Pro mnohé nejdůležitější filmové sci-fi vzniklo před 55 lety. Vesmírná odysea nepřestává fascinovat

Celé nové století směřuje k narušení kultu kanonických tvůrců a filmových děl. Vymezujeme se vůči přístupu, že dějiny jsou posouvány vůlí individuálních géniů. Realitu se učíme vnímat jako složitější, mnohem méně čitelnou a uchopitelnou.

Stanley Kubrick představuje jeden z největších oříšků pro tuto revizi. Už za svého života platil za ztělesnění uměleckého autorství. Za člověka, který celé médium ohýbá podle svého uvážení a jako absolutní režijní diktátor uvádí v život některé z nejlepších filmů, jaké svět viděl. Mýtus Stanleyho Kubricka a jeho podivínských (a někdy tyranských) metod stále žije. Je těžko představitelné, že by jeho místo v dějinách mohl jen tak zaujmout jiný filmař.

Právě 2001: Vesmírná odysea pak stála u zrodu Kubrickovy legendy. V roce 1968 už měl na svém kontě hned několik úspěšných a chválených titulů, avšak většinou šlo o tvůrčí kompromisy. Vrahův polibek, Zabíjení, Stezky slávy a Spartakus byly studiové objednávky. Výslednou podobu kontroverzní Lolity výrazně ovlivnil boj s cenzory a dnes ji lze označit za Kubrickův nejslabší film. Zcela podle jeho představ nedopadl ani Dr. Divnoláska, který vyžadoval sérii přetáček.

Kubrick měl tedy pověst schopného řemeslníka ochotného brát i odvážnější náměty, jenž své zakázky povyšuje na vyšší úroveň. Právě 2001 vše změnilo. Jde o film, který jako by přišel z jiné dimenze. Vypravěčsky i technicky se ocitá zcela mimo měřítka své doby.

Co do užití vizuálních efektů snese srovnání s Jurským parkem či Avatarem. Zpodobnění vesmíru bylo šokujícím způsobem přesvědčivé. Tvůrci využili k dokonalosti dovedené praktické efekty, ne zcela nové (zadní projekce, miniatury, falešné perspektivy), které ale nikdy nebyly dovedené k takové dokonalosti. Mnozí dokonce dodnes věří, že právě Kubrick o pár měsíců později pro NASA zfalšoval přistání na Měsíci.

Dnešní trénované oko samozřejmě jistou úroveň umělosti rozezná, stále jde ale o nádherný film. Pro plné vychutnání vyžadoval ve své době obří zaoblená plátna (pražský IMAX by zdaleka nestačil), která publikum zcela pohltila. Dnes už tyto filmové chrámy připravené na nejepičtější panoramatické scény takřka neexistují. 2001 představovala v tomto ohledu skutečný vrchol kinematografie jako řemesla. I Christopher Nolan ji dodnes označuje za „absolutní zážitek“.

Úchvatné zpracování pak sloužilo vyprávění tak nekompromisnímu, že by se ho bál i kdejaký artový film. Odysea se stala hitem, přestože Kubrickova sebedůvěra hraničící s arogancí v ní dosahuje nebývalé troufalosti. Začíná tříminutovou černou obrazovkou ozvučenou nemelodickou orchestrální hudbou, až poté se objeví logo studia. Zazní dnes již ikonický Straussův motiv Tak pravil Zarathustra, který nás uvede mezi skupinu pravěkých opic. Mezi doposud mírumilovnými zvířaty se pak zjeví dokonalý mimozemský monolit a vštípí jim takřka nadpřirozeným způsobem schopnost pracovat s nástroji, chápat smrtelnost a s ní spojenou možnost zabíjet. Jsme svědky zrodu lidstva, to vše bez jediného slova.

Teprve poté se v pověstném střihu z kosti letící vzduchem na vesmírnou loď přesouváme o několik milionů let dál, až do blízké budoucnosti roku 2001. Lidstvo celou dobu rozvíjelo dar, jehož původce dávno zapomnělo. Nyní se na Měsíci zjevil další tajemný monolit, který pozemšťanům, nyní již schopných meziplanetárních letů, uloží vydat se k Jupiteru. Co nás tam čeká? Těžko říct, přesto vyrazí lidská posádka spolu se superinteligencí HAL 9000, aby zjistila odpověď na nejdůležitější otázku, jaká byla před lidstvo položena.

U 2001 však nestačí přeříkat děj. Jde o film, který se musí zažít. Krása a výše popsaná technická propracovanost tu vypráví samy o sobě. Kubrick nabízí dlouhé záběry na vesmír doprovázené klasickou hudbou, které dokážou strhnout, přestože byly posledních padesát let citovány a parodovány do zblbnutí. Americkému režisérovi bývá tradičně vytýkaný chlad a nezájem o osobní měřítko. Ve 2001 o tom však není třeba zvlášť diskutovat, protože zjevně vypráví o budoucnosti celého lidstva. Za plnohodnotné postavy se dají považovat asi jen astronaut Dave (Keir Dullea) a HAL 9000 (hlas Douglase Raina), ale ani oni se nedočkají hlubší psychologie a vykreslenějšího pozadí, než vyžaduje jejich specifická role ve vyprávění.

Publikum zvyklé projektovat se během sledování do hrdinů a prožívat s nimi jejich emoce má tedy u 2001 problém. Stojí však za to ho překonat, s Kubrickovým vypravěčským minimalismem se před námi totiž otevírají mnohá fascinující témata. Patří mezi ně úděl lidstva či smysl jeho touhy posouvat se a překračovat hranice. Včetně jeho potřeby dominovat nad druhými na úkor harmonie. Sledujeme i vznik bytosti, nečitelné umělé inteligence, která nás může nahradit (jde o obzvlášť šťavnaté téma vzhledem k současnému boomu AI).

Kubrick přístupem sobě vlastním pouze črtá obrysy témat, jako by nechtěl udělat ani tah navíc. Otevírá tak dveře diváckým interpretacím a možnosti ztratit se během sledování ve vlastní mysli. To vede až k surreálnému finále, v němž Dave po několikaminutové abstraktní sekvenci dorazí ke svému cíli, je transportovaný do nové dimenze a proměňuje se v novou bytost. Na Zemi se vrací s příslibem dalšího zásadního vývojového kroku.

Vesmírná odysea není adaptací stejnojmenného románu Arthura C. Clarkea, jak se občas mylně uvádí, ale jeho starší povídky. Román vznikal současně s filmovou verzí a je tedy jejím souputníkem, nikoli původcem jejího narativu. Clarke má tendenci poskytovat mnohem víc konkrétních odpovědí a čtenářstvo získá mylný dojem, že zná pravý záměr filmu. Kubrickova nejednoznačnost je však sama o sobě pointou, nejde ji prostě doplnit výňatky z knihy. Informace explicitně nepřítomné ve filmové Odysee nejsou její součástí.

Kubrickova tvorba vždy provokovala k divokým interpretacím, které vycházejí z trochu pomýlené potřeby hledat za příběhy jasné a specifické struktury kopírující logiku fyzického světa. Jeho filmy navíc svou řemeslnou finesou a strohým dějem vyvolávají dojem, že zde musí být něco víc, něco pod povrchem. Vede to k nutkání detailně studovat každé políčko a hledat skryté významy (viz dokument Room 237). Kubrick má pověst chladného génia, který stokrát opakoval jeden záběr, k tomu přece musel mít nějaký důvod?!

Byl ale víc intuitivní, než si někteří myslí. Běžně například přišel na natáčecí plac a ještě nevěděl, jak rozestaví kamery. To by dnes bylo u tak náročných produkcí, jako jsou ty jeho, takřka nemyslitelné. Není tedy možné ani nutné u každého záběru a linky dialogu hledat komplikovanou symboliku a jednoznačný smysl. Kubrickovy filmy nám poskytují prostor nacházet odpovědi v sobě, nikoliv v mizanscéně. Ne, že by pak každá interpretace byla stejně platná (v Osvícení vážně není zakódované Kubrickovo přiznání, že zfalšoval přistání na Měsíci!), rozhodně však žádná z nich není jediná správná.

V případě 2001 si připomeňme jedno z nejpopulárnějších metaforických čtení. To celý snímek vykládá jako alegorii kinematografie a její schopnosti nás měnit. Kubrickův monolit (na rozdíl od Clarkeovy verze) má dimenze širokoúhlého filmového plátna postaveného na výšku. A právě tento monolit poskytuje lidstvu nejasné impulzy, na základě kterých se pak samovolně vyvíjí. Když na začátku a na konci sledujeme několik minut černého ticha, sami pozorujeme tentýž monolit, který nás navěky mění, aniž bychom si to uvědomovali. Myslel to tak Kubrick? Těžko říct, ale je to krásná myšlenka, která skvěle pasuje k filmu tak zlomovému a kontemplativnímu.