Zemřel Josef Somr. Nezaměnitelnou tváří českého filmu byl od 60. let

Josef Somr se narodil na moravském venkově a do svých čtrnácti věřil, že se podle vzoru svého otce stane železničářem. K rozčarování jeho i jeho rodiny se ale s příchodem na střední školu ukázalo, že nemá velké technické nadání. Po maturitě se tedy víceméně náhodou přihlásil na brněnskou divadelní JAMU. Po jejím absolvování v roce 1956 působil v moravských divadlech a časem si ho začali všímat i lidé od filmu. Před kamerou se poprvé objevil v kriminálním dramatu Obžalovaný v roce 1964.

Na plátno se tedy dostal v polovině šedesátých let a stihl se stát jednou z tváří nejchválenější etapy naší kinematografie. Připsal si menší role ve filmech Františka Vláčila Údolí včel a Adelheid. Větší charaktery ztvárnil v projektech zařazovaných do nové vlny, jako byla Soukromá vichřice (1967) od Hynka Bočana podle knihy Vladimíra Párala. Průlomová pro něj byla role vilného výpravčího Hubičky v Ostře sledovaných vlasích Jiřího Menzela a především ve snímku Žert podle slavného románu Milana Kundery, kde Somr ztvárnil roli protagonistu Ludvíka Jahna, jenž je obětí politických procesů a touží po pomstě.

I přes tyto odvážné volby mu bylo umožněno pokračovat v hraní během 70. let, které jsou v těsném závěsu s 80. lety jeho nejplodnějším obdobím. Somr nikdy žánrově nezlenivěl, vždy kombinoval dramata (policista ve Slavnostech sněženek), kriminálky (Malý pitaval z velkého města) a komedie (Páni kluci). Nikdy nezanevřel ani na divadlo a vybudoval si dobré renomé i jako hlasový herec. Publikum si ho velmi dobře pamatovalo především jako profesora chemie v básnické sérii Dušana Kleina a vysloužilého vojáka Serváce v pohádce Tři veteráni (1983).

Svěřovány mu byly hlavně role tátů a později dědečků a obecně autoritativních osob. Popřípadě bručounů, kteří se z nějakého důvodu často rozčilují. Uměl karikatury, které musí zaujmout během pár vteřin, i náročné role obdařené jemnou psychologií. V počátcích kariéry ztvárňoval spíše nesympatické až nebezpečné osoby, s postupujícím věkem se stal naopak představitelem sympatických moudrých starců.

Na plátně a v televizi si připsal okolo tří stovek rolí. Jeho poslední celovečerní účastí byly vzpomínková komedie Jak básníci čekají na zázrak a namluvení animované pohádky Lichožrouti v roce 2016. Jeho nejspíš poslední výraznou rolí byl otec ve snímku Vladimíra Michálka O rodičích a dětech (2007) podle knihy Emila Hakla.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?