Vyhrál by reálný souboj Van Damme, nebo Seagal? Odpověď je jednoznačná

Jedná se svým způsobem o dětskou hru z pískoviště: „Můj táta je silnější a přepral by toho tvého.“ Je to také oblíbená otázka komiksových geeků: „Který superhrdina a superschopnost jsou lepší?“ Superman, Hulk, Thor, Flash, Wolverine, Dr. Strange? Vítězí síla, rychlost, mrštnost, schopnosti regenarace, vysoká inteligence a lstivost, neviditelnost, schopnost ohýbat čas a prostor? V tomto případě se však bavíme o reálných lidech, kteří jsou trénovaní k boji a založili si živnost na tom, že ve filmech holýma rukama a nohama pacifikují nepřátele.

Výše uvedené video je pokusem vzít onu otázku vážně. Jak vůbec můžeme určit, kdo ze dvou akčních herců je lepší? Jak by takový souboj mohl vypadat, jaká by měl pravidla? Masově je favorizovaný Jean-Claude Van Damme, protože je celkově v lepší fyzické kondici a kdysi v minulosti se účastnil reálných zápasů. Jeho bilance je dokonce dost úctyhodná – mluví se o 44 zápasech, z nichž vyhrál 40.

Je ovšem těžké určit, jak náročné tyto souboje byly. Většina se odehrála podle pravidel lehkého a polovičního kontaktu a jen 18 zápasů bylo ve full contact. Ze všech dochovaných záznamů je navíc vidět jediná taktika: Van Damme stojí bokem v širokém postoji, skáče dopředu a dozadu a kope na dlouhou vzdálenost.

V neprospěch Stevena Seagala hraje to, že v posledních letech výrazně přibral, nejspíš kvůli dědičnému onemocnění štítné žlázy. Oficiálně nikdy nebojoval na žádném turnaji. Zato si často vymýšlel, že byl agentem CIA nebo bojoval proti japonské mafii jakuze. Množství jeho podivných báchorek je nepřeberné. A dlouho Hollywoodem a internetem koluje fáma, že jeho vyprovokovaný zápas na place s kaskadérem Genem LeBellem skončil tak, že LeBell Seagala přiškrtil do bezvědomí a herec si na závěr pokálel kalhoty. (Dlužno podotknout, že LeBell měl 10. dan v judu a 9. dan v jiu-jitsu. A byl předlohou pro zabijáckého kaskadéra Cliffa z Tenkrát v Hollywoodu. Ona story je ovšem nejspíš značně přibarvená.)

Van Dammem navrhovaný zápas se měl odehrát v ringu a mělo jít nejspíš o full contact s rukavicemi, což je pro Seagala nevýhodné, protože jeho styl vyžaduje mít zcela volné dlaně. (Rozebereme si to ještě níže, ale už teď je nutné upozornit, že Seagal ani ve svých filmech nepoužívá výhradně aikido, je to oblíbený omyl.)

Seagal naopak údajně vždy všem vyzyvatelům říkal, že jeho pravidla zní následovně. 1. zápas nebude o peníze, 2. nebude před diváky a před kamerami, 3. nebudou v něm řádná pravidla, jaké se smí nebo nesmí používat chvaty.

Reálně šlo tedy o podmínky výrazně nebezpečnější než u současného MMA nebo bare-knucle fights. A vlastně se blížily tomu, jak měl vypadat údajný turnaj Kumite v Hongkongu, jehož se měl účastnit Frank Dux, jehož Van Damme hrál v Krvavém sportu. S tím rozdílem, že by nikdo neviděl onu vítěznou techniku.

Dlužno poznamenat, že za posledních deset patnáct let jsme se naučili Stevena Seagala podceňovat a chápat ho jenom jako komickou figurku. Ve skutečnosti je však zcela legitimním velmistrem bojových umění. Zatímco Van Damme má pouze jediný černý pás, a to 2. dan z karate shotokan, Seagal má 7. dan z aikida a několik dalších černých pásů z juda, karate a kenda.

Od 4. danu má člověk právo na titul velmistr a může samostatně vést vlastní školu a udílet černé pásy mladým mistrům. Van Damme svůj dan získal pravděpodobně jenom proto, aby mohl závodit, ale hlubšímu studiu svého stylu se nevěnoval. Raději bral lekce baletu, aby jeho pohyby byly elegantnější a estetičtější. Později bral lekce thai boxu a taekwonda, ale vždy pouze kvůli filmovým rolím.

Seagal naproti tomu bojová umění studuje celý život, cestuje kvůli nim po světě, navštěvuje různé mistry jiu-jitsu, karate, kung-fu, samba a jiných stylů a sám se inspiruje starodávnými technikami samurajů, tedy kořeny bojových umění, které skutečně sloužila k zabíjení.

Van Dammův styl sice působí efektně, ale je vlastně primitivní a stavěný pouze pro filmové kamery a pro „bodování“ na turnajích. Dotek–kontakt–bod, přerušení zápasu, další kolo. Van Dammův styl boje stojí na velmi rozmáchlých útočných technikách s velkou dráhou pohybu prováděných na dlouhou vzdálenost. Seagalův styl, jenž mixuje to nejúčinnější z různých škol, stojí na krátkých efektivních obranných pohybech.

Van Damme se prakticky nepohybuje do stran a jeho útoky míří frontálně. Seagal naopak vždy uhýbá do stran, vyhýbá se frontálním útokům a sám útočí zboku či zezadu na nekrytá místa. Útočí na co nejzranitelnější partie kolem krku, očí a mozkového kmene, zaměřuje se na páčení, drcení a lámání kloubů. Van Damme používá vždy jen izolované techniky, jeho kombinace jsou málo návazné a opakované kopy na místě prakticky nepoužitelné. Seagal navazuje na sebe v plynulé flow různé kryty, údery, kopy, hmaty, pichy, škrcení a hlavně ustavičné vyvádění soupeře z rovnováhy, včetně šlapání soupeřovi na stojnou nohu.

Jinými slovy, Seagal celoživotně trénuje tak, že je dokonale připravený na útoky, jaké dělá Van Damme. Je téměř o 20 cm vyšší, má mnohem delší ruce, mnohem větší dlaně, má výjimečnou schopnost zachytávat údery a kopy a velmi silný stisk. Každodenně také trénuje údery holými klouby, hranami dlaně a prsty do dřeva a má výjimečně zocelené ruce pokryté mohutnými mozoly. Dosti děsivé jsou i jeho dlouhé, tlusté a pevné nehty, jež působí jako nože a kopí. Očití svědkové jeho výukových lekcí (včetně těch,co byli původně skeptičtí) říkají, že si do dnešního věku udržuje výjimečnou rychlost a výbornou orientaci v prostoru.

Van Damme naproti tomu nejspíš nikdy netrénoval a nebojoval s nikým, jehožstyl stojí na krátké vzdálenosti (či zkracování vzdálenosti) a grapplingu (využívání tlaku). Nikdy nebyl nucený měnit osu akce (a všechny jeho zápasy jsou jenom „přetlačování se nohama“). Není zvyklý, že jej někdo vyvádí z rovnováhy, neumí využívat dlaně jinak než zatnuté v pěst. Van Damme ani ve svých filmech nepoužívá žádnou obranu, víceméně vždy jen inkasuje nebo útočí. Na turnajích se bránil vždy jen couváním. Neuvažuje o tom, jak dostat nejen své tělo, ale i tělo soupeře tam, kam potřebuje. Van Damme je prakticky dokonalá Seagalova oběť. Jeho šance v souboji bez pravidel se blíží nule.

Je vysoce pravděpodobné, že oba potenciální soupeři jsou velmi egoističtí a mají tendence druhého podceňovat a sebe naopak přeceňovat. Překvapení by nejspíš nakonec něčím byli oba dva. Problém je, že i pokud Seagal podcení Van Damma v jeho pružnosti a rychlosti, pořád má v zásobě mnoho technik a strategií, jimiž se může vyhnout porážce a zvrátit boj ve svůj prospěch. K tomu mu slouží i jeho duchovní trénink, v němž se mentálně připravuje na bolest a smrt. (Nevíme ale, jak by Seagal reálně zareagoval na bolest po úderu.) Van Damme má naproti tomu omezený repertoár technik, není zvyklý bojovat takticky a efektivně, cokoli proti jeho návykům ho musí silně rozhodit. Věří pouze svému fyzickému fondu a spoléhá se na to, že je lepší sportovec. Nemá žádnou duchovní přípravu a bojovou filosofii.

Van Damme je mnohem víc cirkusový showman, který umí předvádět gymnasticko-akrobaticko-baletní triky, ale reálnému boji se nikdy nevěnoval. Vždy dělal pouze sport s velmi omezenými pravidly a šlo mu jen o „bodování“, ne o zničení soupeře. Je dobré brát v potaz, že i „cirkusoví showmani“ – wrestleři dokázali svého času uspět v počátcích formování MMA zápasů, protože byli fyzicky velmi komplexní.

Už tehdy však byli nakonec porážení bojovniky jiu-jitsu, kteří měli lepší taktiku. Seagalův styl má kořeny právě v tradičním aiki-jitsu a mnohé věci, které dělá, najdou uplatnění i v moderním MMA. Seagal by nepoužíval moderní mírumilovné aikido, ale tvrdé a nebezpečné aiki-jutsu. Ať to tedy bereme z jakéhokoli konce, Seagal kromě slabší aerobní kondice není vůči Van Dammovi v žádné nevýhodě, naopak je pro něj po všech stránkách velmi nebezpečnou hrozbou.

Byl jí před třiceti lety, kdy se o společném zápasu mluvilo, a zůstává jí dodnes. K jejich střetu pochopitelně nikdy nedojde a vše výše napsané jsou také jen spekulace. Nicméně postavené na srovnatelných parametrech. A napovídající, že Van Damme by prohrál ve chvíli, kdy by se pohnul Seagalovým směrem.

Stevena Seagala si nemusíme vůbec mytologizovat a věřit imaginární personě z jeho filmů, kdy z něj vyzařuje aura nadpřirozené neporazitelnosti. Výše uvedené pozorování však pro nás zaznamenal i velmistr karate Jesse Enkamp, který se Seagalem nedávno natočil velmi otevřený dokument o jeho bojovém stylu.

Na jeho základě potvrzuje: Seagal je v zásadě úplně stejný jako ve svých filmech. Je tajemný, žije si ve svém světě, je až arogantně sebevědomý. Ale je zcela autentický mistr boje a je velmi nebezpečný. Není ničím nadpřirozený, ale je real-deal. Skutečná bojová umění jsou praktická, nejsou mystická. A Seagal, i když své obranné techniky či útoky předvádí zpomaleně nebo schválně jemněji, jsou podle Enkampa a jeho bratrance Olivera (zkušeného zápasníka MMA) bolestivé a vyloženě zastrašující.

Van Damme je dnes spíše cool důchodce, s nímž si půjdete zacvičit do fitka nebo zaběhat do parku a budete rádi, když s ním udržíte krok. V reálném souboji se Seagalem by však bez vážné fyzické újmy nepřežil ani pár sekund.