Filmová kritika je stále ošemetnější. Psaní o filmech dominují bílí muži a většina platných názorů zaniká v číselných údajích

Pokud patříte k lidem, kteří se o filmy aktivně zajímají, jistě jste slyšeli o webu Rotten Tomatoes. Trojice čerstvých absolventů Berkeley ho založila roku 1998 a dlouhodobě platí za nejvyhledávanější agregát anglicky psaných recenzí. Vybrané kritiky slučuje pod jednu střechu a návštěvníkům předloží skóre, které značí procentuální poměr mezi negativními a pozitivními ohlasy. Loňský hit Top Gun: Maverick se například chlubí 96 % pozitivních z celkových 457 recenzí, což je vzhledem k objemu nastřádaných dat obdivuhodný výsledek.

Pro rychlou představu o přibližné kvalitě filmu tedy stránka poslouží skvěle. Problém nastává v tom, že v oněch 96 % jsou zahrnuté veškeré recenze, které třeba nehýří superlativy, ale snímek doporučí jako „nadprůměrný“ nebo „ok“. Skóre na základě přesného hodnocení jednotlivých kritiků na škále od 1 do 100 nabízí web Metacritic, kde má Top Gun: Maverick stále velmi solidní, byť zdaleka ne tak oslnivé hodnocení 78 ze 100.

Jenže v rámci filmové internetové komunity trendují spíš „Shnilá rajčata“. Jejich název odkazuje k prominentnímu divadelnímu herci Johnu Ritchiemu, jehož publikum roku 1883 vyprovodilo z jeviště nelítostnou salvou shnilé zeleniny. Film, který obdrží celkové skóre pod hranicí 60 %, dostane nálepku rotten, tedy shnilý. Popřípadě mizerný, budeme-li se držet hodnotící terminologie uměleckých děl. Nad 60 % se už může chlubit přívlastkem fresh – čerstvý, tedy povedený.

Do statistik kolem Rotten Tomatoes se pustil web Global News a dopátral se zajímavých zjištění. Ještě roku 2009 činilo průměrné skóre všech zahrnutých premiér 46 %, což platilo takřka pro celou dekádu po přelomu tisíciletí. O deset let později poskočil tento průměr na 62 %, tedy za hranici „shnilého“.

To bezpochyby souvisí s neustálým rozvojem filmové komunity, která má díky internetu stále více možností se vyjadřovat a utvářet speciálně zacílené weby. Filmy dnes recenzují nejen profesionální média s všeobecným rozsahem, která se snaží reflektovat vše od mainstreamu až po festivalovky, ale více také nadšenecké, často neprofesionální stránky zaměřené na určité žánry jako horor, sci-fi nebo komiksové filmy. Tedy ty, které mnozí vrcholní kritici z tištěných publikací ještě před třiceti lety považovali za podřadné. I proto má například Godzilla vs. Kong, trikový akčňák o nakládačce mezi dvěma obřími monstry, vysoké hodnocení 75 % – tedy víc než třeba milované klasiky jako Forrest Gump (71 %) nebo Pretty Woman (66 %).

Hodnocení na Rotten Tomatoes proto musíme brát s nadhledem, ačkoli mají napříč internetem velkou váhu. Roku 2011 zakoupila stránku společnost Warner Bros., která distribuovala mnoho zde recenzovaných děl, a o pět let později se stala divizí mocného prodejce vstupenek Fandago. Tamní filmová skóre se tudíž objevují na Googlu, iTunes, DirecTV a právě na Fandago. „Rotten Tomatoes hraje důležitou roli, o tom není pochyb,“ pověděl Global News David A. Gross, jenž stojí v čele poradenství Franchise Entertainment Research.

Pokud mají pozitivní hodnocení, filmy to často zahrnují do své kampaně. Neexistuje ovšem přesný řád v tom, jak oddělit zrno od plev. Přibližně půlka kritiků a publikací na Rotten Tomatoes si u recenzí sama určí, zda spadá do kategorie rotten, nebo fresh. U ostatních o tom rozhoduje tým kurátorů, který pročítá stovky recenzí a označí je za kladné či záporné dle vlastní interpretace. Pokud i tehdy tápou, mohou daného kritika nebo kritičku kontaktovat s prosbou o objasnění.

Křehký systém tedy závisí na výsledném skóre, které se určuje bez pevného řádu a jednotného harmonogramu. Zaniká v něm subjektivita jednotlivých textů a filmový fanoušek či fanynka by musel poctivě číst každou recenzi, aby si udělal přesný obrázek. A to samozřejmě nikdo neudělá. A kdyby ano, dopátral by se dalších problematických rysů.

Výše jsme vysvětlovali nepoměr mezi nadprůměrně hodnocenými žánrovkami jako Godzilla vs. Kong a střízlivě přijímanými klasikami Forrest Gump a Pretty Woman. To značí, že na stránce najdeme i recenze snímků z minulého století. Kdykoli se na webu objeví nová kritika libovolné klasiky od etablovaného autora, administrátoři Rottenů ji do systému zahrnou. Na Rajčatech konkrétně figurují přibližně tři tisíce schválených kritiků a kritiček, kteří splňují různá kritéria. Musejí pravidelně publikovat v široce čteném a anglicky psaném médiu minimálně po dobu dvou let, přičemž web následně vyhodnocuje i top kritiky, jejichž společně vygenerované skóre lze vyhledat samostatně.

V takovém kvantu pochopitelně nelze dosáhnout toho, aby každý viděl a recenzoval všechny filmy. Nový Top Gun si ostatně vysloužil pouze 457 recenzí, tedy od necelé šestiny z tří tisíc autorů a autorek. A to přitom šlo o zřejmě největší biják loňského roku, spolu s druhým Avatarem. Přesto se i u něj projevila nevyhnutelná selektivnost daná preferencemi kritické obce, jejím složením a hierarchií.

Maverick představoval typický maskulinní blockbuster pro široké masy. Zůstaneme-li chvíli u toho nejobecnějšího rozložení na mužské a ženské recenzenty, je nasnadě, že druhý Top Gun přilákal zejména mužské publikum. Každoroční průzkumy ostatně odhalují absolutní nadvládu mužů ve filmové kritice a potvrzují, že tito autoři mnohem častěji recenzují filmy s mužskými protagonisty. Tyto statistiky zveřejňuje od roku 2007 web Thumbs Down, který zohledňuje reprezentaci žen a její dopad na filmovou kritiku.

Za poslední rok vyšlo najevo, že muži dominují psané, rozhlasové i televizní kritice v poměru 69 ku 31 %. Nebinární osoby představují jen 0,3 % z celkového počtu hodnotících. Muži přitom věnují málo pozornosti dílům s ženskými hrdinkami a od režisérek, na něž se naopak soustředí a více je vyzdvihují recenzentky.

I zde se projevuje subjektivita, která charakterizuje také žánrové psaní o filmech. Lidé si zpravidla vybírají, za jaký snímek utratí peníze. Svůj vkus a preference zná každý sám. Nasměrují nás k filmu, o němž se domníváme, že si ho nejvíce užijeme. A za tímto účelem si můžeme některé kritiky přečíst ještě před projekcí.

Jak ovšem vyplývá z výše vypsaných statistik, kritická obec se svým nerovným rozložením sil nezvládá filmy reflektovat z různých perspektiv. Pokud například rychle hledáte tip na spontánní návštěvu kina a u Godzilla vs. Kong najdete nadprůměrné hodnocení kritiků, musíte počítat s tím, že daná známka vzešla převážně z dojmů přívrženců kaiju filmů – a ve většině případů od mužů. Podobné mezery se samozřejmě týkají i náročnějších děl s genderově či etnicky orientovanými tématy.

Na jednu stranu je dobře, že stále bohatší filmová komunita tíhne více k oslavování filmů nežli k jejich hanobení. Filmové recenze ostatně nevznikají proto, aby nějaký snímek propagovaly, zatímco jiný odsoudily k diváckému nezájmu. Kritici by měli své vlastní zkušenosti využít k interpretaci díla. Najít v něm funkční a nefunkční prvky a vyzdvihnout význam samotného umění. Popsat ho dle toho, co podle nich znamená, a nikoli jen obrátit palec nahoru, nebo dolů.

Proto si většina recenzentů přeje, aby se čtenáři s jejich názory seznámili až po zhlédnutí daného filmu. Teprve tehdy se ostatně kritika oprostí od případného očkování předsudky a nabídne uměleckou reflexi díla na základě preferovaného analytického přístupu či světonázoru autora nebo autorky.

Kritická obec by tedy měla mít co nejvyváženější složení, například z hlediska etnicity, genderu atd. Stejně jako je důležitá diverzita filmové tvorby, neboť rozšiřuje témata vyprávěných příběhů, i v případě kritiků a kritiček platí, že z různých perspektiv získáme bohatší reflexi těchto pro někoho vyhraněných příběhů.

Jenže k tomu povede ještě trnitá cesta. Studie nazvaná Critic’s Choice?, již roku 2018 vypracovala výzkumná společnost Annenberg’s Inclusion Initiative, ukázala, že z takřka 20 tisíc recenzí na Rotten Tomatoes jich 78 % napsali muži a 82 % pochází od bělošských autorů. Půjdeme-li hlouběji, situace se jen zhoršuje. 53 % zahrnutých kritiků tvoří bílí muži a 23 % bílé ženy, jiná etnika přispívají pouze zbylými 24 % – z toho je 14 mužů a 9 žen. A to nemluvíme o nebinárních osobách, které tvoří pouhé desetiny procenta navzdory tomu, jak významně se nebinární umělci začínají na filmové tvorbě podílet. Nevyhnutelným se například zdá vytvoření vlastních kategorií pro tyto tvůrce na prestižních oceněních včetně Oscarů.

Momentálně tedy hodně záleží na kvalitě, novinářské etice a zkušenostech protežovaných kritiků a kritiček, jejichž recenze by měly usilovat o nezaujatý postoj. Dobří kritici se dokážou, popřípadě se alespoň pokoušejí vcítit do toho, jak by na určitý film reagoval člověk, na něhož dané téma více cílí. Heterosexuální recenzent bílé pleti ale může zápolit s pochopením snímku Moonlight, který mapuje dospívání černošského gaye. Muži obecně pak nemusí plně porozumět filmu jako Střípky ženy, v němž se protagonistka vyrovnává s tragédií, kdy jí při domácím porodu zemřelo dítě.

To ale pochopitelně není pravidlem. Stejně jako některé kritičky nepovažují své psaní za nutně feministické, tak se najde (a již dávno v minulosti se našlo) mnoho autorů, kteří dovedou popsat ženskou zkušenost a uvažování velmi citlivě. Jak pravil slavný kritik Roger Ebert ve svém veřejném proslovu před Chicagským divadlem roku 2005: „Filmy jsou pro mě jako stroj, který vyrábí empatii. Skvělý snímek vám umožní porozumět lidem odlišného genderu, rasy, věku, ekonomického zázemí, národnosti či profese, stejně jako jejich nadějím, cílům, snům a obavám.“

Web RogerEbert.com rovněž sdílel útržky rozhovorů s několika prominentními kritičkami včetně Roxany Hadadi z Vulture. Ta ke kinematografii přistupuje jako k „instituci, která zrcadlí politiku a názory tvůrců, analyzuje reprezentaci mužů i žen a toho, jak jsou jejich potřeby znázorňovány a naplňovány a jak spolu interagují.“ Tento všímavý a kritický přístup s důrazem na femininitu mnoha mužům pochopitelně schází.

Na to poukazovaly například herečky Cate Blanchett a Sandra Bullock po premiéře jejich společného filmu Debbie a její parťačky, který byl ženským spin-offem Dannyho parťáků. Snímek odcházel s průměrnými známkami a tvůrkyně to v The Guardian přičítaly nedostatečné diverzitě kritické obce, jejíž verdikt sehrává v marketingu hollywoodských projektů podstatnou roli.

Jejich kritika sice správně zacházela s myšlenkou, že recenze od lidí různého původu pomůže vidět svět takový, jaký je, ale špatně kalkulovala se zacílením jejich filmu. Hollywoodská díla se ostatně snaží zavděčit co nejširší divácké skupině. Debbie a její parťačky odcházely se špatnými čísly především proto, že zůstaly povrchní hollywoodskou žánrovkou. V podstatě jen převrátily koncept mužského heist filmu na ženy, aniž by se namáhaly o ženách nebo dalších genderech cokoli podnětného sdělit. Film ostatně zkritizovalo i mnoho žen, a to kvůli scénáři či stylistickým volbám. Pokud snímek není dobrý, snaha o podvratný genderový přístup by ho ani v očích předpokládané cílové skupiny neměla spasit.

V tomto případě se do debaty vrací recenze žánrových či neprofesionálních webů, které mohly u Parťaček nabídnout zajímavější analytické postřehy. Tato média jsou oproštěná od rostoucího marketingového vlivu Rottenů a mnohdy i vyhraněným tematickým příběhům prokážou největší službu tím, že kolem nich na svých fanouškovských portálech vyvolají vášnivé diskuze.

A právě všeobecný svobodný dialog je tím, co filmová komunita a filmy obecně potřebují. K tomu je zpočátku zapotřebí, aby distribuční společnosti dále nediskriminovaly žádné recenzenty všemožných genderů a etnik a umožňovaly jim neplacené přístupy na premiéry. Stejně jako publikum by si i kritici a kritičky měli svobodně vybrat, jaké dílo zhlédnou. Při tomto výběru by neměli zohledňovat pouze vlastní empirické zkušenosti, ale také touhu porozumět jiným demografickým skupinám. Kdyby všichni recenzovali pouze filmy, které na ně subjektivně nejvíce cílí, nemuseli bychom číst žádné negativní kritiky. A jak naznačil úvod tohoto textu, současné zjednodušování hodnotících parametrů a rozložení kritické obce k tomu pozvolna směřuje.

Publikum se naučilo spoléhat na jediný číselný údaj na Rotten Tomatoes, potažmo na jiných webových stránkách a databázích, a role kritiků se v digitální době stává ošemetnou. Filmová komunita tíhne k vyzdvihnutí omezeného spektra autorů, jejichž názory vyhledávají čtenáři i filmová studia pro jejich marketing. Popřípadě jde o nejasnou nálepku rotten vs. fresh. Místo toho bychom ale měli rozšířit dialog o filmech a jejich uměleckých či sociopolitických významech. A jak jinak toho lze dosáhnout než prostřednictvím větší diverzity autorů a autorek, a tedy i jejich názorů?

Žádný žebříček nepostihne všechny důležité a dobré filmy a někomu nebude subjektivně vyhovovat. Tento seznam se pokouší dát dohromady ty nejlépe hodnocené a vždy něčím výjimečné snímky, co měly premiéru v roce 2022. V našem pořadu jsme recenzovali podrobněji už Top Gun 2, Elvise, Nene a Podezřelou.