítá, vzhledem k tomu, že jsme na Jánošíkovi dělali sedm let a je do toho nutno započíst inflaci a další vlivy. Z dnešního pohledu se mi zdá, že nejdražší bylo udržet všechny kostýmy a dobové rekvizity. Na evropské poměry jsme přitom natočili velmi levný historický film. Drahé bylo to natáčení v zimě v horách, ty koně, dekorace, to prostě nemůžete ošidit. V Anglii nebo ve Francii bychom stejný film natočili tak za třicet milionů eur, a to je střízlivý odhad. A v Americe? To by byl film aspoň za sedmdesát milionů dolarů.
HN: Jednu z výrazných rolí ztvárnila v Jánošíkovi Američanka Sarah Zoe Canner. Počítáte s tím, že by její angažmá spolu s vaším jménem mohlo Jánošíkovi pomoci do americké distribuce?
Určitě se o to budeme snažit, zájem několika distributorů už nyní máme, ale jestli se mi skutečně podaří ten film v Americe uvést, to vám řeknu až tak za měsíc či dva. Prosadit se do běžné americké distribuce je pro zahraniční filmy stále těžší a těžší, i když máte slavné jméno. Na Sarah jsem narazila v jednom nezávislém filmu, který točil jeden můj kamarád. Přišlo mi, že typově se do role Jánošíkovy osudové ženy Barbory velmi hodí. Jánošíka obklopují vesměs zrzaví a světlovlasí lidé, a Barbora je jiná, vzhledově i charakterově. Je tmavá, výrazná, tvoří do velmi zajímavý kontrast.
HN: Vizuální styl a celkové výtvarné vyznění je u Jánošíka vůbec velmi podstatné. Střídají se tam roční doby, důležitou roli hraje světlo, stíny, ale také písně a hudba. Do jaké míry jste kameru Martina Štrby ovlivňovala?
Skoro vůbec, Štrba je nesmírně talentovaný a přesně vystihl potřeby filmu, zachytil přesně tu atmosféru, jakou jsem tam chtěla mít. Samotná slovenská krajina hraje v tom filmu velmi podstatnou roli, stejně jako lidové tradice a zvyky. V jedné české recenzi jsem si přečetla, že je ten film moc folklorní. Té výtce nerozumím. Právě folklor byl zcela klíčový pro formování Jánošíkova charakteru. Je třeba si uvědomit, že Slovensko počátku osmnáctého století, to byla země, kde prakticky neexistovala společenská vrstva intelektuálů a aristokracie, takže právě lidové zvyky a tradice byly jediným způsobem národního uvědomění a sebevyjádření.
Hřebejk je jako Almodóvar
HN: Jánošík má postupně premiéru v Polsku, na Slovensku a v Česku. Jsou reakce publika v jednotlivých zemích rozdílné?
Slovenské kritiky jsem zatím příliš nečetla, ovšem v Polsku je přijetí velmi příznivé a taky návštěvnost filmu je velmi dobrá. Mnozí sice mého Jánošíka pořád srovnávají s tím stařičkým seriálem, ale to se dalo očekávat. Jsem zvědavá na reakce v Česku.
HN: V Praze jste studovala, sledujete současnou českou kinematografii? Bývá jí často vytýkáno, že je příliš regionální.
To bych ani neřekla. České filmy sleduji pravidelně, rozhodně víc než ty slovenské. Mám velmi ráda Petra Zelenku. Jeho Bratry Karamazovy ostatně v Polsku produkovala právě moje dcera. Líbí se mi i Hřebejk, třeba Horem pádem je výborný film, ovšem v poslední době je Hřebejk trochu jako Almodóvar. Všechny filmy pěkné, líbivé, ale stejné, jeden jako druhý. Taky Bohdan Sláma a Alice Nellis jsou velmi talentovaní režiséři. Díky takovým si český film drží velmi vysokou úroveň.
HN: Mluví se o vás v souvislosti s Válkou s mloky, ovšem mnoho informací o tomto filmu zatím není.
Já bych to strašně ráda dělala. Na Karla Čapka se chystám už od dob studií, Válku s mloky mám strašně ráda, a myslím, že to téma, katastrofická vize světa, je stále velice aktuální, ovšem vyžaduje i velkorysý produkční přístup. Chceme kombinovat animaci, triky, živé herectví. Bude to zkrátka něco stát, aby to nebylo směšné. Bude to mnohem víc než Jánošík.
Polská vizionářka
Češi si mohou dovolit svou kinematografii kritizovat, nicméně z hlediska produkce ostatních zemí střední a východní Evropy si čeští filmaři vedou výborně. Daří se tu držet stabilně vysokou úroveň filmů, zejména díky tvůrcům, jako je Petr Zelenka, Bohdan Sláma nebo Alice Nellis, říká neslavnější polská režisérka současnosti. Agnieszka Hollandová, která vystudovala pražskou FAMU, se teď chystá točit Čapkovu Válku s mloky.
Matka a dcera
Jánošík je dílem dvou režisérek - Agnieszky Hollandové a její dcery Kasii Adamik. Já točila v nížině, a dcera v horách, kde bylo natáčení méně pohodlné, říká Hollandová.
Ačkoliv teď tvoří Hollandová převážně v USA, i její další připravovaný film má být velkým středoevropským projektem. Chystá se na Čapkovu Válku s mloky. I na ní bude spolupracovat se svou dcerou, režisérkou Kasiou Adamik. Ta byla včera při rozhovoru pro HN přítomna.
HN: Co přesvědčí dvě Polky, aby natočily film o slovenském zbojníkovi a do hlavní role obsadily Čecha?
Jánošík je v Polsku populární, je to romantická legenda, podle níž vznikl v sedmdesátých letech jeden z nejslavnějších polských seriálů. Když mě oslovil producent Rudolf Biermann s tím, že má výborný scénář , zpočátku jsem váhala. Jánošíka jsem měla spojeného s různými marxistickými filmy z minula a nedovedla jsem si představit jiný pohled. Pak jsem si ale přečetla scénář, zaujalo mě, jak pečlivě dokumentuje historické souvislosti a zasazuje tu postavu do dějinného kontextu počátku osmnáctého století. No a přesvědčila mě i moje dcera Kasia. Asi z nostalgie nad tím seriálem, na který koukala jako dítě, mě přesvědčila, že Jánošík je skvělým prototypem moderního, trochu existenciálního hrdiny, který bude srozumitelný všem generacím. A ten přesah do současnosti se nám myslím docela povedl. Jánošík by dnes mohl být přece klidně mladý voják, který se vrátil z Iráku do svého rodného městečka, a najednou se cítí vykořeněný, neví, co chce, a hledá vnitřní svobodu. Stejně tak by to mohl být vůdce pouličního gangu. Jánošíkovým nepřítelem je jeho osud. On vlastně bojuje sám se sebou.
Proč Čech? Byl nejlepší
HN: Veškerá pozornost se ve filmu koncentruje na českého herce Václava Jiráčka v hlavní roli, který prakticky nezmizí z plátna. Proč jste si pro postavu slovenského zbojníka vybrala právě Čecha?
No na Slovensku mi to pořádně vyčetli. Že jsem jim místo chrabrého dvoumetrového hrdiny ukazuju mladého, hubeného českého kloučka. Dělali jsme konkurz, jehož se zúčastnilo snad tři sta herců. Z Polska, Slovenska, z Čech. No a Václav Jiráček mě už před těmi sedmi lety jasně přesvědčil. Tehdy byl přitom úplně neznámý, nikde nehrál, byl studentem druhého ročníku loutkařiny na DAMU. Přesto nejlépe naplnil moji představu, jak by měl Jánošík vypadat. Už jeho pohled je nesmírně sugestivní. Je v něm něco něžného i něco divokého, temného, má obrovský potenciál a charizma. Já jsem se s něčím podobným setkala už dřív u několika jiných herců, taky byli mladičcí, měli subtilní postavu a takový zvláštní, nekompromisní pohled. Takový byl před lety Leonardo DiCaprio, když jsem ho obsadila do Úplného zatmění. Nebo Tobey Maguire. Nesmírně talentovaní kluci. A taky nemají zrovna dva metry. Václav Jiráček je výjimečný.
HN: Obsazení Jánošíka je mezinárodní, v každé zemi publikum přilákají jiné hvězdy, čeští diváci poznají třeba Karla Dobrého, Richarda Krajča, Slovenku Táňu Pauhofovou. Ty všechny jste obsadili už před sedmi lety, pak jste museli natáčení na dlouhou dobu zastavit. Jak jste se pak vyrovnávala s tím, že vám herci zestárli?
Kupodivu ty roky na nich skoro nebyly znát, samy jsme byly překvapené. Kasia, která dělala casting, se té proměny bála nejvíc. Před sedmi lety jsme natočili skoro čtyřicet procent filmu, a skoro nic se nemuselo přetáčet. Žádný zvláštní make-up nebyl potřeba. Naši herci zřejmě nestárnou, měli jsme vážně štěstí. Když jsme se k tomu natáčení po letech vrátili, obsadili jsme jen několik nových herců - převážně Poláků, protože z filmu se poté, co se jej rozhodl dofinancovat Dariusz Jablonski, stala výraznější polsko-slovenská koprodukce.
HN: Přesto pro vás ta mnohaletá nejistota, když jste přišli o producenta a tím i o peníze, musela být strašně frustrující.
Ano, to se mi za celou moji kariéru stalo poprvé a už to nikdy nechci zažít. Ta bezmoc, že máte rozdělaný skvělý film, na dlouho zamluvené herce, a najednou musíte natáčení zastavit a nejste schopná vlastnímu štábu říct, jestli se ještě někdy začne točit, to je hrůza. To se vám v zahraniční nestane. Posledních dvacet let točím převážně v zámoří, a tam vůbec nezačne natáčení, dokud nemáte pojistku, že se film podaří finančně pokrýt. Pokud nejsou jisté peníze, nezačnete točit.
HN: Rozpočet Jánošíka je ovšem obrovský, mluví se o šesti milionech eur.
Řekla bych, že rozpočet byl nakonec spíš pět milionů eur, ovšem ono se to dost těžko počítá, vzhledem k tomu, že jsme na Jánošíkovi dělali sedm let a je do toho nutno započíst inflaci a další vlivy. Z dnešního pohledu se mi zdá, že nejdražší bylo udržet všechny kostýmy a dobové rekvizity. Na evropské poměry jsme přitom natočili velmi levný historický film. Drahé bylo to natáčení v zimě v horách, ty koně, dekorace, to prostě nemůžete ošidit. V Anglii nebo ve Francii bychom stejný film natočili tak za třicet milionů eur, a to je střízlivý odhad. A v Americe? To by byl film aspoň za sedmdesát milionů dolarů.
HN: Jednu z výrazných rolí ztvárnila v Jánošíkovi Američanka Sarah Zoe Canner. Počítáte s tím, že by její angažmá spolu s vaším jménem mohlo Jánošíkovi pomoci do americké distribuce?
Určitě se o to budeme snažit, zájem několika distributorů už nyní máme, ale jestli se mi skutečně podaří ten film v Americe uvést, to vám řeknu až tak za měsíc či dva. Prosadit se do běžné americké distribuce je pro zahraniční filmy stále těžší a těžší, i když máte slavné jméno. Na Sarah jsem narazila v jednom nezávislém filmu, který točil jeden můj kamarád. Přišlo mi, že typově se do role Jánošíkovy osudové ženy Barbory velmi hodí. Jánošíka obklopují vesměs zrzaví a světlovlasí lidé, a Barbora je jiná, vzhledově i charakterově. Je tmavá, výrazná, tvoří do velmi zajímavý kontrast.
HN: Vizuální styl a celkové výtvarné vyznění je u Jánošíka vůbec velmi podstatné. Střídají se tam roční doby, důležitou roli hraje světlo, stíny, ale také písně a hudba. Do jaké míry jste kameru Martina Štrby ovlivňovala?
Skoro vůbec, Štrba je nesmírně talentovaný a přesně vystihl potřeby filmu, zachytil přesně tu atmosféru, jakou jsem tam chtěla mít. Samotná slovenská krajina hraje v tom filmu velmi podstatnou roli, stejně jako lidové tradice a zvyky. V jedné české recenzi jsem si přečetla, že je ten film moc folklorní. Té výtce nerozumím. Právě folklor byl zcela klíčový pro formování Jánošíkova charakteru. Je třeba si uvědomit, že Slovensko počátku osmnáctého století, to byla země, kde prakticky neexistovala společenská vrstva intelektuálů a aristokracie, takže právě lidové zvyky a tradice byly jediným způsobem národního uvědomění a sebevyjádření.
Hřebejk je jako Almodóvar
HN: Jánošík má postupně premiéru v Polsku, na Slovensku a v Česku. Jsou reakce publika v jednotlivých zemích rozdílné?
Slovenské kritiky jsem zatím příliš nečetla, ovšem v Polsku je přijetí velmi příznivé a taky návštěvnost filmu je velmi dobrá. Mnozí sice mého Jánošíka pořád srovnávají s tím stařičkým seriálem, ale to se dalo očekávat. Jsem zvědavá na reakce v Česku.
HN: V Praze jste studovala, sledujete současnou českou kinematografii? Bývá jí často vytýkáno, že je příliš regionální.
To bych ani neřekla. České filmy sleduji pravidelně, rozhodně víc než ty slovenské. Mám velmi ráda Petra Zelenku. Jeho Bratry Karamazovy ostatně v Polsku produkovala právě moje dcera. Líbí se mi i Hřebejk, třeba Horem pádem je výborný film, ovšem v poslední době je Hřebejk trochu jako Almodóvar. Všechny filmy pěkné, líbivé, ale stejné, jeden jako druhý. Taky Bohdan Sláma a Alice Nellis jsou velmi talentovaní režiséři. Díky takovým si český film drží velmi vysokou úroveň.
HN: Mluví se o vás v souvislosti s Válkou s mloky, ovšem mnoho informací o tomto filmu zatím není.
Já bych to strašně ráda dělala. Na Karla Čapka se chystám už od dob studií, Válku s mloky mám strašně ráda, a myslím, že to téma, katastrofická vize světa, je stále velice aktuální, ovšem vyžaduje i velkorysý produkční přístup. Chceme kombinovat animaci, triky, živé herectví. Bude to zkrátka něco stát, aby to nebylo směšné. Bude to mnohem víc než Jánošík.
Polská vizionářka
Češi si mohou dovolit svou kinematografii kritizovat, nicméně z hlediska produkce ostatních zemí střední a východní Evropy si čeští filmaři vedou výborně. Daří se tu držet stabilně vysokou úroveň filmů, zejména díky tvůrcům, jako je Petr Zelenka, Bohdan Sláma nebo Alice Nellis, říká neslavnější polská režisérka současnosti. Agnieszka Hollandová, která vystudovala pražskou FAMU, se teď chystá točit Čapkovu Válku s mloky.
Matka a dcera
Jánošík je dílem dvou režisérek - Agnieszky Hollandové a její dcery Kasii Adamik. Já točila v nížině, a dcera v horách, kde bylo natáčení méně pohodlné, říká Hollandová.