Filmy podle krátkých povídek Stephena Kinga – hodné, zlé a hlavně podivné

Stephen King je autorem textů nejrůznější délky – od tisícistránkových románů přes dvousetstránkové novely až po krátké a úderné povídky. Následující výčet se týká jen poslední jmenované kategorie. Jak uvidíme, filmaři se k jeho předlohám staví dost různorodě. Podle textů, které mají sotva pár desítek stránek, už vznikl český krátký film, několik povídkových snímků i dlouhá filmová série, televizní seriál, adaptace, která nemá s předlohou absolutně nic společného, a dokonce také Kingův vlastní nejapný pokus o filmovou režii.

Pokoj 1408 (2007) vychází z povídky, ve které King testuje hranice příběhů o strašidelných domech. Děsivými historkami opředený pokoj 1408 je totiž místem, které na své obyvatele podniká brutální ataky vyvolávající bolesti, zmatení smyslů a halucinace. King ho popisuje spíš jako území, kde přestávají platit zákonitosti časoprostoru, který jsme normálně zvyklí obývat, než jako sídlo, v němž přebývají duchové zemřelých. Z filmařsky nevděčného textu však režisér Mikael Håfström udělal působivý halucinační horor. Film dokáže plynule gradovat napětí a do Kingovy povídky vkládá košatější dějový oblouk věnovaný cynickému „lovci duchů“, který se rozhodne strávit v pokoji noc, takže zůstává věrný duchu předlohy a zároveň bez problémů utáhne celovečerní stopáž.

Noční směna (1990) je nízkorozpočtová adaptace Kingovy rané povídky z prostředí dělnické třídy o partě nájemných pracantů, kteří pod vedením nelítostného šéfa vyklízejí sklep staré textilky. Ten je bohužel zabydlený tlupou obřích lidožravých krys. Filmová verze je vlastně klasický béčkový horor dělaný podle šablony „nažeňte partu postav do odlehlé lokace a nechte je bojovat s monstrem“. Ale v rámci tohohle modelu je maximálně poctivá. Navíc svojí estetikou chátrajících, špinavých průmyslových prostor a zpocených, upracovaných postav dobře navazuje na předlohu, včetně drobných satirických tónů.

Kukuřičné děti (1984) nejsou samy o sobě nijak zvlášť pamětihodným filmem. Původní povídka patří k nejpůsobivějším Kingovým raným textům, ve kterých si spisovatel vyzkoušel polohu, které by se dnes říkalo „folk horor“. Ve filmu však zůstalo pramálo z tísnivé atmosféry a bravurní práce s náznakem, kterou cítíme z Kingova příběhu o vesnici plné dětí, kde jsou dospělí obětovávaní podivnému stvoření žijícímu v kukuřici. Všechny elementy příběhu předlohy ve filmu jsou, ale zpracování působí rutinně, lacině a příliš doslovně.

Film je nicméně zajímavý proto, že se stal základem dlouhé béčkové série, která z Kingova krátkého textu žije dodnes. Nejnovější, jedenáctý snímek celého cyklu vznikl v roce 2020. Většina z nich opravdu nestojí za vidění, ale pokud se chcete do tohohle kukuřičného pole za každou cenu vypravit, tak kromě prvního je pozoruhodný ještě třetí, ve kterém se zfanatizované děti vydávají do města, aby se z nich stalo něco jako „Children of the popcorn“. Film je hodně zmatený, ale některé jeho scény plné krve a umělohmotných monster fungují jako solidní braková zábava.

Trávníkář (1992) je film, který nemůžeme opomenout, ale zároveň se s ním vydáváme do říše čirého bizáru. Režisér Brett Leonard si z povídky vzal jen název a jméno Stephena Kinga, které působí hlavně jako lákadlo na plakátech. Frankensteinovský příběh o vědci, který udělá z mentálně znevýhodněného muže, jenž mu seká trávník, geniální monstrum díky virtuální realitě, s třicetiletým odstupem zestárl do skutečně groteskní podoby. Zdejší démonizování počítačů a VR působilo naivně už ve své době a spojení s biblickou symbolikou, přehnanou vážností a hlavně předpotopní digitální grafikou dělá z filmu tak velkolepě pomýlenou záležitost, až budí úžas.

Vzpoura strojů (1986) byl naproti tomu zjevný průšvih už v době svého vzniku. Adaptovat povídku o oživlých kamionech terorizujících lidi ukryté v benzince se totiž rozhodl samotný Stephen King. A navíc to udělal v nepříliš vhodné fázi svého života. Sám spisovatel svou zkušenost s režírováním filmu později shrnul slovy: „Byl jsem totálně zkoksovaný a neměl jsem tušení, co dělám.“ A výsledný snímek o elektrických spotřebičích, které se po průletu komety vzbouří proti lidem, podle toho dost vypadá. Film má problémy nejen se soudržností vyprávění, ale i s tempem a dynamikou jednotlivých scén.

Za vidění stojí především jako nechtěně zábavná podívaná s několika mile absurdními momenty, které plynou z přestřelené zápletky. Třeba automat na kolu, který umlátí nebohého zákazníka plechovkami střílenými ze svých útrob, je pamětihodný výjev. Na Kingovu obranu lze říci, že režisér rozhodně neplánoval natočit nějaké veledílo. Naopak, od začátku ho pojal jako živelnou brakovku, která bude především lobotomicky zábavná. Ostatně místo původní filmové hudby použil jako soundtrack písně svých oblíbených australských rockerů AC/DC. Podle téže povídky vznikl ještě hodně rutinní televizní snímek Náklaďáky (1997), který reputaci Kingova opusu rozhodně příliš nenapravil.

 

Creepshow (1982) patří bezesporu k nejlepším filmům, na kterých se King přímo podílel. Spisovatel napsal scénář společně s režisérem Georgem A. Romerem, přičemž oba vycházeli ze své dětské lásky k morbidním komiksům společnosti EC Comics, u nás známým z televizního seriálu Příběhy ze záhrobí. V Creepshow najdeme hlavně původní povídky, ale jedna z nejlepších má kořeny v Kingově příběhu Šedá hmota. Jeden z Kingových prvních publikovaných textů je noční můrou všech pivařů. Vypráví totiž o láhvi laciného piva, která v konzumentovi vyvolává neblahé mutace. V Creepshow King a Romero spojili tenhle motiv se slavnou povídkou H. P. Lovecrafta Barva z kosmu, takže v mechové monstrum se hlavní hrdina mění poté, co na jeho pozemek dopadne tajemný meteorit. Navíc v povídce nazvané Osamělá smrt Jordyho Verrilla hraje buranského mechového mutanta samotný King.

Creepshow 2 (1987) už patří jednoznačně do kategie filmů, které jsou „tak špatné, až jsou dobré“. Ze snímku, na kterém už se Romero podílel jen jako scenárista, zmizela komiksová stylizace i morbidní nadhled prvního dílu. Některé povídky jsou vyloženě úmorné, jiné prostě jen divné. Milovníci nezáměrně vtipných filmů ho však vynášejí do nebes kvůli jedné vskutku pamětihodně vyšinuté epizodě. V povídce Vor je skupina hrdinů uvězněná na voru uprostřed jezera, v jehož hlubinách žije podivné blobovité monstrum ohrožující jejich životy. Během celého příběhu se hrdinové chovají dost nelogicky, ale korunu mu nasazuje scéna, v níž jeden z přeživších osahává spící dívku. Kromě toho, že to není úplně nejvhodnější chvíle na sexuální aktivitu, se komentátoři a komentátorky pozastavují i nad tím, že dívka nedává hrdinovi souhlas k tomu, aby se jí dotýkal.

Kočičí oko (1985) je solidní adaptací dvou Kingových nefantastických povídek. Povedla se zejména první z nich, kde hrdina v podání Jamese Woodse podstupuje hodně radikální kúru na odvykání kouření. Celý projekt vyhlíží celkem televizně, ale mezi povídkovými seriály své doby, od Alfred Hitchock uvádí po Příběhy z temnot, by tenhle kousek patřil rozhodně mezi zdařilejší. Vizuálně nejsilnější je nicméně až třetí povídka s podivným skřetem ohrožujícím holčičku v podání Drew Barrymore. Tu nicméně napsal King, který je autorem scénáře celého filmu, přímo pro tento projekt, aniž by vycházel z některé své povídky.

 

Sám King dokonce podpořil vznik filmů podle vlastních krátkých textů tím, že sestavil seznam svých povídek označených jako Dollar Babies. Ty dává k dispozici mladým tvůrcům za symbolický honorář v hodnotě jednoho dolaru. Ovšem pod jednou podmínkou – filmy musejí být nevýdělečné. V rámci projektu Dollar Babies vznikla řada krátkých snímků, ze kterých zmíníme ten nejvýraznější a také ten, jímž King vstoupil do české kinematografie.

The Woman in the Room (1983) je krátkometrážní debut Franka Darabonta, který se později proslavil adaptacemi Kingových novel Vykoupení z věznice Shawshank (1994) a Mlha (2007) a románu Zelená míle (1999). The Woman in the Room je adaptací povídky, jež nepatří do hororového žánru. King se k ní často vrací jako k autobiografickému textu, v němž se vyrovnával s umíráním matky na rakovinu. Ačkoli je to velmi „kingovský“ text, ve kterém je znát jeho cit pro popisování situací, civilních a abnormálních zároveň, bývá kraťas často odsuzovaný jako nudná a ponurá úvaha o eutanázii, jež ani omylem nedosahuje kvalit pozdějších Darabontových filmů. To však není úplně fér hodnocení. Darabont už tady ukazuje, že dokáže vykouzlit atmosféru plíživé noční můry, zejména v závěrečné surreální snové sekvenci.

Jsem brána (2017) je český krátký film Robina Kašpaříka. Ten si z Kingových Dollar Babies vybral sci-fi příběh o kosmonautovi, který se stal loutkou v rukou zlomyslných mimozemšťanů. Celý film je pojatý bizarním způsobem, všechno vidíme z pohledu hlavního hrdiny. Kašpařík natáčel technologií fulldome, která je určená pro promítání v planetáriích a také trochu vypadá jako videoprezentace jakési neexistující psychedelické galaxie. Film sází na sílu obrazů prapodivných vesmírných mlhovin, klaustrofobní kajuty kosmické lodi či podivné mimozemské figury v tekutém, amorfním prostředí.

Podle Kingových povídek vznikl i celý povídkový televizní seriál Nightmares & Dreamscapes s hodně kolísavou kvalitou jednotlivých epizod a také relativně čerstvý projekt Chapelwaite, který rozpracovává Kingovu lovecraftovskou povídku Jerusalem's Lot do historického detektivního hororu. Výsledek se však tvůrcům rozpadá pod rukama a zároveň pokukuje po úspěšnějších verzích téhož žánru, jako byla série Terror. Jak se tvůrcům povede vypořádat se s krátkou a dějově hodně řídkou Kingovou povídkou Kostlivec, uvidíme už tenhle týden.