Feministická Barbie je odpovědí na otázky ze 30 let staré epizody Simpsonových

Emancipované dceři konzervativnějších Homera a Marge tehdy přidělávala vrásky nová kolekce panenek Malibu Stacy, které v seriálu nahrazují značku Barbie. Perfektně nafintěná a mluvící Stacy totiž ztělesňuje zpátečnické ženské stereotypy a má v sobě naprogramované věty jako: „Mě se na nic neptejte, já jsem jenom holka.“ Pohoršená Líza nenachází podporu a také z vystupování své rodiny se spíš ujišťuje, že image Stacy není náhodná. Spojí se tedy s autorkou původního návrhu Malibu Stacy a připraví novou verzi inspirovanou progresivními a uznávanými ženami minulosti.

Scenárista epizody Bill Oakley nedávno poskytl rozhovor pro Vanity Fair, v němž se pozastavil nad její přetrvávající oblibou. „Tenhle díl se lidem zaryl pod kůži. Obzvlášť ženám. Když potkávám fanynky Simpsonových, tuhle epizodu často zmiňují jako svou oblíbenou,“ nechal se slyšet Oakley, podle něhož si tehdy opět vybrali nadčasové téma. „Často jsme vyhledávali věci, které nějak souvisely se soudobými událostmi. Byly to sociální trendy, na něž lidé po deseti měsících zapomněli a domnívali se, že jsme si je vymysleli,“ vysvětlil.

Oakley tím přiblížil původ věšteckých předpovědí seriálu, jichž každým rokem a s každou moderní kauzou přibývá. Příběh epizody Líza proti mluvící panence však zpracovává téma, které se neustále vyvíjí a neztrácí relevanci. A dokazuje to právě nová Barbie, v níž Margot Robbie ztvárňuje onu stereotypní verzi ikonické panenky, již si při vyslovení jména Barbie ihned vybavíme.

Snímek ovšem volí značně fantaskní a satirický styl a odehrává se ve dvou světech. Jednak v Barbielandu, kde žijí personifikované verze panenek Barbie a Kena a chovají se dle jejich obchodní image ve skutečném světě. Tam se titulní Barbie spolu s Kenem (Ryan Gosling) vydává najít ženu, co propadá depresivním myšlenkám. Realita ovládaná muži jí otevře oči a zatouží po něčem víc než jen po krásných šatech a růžovém kabrioletu. 

Barbie i Líza proti mluvící panence vychází z myšlenky, že dané výrobky jsou určené dětem (primárně pak dívkám), které mohou zásadně ovlivnit. I mladé školačky si podprahově uvědomují sexualizaci či vytyčení ideálních fyzických parametrů, jež s nejprodávanější panenkou historie souvisí. Málokdo je přitom tak uvědomělý jako Líza, která si zoufá nad tím, že ji jakožto dítě nikdo neposlouchá (a v té chvíli vpadne do místnosti Homer, jenž se popíše jako běloch mezi 18 a 50 lety, jehož poslouchají všichni). 

Na exkurzi ve firmě Petrochem, která Malibu Stacy vyrábí, se Líza záhy seznámí se společenskou hierarchií. Sekretářka se zahihňá poté, co jí šéf pochválí zadek, a v představenstvu sedí samí bílí muži. Stejné je to v Barbie, kde prezidenta společnosti Mattel ztvárňuje Will Ferrell. Gerwig jeho postavu zesměšňuje, ale nedělá si přehnané naděje, že by situaci šlo lehce zvrátit. Podobně jako v Simpsonových, kde autorka panenek Stacy Lovell od začátku pochybuje o finanční návratnosti Lízina plánu na výrobu feministické panenky Líza Lví srdce.

Obě díla spojuje rovněž existenciální zamýšlení nad stárnutím a smyslem života, v Simpsonových zastoupené peripetiemi dědy Simpsona, jenž se nechá zaměstnat ve fast foodu. Oslích můstků najdeme navzdory nezměrné odlišnosti obou příběhů požehnaně, což si Oakley vysvětlil jednoduše. Barbie je podle něj „moderní odpovědí na otázky, již si položili před třiceti lety“. Ženy musí veřejnost stále přesvědčovat o svých schopnostech a o tom, že smysl jejich existence nekončí u atraktivity a povrchní image. Tentokrát nejde o simpsonovskou předpověď, ale o odlišnou verzi totožné popkulturní i sociální debaty.