Pozor na vraždící pneumatiku a kondomy. Toto jsou ty nejsměšnější věci a bytosti, jaké kdy ve filmech zabíjely

Proslulá sci-fi z roku 1953 je dílem, které by navzdory tristním kvalitám neměl minout žádný filmový fanoušek či fanynka. Příběh o mimozemšťanovi, který vyhladil život takřka na celé planetě a jehož ztvárňuje herec ve velmi levné gorilí masce a v ještě levnější přilbě z něčí garáže, má i po letech zvláštní náboj. Vše je na jednu stranu ohromně směšné, ale od souboje mezigalaktického dobyvatele s poslední zbylou lidskou rodinou se nelze odtrhnout. A zásadní podíl rozhodně náleží nezapomenutelnému kostýmu, kvůli němuž útočník vypadá opravdu neškodně.

Zcela zapadlé stvoření z ještě zapadlejšího snímku ze zlaté éry monsterfilmů vypadá jako předchůdce Stromovouse, jemuž nebyla nadělena mimika ani cokoli hodného pozornosti. Jde navíc o popraveného a pohřbeného prince z odlehlého ostrova, jenž je proměněný do ošklivého a věčně zamračeného stromu, hádáte dobře, vlivem nukleární radiace. From Hell It Came je obzvláště mizerný film s topornými herci i dialogy, ale ústřední monstrum, jakkoli vizuálně směšné, mu dodává bizarní půvab.

Jeden z dlouhé řady béčkových filmů, v nichž se z moře líhnou „děsiví“ zmutovaní predátoři. Za Creature From the Haunted Sea stojí legendární producent a režisér Roger Corman, jenž dříve zkoušel štěstí třeba s obřími kraby, ovšem právě zde stvořil své opus magnum v oblasti legračních monster. Titulní postrach s pingpongovýma očima prý způsoboval hercům nemalé potíže, neboť měli problém udržet smích na uzdě. Kdo by se také divil, když podobná plyšová kreatura by rozesmávala možná i malé děti v pozdější Sezamově ulici.

Název filmu tentokrát mluví za vše. Lidské ostatky se pod vodou spojí s mechem, jsou vystaveny toxickým chemikáliím a proměňují se v mutanta, který má být strašlivý a nelítostný. Jeho narušení párty na pláži ovšem vyvolává záchvaty smíchu hlavně kvůli kostýmu, z něhož v oblasti úst trčí klobásy a celkově je tak pomačkaný a triviální, až čekáte, kdy na ruce vykouknou hercovy hodinky. Podle některých kritiků jde o jeden z nejhorších filmů všech dob, ale krvavý moderní remake od takového Alexandre Ajay (Piraňa 3D) by mu vzhledem k teenagerskému plážovému námětu mohl slušně konkurovat.

V tomto zapomenutém příspěvku se zmutovaný armádní vědec hodlá pomstít všem, kteří spolupracovali na zkažených experimentech s medúzami. Kostým je strašidelně špatný a zdá se, že se herec dusí ve velkém igelitovém pytli. Ovšem to ve filmu nijak nesnižuje jeho krvelačnost a hlavně variabilitu. Jedna z obětí zemře v bazénu během párty, další v bažinách a jiná dokonce ve sprše, přičemž se dočkáme i skryté podvodní laboratoře a závěrečného souboje. Pokud budete mít štěstí a narazíte na kopii, program na pokleslý sobotní večer by měl být jasný.

Je pozoruhodné, jak i ty nejlevnější a nejpokleslejší filmy využívají ve svůj prospěch různá ekologická témata. V Blood Freak pozře drogově závislý válečný veterán chemicky kontaminovanou krůtu a stává se lidským opeřencem, byť nehezky vypelichaným a na pohled spíše retardovaným. Maska je opět tak mizerná, že více respektu nahání i každý druhý maskot v americké baseballové lize. Filmařsky katastrofální snímek je naštěstí nesmírně zábavný, i když nezbyly finance ani kreativita na to, aby se titulní monstrum na svých obětech pořádně vyřádilo.

Jasná půlnoční klasika vypráví o farmě, již sužují otravní králíci. Ve snaze narušit jejich reprodukční schopnosti jim vědec vpraví do těla sérum, které je zmutuje a promění v přerostlé krvelačné zabijáky. Kombinace šíleného námětu, bídného produkčního zázemí a zkázonosných monster s neškodnou králičí vizáží vytváří další kultovní zážitek, který by se v autokinech vyjímal i dnes. A to i přestože králíci, již vydávají zvuky jako divoké šelmy, lidi nepožírají, ale spíše pro zábavu mordují.

Jeden z nejpitomějších námětů všech dob je prezentovaný formou hororové muzikálové komedie, která je pochopitelně špatná skoro v každém směru. USA čelí náhlé invazi zmutovaných rajčat a protagonisté filmu musí zjistit, co nebo kdo za tím stojí. Ztřeštěný a často otevřeně parodický příběh ale potenciál svých záporáků úplně nevyužívá, přestože vtipně mlaskající a kutálející se rajčata představují to nejlepší z filmu. O dekádu později vzniklo pokračování s názvem Návrat vražedných rajčat, v němž načal kariéru George Clooney a které je rozhodně zábavnější než tento ubohý kousek.

Hororová satira varující před konzumerismem pochází z dílny režiséra a scenáristy Larryho Cohena, jenž stojí za mnoha proslavenými béčky (namátkou Ono žije a Q). Invazivní jogurt z hlubin země se dostává do všech obchodů a tedy i domácností, kde začne tropit pěknou paseku. Pěna se valí městem a napadá bezbranné lidské oběti podobně jako záporná entita ve Slizu. Některá úmrtí jsou skoro znepokojivá, ale většinou dominuje komediální efekt, který byl v tomto případě cílený. Jogurtová apokalypsa tu každopádně předtím ani potom nikdy nebyla.

Pokud jste si mysleli, že tu nejhorší reklamu dělá klaunům To od Stephena Kinga, pak počkejte, až uvidíte zabijácké klauny s popkornovými pistolemi. Partička šašků, kteří přiletěli z vesmíru na lodi ve tvaru cirkusu a kteří lidi proměňují v zámotky z cukrové vaty, možná vzbuzuje jisté znepokojení u diváků a divaček trpících coulrofobií (strachu z klaunů), ale jinak zajišťují nestárnoucí porci zábavy. Klauni vypadají, jako by právě vylezli z poněkud úchylné dětské knížky, a dokážou vyvolávat stínohry, které lidi usmrtí.Za efekty, režií i scénářem ovšem stojí proslulé bratrské trio ve složení Charles, Stephen a Edward Chiodovy, které proslavily filmy jako Critters nebo pozdější Vánoční skřítek. Osmdesátá léta toho v kinematografii nabídla hodně včetně srandovních monster, ale Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru kralují nejen díky svému strhujícímu názvu.

Nezřídka považovaný za „nejlepší nejhorší film historie“, tato vegetariánská agitka od italského břídila Claudia Fragassa skýtá několik vskutku nezapomenutelných aspektů. Vedle legendární scény, kdy jeden z lidských hrdinů sleduje proměnu svého přítele v zelenou kaši a reaguje hysterickým křikem: „Oni ho jedí! A potom sní i mě!“, stojí za pozornost hlavně ústřední škůdci. Navzdory názvu nejde o trolly, nýbrž o gobliny, kteří člověka umí proměnit v součást okolní flóry. Masky jsou v tomto případě na jednu stranu úžasné a nedá se jich nabažit, na druhou stranu ale nesmírně srandovní a tak ujeté, že přítomní herci museli prskat smíchy.

Zapadlá hororová komedie nabízí vskutku jedinečnou premisu. Lednička posedlá ďáblem neslouží k uskladňování jídla, nýbrž požírá své majitele a nešťastné opraváře. Dle očekávání se jedná o brak nejtěžšího kalibru, v němž nic nedává smysl a kde scénář jako by neexistoval, ale jen za ústřední myšlenku a závěr, kdy se proti lidem spolčí veškeré kuchyňské vybavení, si tento skvost nezaslouží upadnout v zapomnění.

U této německo-švýcarské produkce se v kolonce žánrů skví vedle hororu a komedie také nápis romantický a výsledek tomuto mišmaši odpovídá. Příběh o gay detektivovi, jenž vyšetřuje sérii amputovaných mužských přirození v jednom pochybném motelu, vychází z komiksu a speciální efekty k němu tvořil režisér proslulého kontroverzního filmu Nekromantik Jorg Buttgereit. Film zaštítila slavná produkční společnost Troma a je plný pokleslých motivů a výstředních postav, které šikanují zubaté krvelačné prezervativy. Velká část příběhu se odehrává v gay barech a tvůrci si moc neberou servítky, přestože většina scén nakonec nezapře nadhled a komičnost.

Michael Keaton si coby sněhulák Jack Frost připsal velký kritický propadák roku 1998, ale už o rok dříve tvůrce napadlo, že oživlá hromada sněhu může být také velmi vtipný zabiják. Kostým z výprodeje velkou parádu nedělá a záporák s potutelným úsměvem působí srandovně, ale místy je zábavné jeho řádění sledovat. Intimní scénu ve sprše navíc sněhulák absolvuje se samotným idolem z Prciček, kráskou Shannon Elizabeth, a kupodivu při ní neroztaje. Alespoň ve filmech dětské sněhové výtvory něco vydrží.

Obrovské oko z jiné dimenze vtrhne do našeho světa a svým chapadlem dělá pomyšlení ženám, jež jsou zhrzené životem s nudnými vědátory. A také nechá rozpustit pár chlapů svým zeleným laserem, který vystřeluje přímo z bulvy. Režisér David DeCoteau má na svědomí neuvěřitelné množství béčkových filmů, z nichž některé (Mistr loutkář III: Toulonova pomsta) nemají daleko ke kultovní pověsti, ovšem v tomto případě stvořil dílo hodné pouze výsměchu. Snímek s absurdním antagonistou je přecpaný nesouvislými sexuálními motivy a opravdu jedinou jeho záchranou je oko, které má nezaměnitelné a chlípné charisma.

Perníčka ze série Shrek máme všichni rádi, ovšem ten zdejší kraluje neskutečně laciné variaci na Dětskou hru. Šílený sériový vrah je díky svědectví mladé dívky popraven, ovšem jeho popel je následně přimíchán do koření, jež se použije na výrobu ústřední perníkové figurky. A je zle. Ztřeštěná hororová komedie s topornými efekty se může chlubit alespoň ryzím charakterem hláškujícího zabijáka, který mu zajistil kultovní béčkový herec Gary Busey. Ten vystupuje v úloze lidského vraha a s neskrývaným zápalem dabuje perníčka, což je zážitek sám o sobě – a ještě o to vtipnější, že herec sdílí se svým perníkovým já i podobný chrup.

Hororový subžánr slasher, postavený na vyvražďování převážně teenagerských obětí, už stihl nabídnout nezměrné množství různorodých vrahounů a zmutovaných monster. Zřejmě žádné ale nebylo tak originální, legrační a svým způsobem i stylové jako krocan, který se lidem od 16. století mstí za jednu nepatrnou tradici, totiž za Den díkůvzdání. ThanksKilling je ultimátní brak, v němž titulní šílený opeřenec hláškuje o sto šest, kouří doutníky či řídí auta a do toho masakruje okolní hloupé a nesympatické puberťáky. Je to zvrhlé a absurdní, ale pro fanoušky a fanynky okrajové pokleslé tvorby musí jít o drahokam.Režisér a scenárista Jordan Downey pak natočil i pokračování s názvem ThanksKilling 3 a poté seriózněji pojatý fantasy horor The Head Hunter.

Nepřímá pocta Ptákům Alfreda Hitchcocka od režijního nemehla Jamese Nguyena jednoznačně aspiruje na pozici nejhoršího filmu vůbec. Polovinu děje zabírá romantická zápletka s příšernými herci, nesynchronním zvukem a dialogy, které by lépe vymyslely i improvizující děti. No a zbytek je věnovaný útěku před veškerým ptactvem, které vinou globálního oteplování zdivočelo a začíná hájit přírodu proti lidským škůdcům na vlastní pěst. Ptákodemie disponuje asi nejhoršími efekty v historii kinematografie a útočící ptáci vypadají, jako by je někdo narychlo vytvořil v počítači. Opeřenci ostatně po většinu času jen visí před kamerou a máchají křídly, na nějakou inscenaci do hloubky prostoru se Nguyen a spol. už nezmohli. Vrcholem všeho je pak to, že ptáci evidentně plivají kyselinu, která lidi okamžitě usmrtí. Pokus o příběh je nakonec zabalen do toho nejkřečovitějšího ekoposelství, jaké si lze představit. Neuvěříte, dokud sami neuvidíte.

Další veledílo v produkci nesmrtelného Rogera Cormana nabízí jednak slizkého padoucha v podání na Oscara nominovaného krále béčkových herců Erica Robertse, jednak dosud nejpodivnějšího žraločího mutanta ze skutečně pestrého portfolia. Tvůrci si v posledních letech zvykli dělat ze žraloků obry, duchy i trojhlavé mutanty, ale spojení s chapadly chobotnice je zřejmě premiantem. Živočišný kříženec je vinou tragických efektů k smíchu, ale jeho pochodování po souši se přesto vryje do paměti. A když už nestačí jeho krvavé běsnění, především mužské publikum se může těšit také na zástup pohledných slečen v bikinách. Oduševnělé poselství nikdo nečeká, ale o zábavu se tvůrci alespoň pokouší a neberou se vážně.

Na první pohled nejuhozenější námět z celého seznamu ve skutečnosti skýtá tu nejambicióznější podívanou. Respektovaný francouzský filmař Quentin Dupieux (Moucha v kufru), jenž zde obstaral režii, scénář, kameru, střih i hudbu, experimentuje se zápletkou, v níž se věci odehrávají bez logického důvodu. Pneumatika má jméno Robert, telepatické schopnosti a zálusk na místní dívku. A také ničí vše, co se jí postaví do cesty, od drobných živočichů až po lidi. Co by v osmdesátých letech fungovalo jako šílený krvavý slasher, to Dupieux podává jako filosofické zamyšlení, které rádo zaznívá přímo k publiku. V úvodu například vydstoupí herec, jenž mluví o filmech, jejichž události postrádají důvod. A do toho každý člověk, který na pneumatiku v průběhu děje narazí, exploduje ve stylu Cronenbergových Scanners.

Když do friťáku zahučí zkumavka jednoho potrhlého vědce, jindy delikatesní koblihy vycení své tesáky, plivají žíravinu a skáčou na lidské konzumenty, jimž se mají neopakovatelnou možnost pomstít. Útok zabijáckého smaženého pečiva představuje další bezbřehý brak, který využívá ty nejméně pravděpodobné agresory ke shazování svého žánru a k dosti uměle vypadajícímu násilí. Na herce, kteří se musí i s pistolemi bránit nemotorně hopsajícím koblihám, je ovšem pohled k nezaplacení.Oscaři by měli vážně zvažovat ocenění těchto profesních obětí, kdy se herci a herečky musí heroicky ztrapňovat.

Závěrečná zmínka náleží příběhu o zdánlivě obyčejném křeslu patřícím svůdné tanečnici, v němž se ale zabydlel duch pradávného démona. Killer Sofa už podle plakátu slibuje krvavou jízdu (nebo spíše posezení) s nábytkem cenícím zuby, ale k tomu nakonec moc nedochází. Novozélanďan Bernie Rao pojal film vážně a zakomponoval do něj řadu satanistických a čarodějnických motivů, přičemž gauč oběti straší řečmi o převtělování duší a o tom, proč je vlastně chce poslat na onen svět. Už jen za nápad, který minimálně základním námětem odkazuje třeba k zabijácké posteli ze sedmdesátých let, si ale tento nízkorozpočtový projekt své místo na seznamu zaslouží.