Od nejvlivnějších sci-fi po strhující historická dramata. 10 největších filmů Ridleyho Scotta

O pozdním Scottovi se občas říká, že jeho filmy jsou jen tak dobré, jak dobrý je jejich scénář. V kontextu režiséra jeho formátu jde vlastně o celkem zákeřnou urážku. Zatímco jiní velikáni jako Steven Spielberg, Martin Scorsese a v největší míře Francis Ford Coppola se ke stáru pouštějí do osobních experimentů, Scott naopak zaparkoval u středního proudu a točí dál dramata určená širokému publiku. Místo toho, aby si začal plnit sny a vyprávěl o svých vzpomínkách na dětství, prostě dál uvádí „normální filmy“.

Typickou ukázkou je Marťan, což je skvělá podívaná. Matt Damon je uvězněný na Marsu a bojuje o přežití. Výsledný snímek je napínavý, ale ne tísnivý, a nejspíš jím během dlouhého večera nejde udělat chybu. Je to od režiséra, který psal dějiny kinematografie, dostatečné? Z jistého úhlu pohledu může být Scottovo pragmatické odhodlání sázet jeden film za druhým až do konce světa sympatické.

Po úspěchu Vetřelce a Blade Runnera se Scott oproti očekávání rozhodl natočit pohádkové fantasy. Do hlavní role získal mladého Toma Cruise, kterého vyslal za záchranou posvátného jednorožce. Co by se mohlo pokazit?

Legendu provázela řada katastrof. Natáčení přerušil požár studia a smrt otce Toma Cruise. Hádky s producenty a pro Scottovy filmy typické přestřihy vedly ke znechuceným reakcím hned několika členů štábu včetně Cruise. Ten nesnášel především verzi určenou pro americká kina a o filmu odmítal poskytovat rozhovory. Jeho existenci vzal veřejně na vědomí až s uvedením režisérského sestřihu.

Ale největším peklem byla Legenda pro Tima Curryho, který se sice svým ďábelským výkonem zapsal do popkulturního povědomí, zaplatil za to ale mučivým zážitkem v maskérně, kde musel sedět dlouhé hodiny a nešetrné lepidlo mu trhalo kůži na obličeji na kusy. Magazín Entertainment Weekly mu pak přiřkl titul „nejlepšího herce v nejhorším filmu všech dob“, což naznačuje komplikovanou pozici Legendy v historii. Jde o snímek s trvajícím odkazem a vlivem na fantasy žánr, byť by o něm málokdo řekl, že je zvlášť dobrý. Na to je jeho příběh málo rozvinutý a celkově zmatečný. Přesto jsou v tomto filmu záblesky nápaditosti a talentu, kreré nejde dostat z hlavy.

Scott začal jako reklamní režisér, což vysvětluje jeho cit pro silné obrazy. Svůj celovečerní debut si ve skutečnosti odbyl až s čtyřicítkou na krku. Zpětně popisoval, jak dlouhá léta čekal na nabídku z Hollywoodu, než mu došlo, že se iniciativy musí chopit sám. Vybral si tedy příběh ve veřejné doméně a inicioval vznik scénáře. Šlo o precizní drama s Harveym Keitelem a Keithem Carradinem v roli dvou důstojníků napoleonské armády, kteří si odpřísáhnou pomstu a následujících třicet let stráví v sebedestruktivní vzájemné nenávisti.

Snímek proslul hlavně důrazem na realistické ztvárnění soubojů, které jsou dodnes využívané jako vzor pro všechny filmaře, kteří chtějí zpodobnit fyzický střet napínavě, ale bez zbytečného přehánění. Natáčelo se ve Francii a v Anglii a kvůli limitovanému rozpočtu se nestavěly žádné kulisy. Filmaři si museli vystačit s tím, co na místě opravdu bylo. Scott se přiznal, že jeho cílem bylo vizuálně napodobit Kubrickova Barryho Lyndona, který o dva roky dříve strhl cinefily z celého světa, musel toho ale dosáhnout za zlomek peněz.

Thelma a Louise je celkem matoucí film – skoro jako by pasoval do éry nového Hollywoodu, tedy na úplný začátek Scottovy kariéry. Má ostatně energii kontrakulturního debutu, v němž dvě ženy naleznou vnitřní svobodu a vzepřou se tlaku společnosti. Působí to trochu jako druhá strana Bezstarostné jízdy a vyvažuje její inklinaci k maskulinní představě volnosti. Překvapí, že tento snímek měl premiéru v roce 1991 a že ho Scott točil jako padesátník s pevným místem ve filmových učebnicích.

Ridley vždy koketoval se silnými ženskými postavami od těch velmi přirozených jako Ellen Ripley až po ad absurdum militantní G.I. Jane, která obzvlášť zpětně evokuje nejvíc ze všeho brakové béčko. Thelma a Louise představuje zlatý střed a pro mnohé je určujícím jemným a zároveň chytlavým feministickým filmem, který vybízí i ke queer čtení.

Inspirací pro Scotta byly tentokrát Badlands Terrence Malicka, jejichž vizuál se pokoušel napodobit. Lze si všimnout, že Scott nemá jasně rozpoznatelný rukopis, protože si pro každý film najde vzor, jímž se inspiruje a podle nějž každé své práci vytvoří vlastní identitu.

Proto jsou jeho filmy tak žánrově a tematicky odlišné. Černý jestřáb sestřelen je vtěsnaný mezi veleúspěšného historického Gladiátora a vysmívané pokračování Mlčení jehňátek Hannibala, asi nejméně respektovaný film Scottovy kariéry. Tato válečná podívaná svou dravostí nejvíc ze všech Scottových filmů evokuje jeho bratra Tonyho, jenž na rozdíl od Ridleyho nikdy neopustil reklamní estetiku a své filmy stavěl na nezastavitelné kinetické energii.

Černý jestřáb sleduje vrcholně stresovou situaci, a to pouliční bitvy uprostřed nepřátelského somálského prostředí. Adrenalin je tu na maximu, jak se sluší u filmu produkovaného Jerrym Bruckheimerem, zodpovědným za Michaela Baye. Asi proto byl snímek jednu dobu promítaný vojenským rekrutům mířícím do podobných oblastí. Obsahuje méně přímočarého patosu, nepůsobí tedy jako náborové video, ale plně se oddává idealizaci chlapáckosti, o níž mladí vojáci sní. Později si Scott dal u filmů jako Království nebeské a Poslední souboj víc záležet na tom, aby jeho filmy zobrazující válku nemohly být tak snadno zneužité jako propaganda násilí.

Tahle epická podívaná s Russellem Crowem leží mnoha lidem v žaludku – to s ní Scott zažil největší úspěch na Oscarech, přičemž Vetřelec a Blade Runner si svého času odnesly jen po dvou nominacích v technických kategoriích a sošku získal pouze první z nich za efekty. Gladiátor pak oproti nim vypadá jako přeceňovaný film. Totéž zažil Martin Scorsese po Skryté identitě.

Gladiátor možná není mistrovským dílem, ale ani sázkou na jistotu, jak je občas zpětně posuzovaný. Žánr „písek a sandál“ byl od šedesátých let považovaný za mrtvý a antické téma za prokleté. Scottovi se přesto podařilo oživit je takřka z ničeho. Hudba Hanse Zimmera a pseudohistorické kulisy možná zvládly u příběhu generála Maxima vyvolat dojem větší důležitosti, než kolik skýtal, ale i o tom je nakonec umění filmové režie. V případě Gladiátora Scott rozhodně nabídl lepší film, než byl jeho scénář. Šlo také o hezký předvoj zájmu o staromilské opulentní blockbustery před příchodem Pána prstenů další rok.

Království nebeské je takovým protikladem Gladiátora, byť bez jeho úspěchu by jistě nemohlo vzniknout. Kde Gladiátor nabízí banální příběh o pomstě, Království je komplexní freskou. Pro Scotta opět není příliš důležitá historická věrnost, návrat do doby křížových výprav využívá k odvyprávění příběhu o nesmyslnosti a hrůze války. Reaguje hlavně na antiislámskou náladu ve Spojených státech následující jedenácté září. Buduje nečernobílé prostředí, v němž je náboženský rozkol využívaný jako záminka k přetahování o moc a kontrolu.

Ne poprvé ani naposledy se ale střetl s producenty, kteří do kin vyslali okleštěnou verzi. Když tedy chceme Království nebeské chválit, musíme se opět odvolávat na režisérský sestřih. Můžeme docenit jeden ze Scottových nejkomplexnějších filmů, jehož největší slabinou je Orlando Bloom v hlavní roli. Orlando je lepší v malých dávkách, někde hezky na pozadí. Dát mu hlavní roli byla chyba, z níž se ostatně Hollywood poučil.

Poslední roky to má Scott jako na houpačce. Jeho pokus oživit Vetřelce skončil kritickým i finančním neúspěchem a série Prometheus byla zrušená před završením. Robin Hood, Konzultant a Klan Gucci jsou obdivuhodně rozdílné filmy, žádný z nich se ale nedočkal zvlášť nadšených reakcí a pouze Gucci trochu vydělal. Přesto na nás občas vyskočí nějaký ten Marťan, aby nám připomněl, že Scott pořád umí, když se mu poštěstí.

Takovým titulem je i Poslední souboj, v němž se střetává hned několik prvků, s nimiž dřív uspěl. Předně důraz na realismus jako v Soupeřích, přítomnost silné ženské postavy a historické téma užité k nenucené alegorii aktuálních problémů. Sledujeme příběh středověké šlechtičny (Jodie Comer), která obviní králova oblíbence (Adam Driver) ze znásilnění, čímž vystavuje riziku hlavně sebe a svého manžela (Matt Damon). Ten musí zvítězit v souboji na život a na smrt. A my jako musíme porovnat verze událostí z úhlu pohledu všech tří účastníků, abychom pochopili motivace a cíle každého z nich. Jde o nekomplikovaný, ale přesto bohatý film.

Vetřelec přišel do kin dva roky po Hvězdných válkách, které zcela změnily představu o tom, jak by měly úspěšné filmy vypadat, na koho by měly cílit a jak by měly být distribuovány. Zdálo se jasné, že popkultura začne cílit na mladší mužské publikum, jemuž nabídne jednoduchá eskapická dobrodružství. Panovala hrůza z toho, že kinematografie je mrtvá. Proto bylo velkým uklidněním, když přišel tento minimalistický horor se sloganem „ve vesmíru vás nikdo neslyší křičet“ a nabídl alternativu ke směřování sci-fi a filmu obecně.

Kultovní falické monstrum podle designu švýcarského umělce H. R. Gigera nahání strach tím, že může penetrovat a oplodnit osoby bez ohledu na jejich fyzickou sílu i pohlaví. Ultimátní predátor nahání hrůzu na tom nejzákladnějším, pudovém principu. Mnoho dalších se pokoušelo navázat, ale s výjimkou ryze akčního a atmosférou zcela odlišného pojetí Jamese Camerona nikdo znovu neuspěl. Ani sám Scott, který chtěl své monstrum doplnit bohatou mytologií, jako by mu právě to neubíralo na údernosti.

Proč je nakonec Blade Runner první? Snad proto, že jeho vliv je možná o chlup větší. Drtivá většina zážitku sice pramení čistě z designu světa, do nějž se noříme, ale to přece není málo!

I tato produkce byla opět obětí tahanic s producenty, takže existuje snad dvacet sestřihů, z nichž některé mají velmi odlišná dějová vyznění. V jádru ale vždy stojí vztah lovce androidů Deckarta (Harrison Ford) k jeho misi, jež ho nutí pokládat si ty nejpalčivější otázky o svobodné vůli a smyslu života.

Největším přínosem Blade Runnera je ale skutečně podoba samotného světa, na němž podle Scottových pokynů pracovali designéři Lawrence G. Paull, David Snyder a concept artist Syd Mead. Inspirací bylo Metropolis Fritze Langa, město Hongkong i spousta dalších motivů. Ve filmu tak ožívá hmatatelně působící a přitom nelidské futuristické město, jež je něčím povědomé, a přitom vzdálené. Budoucnost tu působí dystopicky, aniž bychom museli slyšet o nějaké katastrofě a vidět trosky civilizace.

Blade Runner je díky svému designu tak sugestivní, až si připadáme, jako bychom ho obývali spolu s jeho hrdiny. Vliv na sci-fi po celém světě je dodnes nezměrný.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.