Proč se bojíme panenek? Hororový hit M3GAN připomíná, že stejně jako u Chuckyho či Annabelle je odpověď v evoluci

Chucky, Annabelle a nyní M3GAN. Filmové panenky děsí publikum už několik dekád, a to bez ohledu na to, zdali se ke svým obětem hrnou s nožem v ruce za nervydrásajícího chechtání, anebo prostě jen netečně leží v rohu místnosti. Oblíbené dětské hračky mají dlouhou historii, ale až relativně nedávno se začaly více objevovat i ve filmech. A bude hůř. Skoro se bojíme domýšlet, co nás čeká v červenci, kdy má premiéru bizarní romantická komedie Barbie…

„Náš mozek je navržený tak, aby z tváří dokázal vyčíst důležité informace o záměrech, emocích a potenciálních hrozbách. Ačkoli víme, že panenka pravděpodobně není hrozbou, tak pohled na tvář, která vypadá jako lidská, ale není, naše nejzákladnější lidské instinkty mate,“ popsala novinářka Linda Rodriguez McRobbie pro magazín Smithsonian jeden ze základních principů fenoménu uncanny valley, který se do češtiny poněkud nepěkně překládá jako „tísnivé údolí“.

Na evoluční kořeny našeho strachu se odvolal i psycholog Frank McAndrew, spoluautor deset let starého odborného článku s všeříkajícím názvem Creepiness (volně přeložitelné jako Strašidelnost). Podle něj je problém v tom, že panenky lidé sice vyráběli už před několika tisíci lety, ale v jakžtakž realistické podobě se objevily teprve v 18. století, takže jsme se na ně evolučně ještě nestačili adaptovat. Namísto toho se k nim automaticky vztahujeme jako k živým tvorům, zároveň však ale víme, že jimi nejsou, což nás mate.

Právě zmatení a nejistota jsou přitom podstatnými složkami strašidelnosti. Pokud je něco jednoznačně nebezpečné, utečeme. Stejně tak jednoduše dokážeme reagovat i na další podněty, které v nás vzbuzují snadno čitelné emoce, jako odpor, smutek či hněv. Občas se ale nějaký jev vymyká tomu, co známe a s čím se běžně setkáváme. Stačí, aby došlo k porušení společenských norem či našich očekávání, a rázem jsme nesví. Naše tělo se aktivizuje, ale neví, proč přesně. Jedná se o nebezpečí, nebo ne? Je náš strach adekvátní, anebo se jen znemožníme před svým okolím? Nejsme si jistí, jak se chovat ani jak se vlastně cítíme, a to je bezesporu znejišťující. A strašidelné.

Efekt tísnivého údolí se nejčastěji zmiňuje v souvislosti s videohrami, virtuální realitou či přehnaně realistickými animovanými filmy jako Polární expres či remake Lvího krále z roku 2019. Můžeme ho však sledovat i u dalších postav,k nimž se hororoví tvůrci rádi uchylují. Týká se to třeba klaunů či obecně maskovaných zabijáků. Maska, ať už namalovaná či nasazená, totiž mění kontury obličeje, takže si uvědomujeme, že tvář, kterou vidíme, je odlišná od té skutečné. Děsivě působí jak přehnané grimasy klauna Pennywise z hororu To, tak i naopak zcela neměnná maska Michaela Myerse ze série Halloween. V obou případech totiž dochází k pokřivení výrazu tváře člověka (či v případě hororů možná i jiné bytosti), jenž se za maskou ukrývá. Nemůžeme vyčíst jeho úmysly, což nás znervózňuje a děsí bez ohledu na to, zdali na nás útočí, či jen zcela nehybně stojí.

Stojí za zmínku, že ačkoli se jedná o dlouho existující fenomén, filmové horory jej začaly využívat až relativně nedávno. Přitom už v 19. století vzniklo množství hororových povídek, které znepokojivou realističnost moderních panenek tematizovaly. Mezi nemnoho celuloidových zástupců tak patří třeba povídkový film Přízraky noci z roku 1945, složený z řady hororových historek, mezi něž se vešlo i dodnes děsivé vyprávění o břichomluvecké loutce, anebo thriller Kouzlo z roku 1978, v němž rovněž břichomluvecká loutka terorizuje svého vodiče s tváří Anthonyho Hopkinse.

Zlom nastal v roce 1988, kdy se objevila první Dětská hra. Filmařům v čele s režisérem Tomem Hollandem se pomocí složité mechaniky podařilo oživit panenku Chucky, jejíž pohybové i mimické schopnosti dalece předčily omezené loutky břichomluvců. Mezi ikonické loutky se zařadil i Billy ze série Saw, který obětem zabijáka Jigsawa obvykle přivážel zprávy o děsivém osudu, jenž nešťastníky čeká. Věhlas získala i panenka Annabelle, jejíž scény v prvním díle V zajetí démonů zaujaly natolik, až se nepohyblivá hračka stala ústřední hrozbou dalších třech snímků nesoucích v názvu její jméno.

Vedle těchto nejslavnějších zástupců loutkové hrůzy si však odpůrci klidného spaní mohli přijít na své ještě v hororu The Boy (2016), kde se má mladá americká chůva stará o syna anglického páru a vzápětí zjistí, že chlapec je ve skutečnosti jen loutka připomínající jejich dávno zemřelé dítě. Čestnou zmínku si zaslouží také animák Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009), v němž se titulní jedenáctiletá hrdinka dostane do paralelní dimenze, kde existuje mnohem přívětivější a láskyplnější verze jejích rodičů s knoflíky místo očí. Pro dětské publikum se tak jedná o vpravdě ideální úvod do hrůz, jež skýtá tísnivé údolí…

A tím se už dostáváme k aktuální M3GAN, kde se po vzoru Ex Machina přimíchává i téma umělé inteligence. Vědkyně Gemma (Allison Williams) se ve filmu snaží ukonejšit svou osmiletou neteř Cady (Violet McGraw), jež nedávno ztratila oba rodiče. Stvoří proto zbrusu nový model panenky, jež je oživená umělou inteligencí a měla by se učit plnit potřeby své majitelky. Je více než jasné, že se vztah Cady a panenky M3GAN nebude vyvíjet úplně podle přání Gemmy, takže se fanoušci a fanynky děsivých loutek mohou těšit na další příspěvek do této populární, tísnivě znepokojivé větve hororů.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.