Když se podíváte na Twilight po 14 letech, nebude vám připadat tak hrozný jako dřív

Trvalo asi deset let, než spisovatelka Stephanie Meyer vydala v roce 2015 knihu Život a smrt: Druhý pohled, v němž celou ságu nahlíží nikoli z perspektivy hlavní hrdiny Belly, ale upíra Edwarda. Dnešní teenagerky už mají jiné fenomény, které uchvacují jejich juvenilní erotickou představivost, a mnozí muži, kteří se posmívali Twilightu před jednou dekádou, by už dnes obtížně dali dohromady, o čem to celé bylo.

Je pravda, že dát celé dílo dohromady bylo těžké i tehdy. Přestože Meyer potřebovala 2458 stran, aby ve čtyřech knihách vylíčila podivnou mezidruhovou romanci, a muselo (přesněji nemuselo) vzniknout pět filmů o celkové délce 634 minuty, děje je tu pomálu, řekněme na dva dvouhodinové filmy. Zápletka navíc byla absurdní už tehdy: více než stoletý upír zamrzlý v 17letém těle chodí déle než osmdesát let na střední školu a teprve v jednadvacátém století se vedle něj v lavici objeví nudná, ale hezká dívka Bella, do níž se osudově zamiluje. A ona do něj. Osmdesát let chodí do školy (či nejspíš mnoha škol v mnoha okresech a státech), kde kolem něj musí chodit stovky menstruujících dívek, ale on je u vytržení zrovna z Belliiny menstruace.

Edwardova rodina je bohatá, a ještě aby nebyla. Jak se říká, když jste upír a žijete stovky let, to byste museli být opravdu velcí loseři, abyste nebyli bohatí. Přesto bohatý Edward chodí do školy a nezakládá start-upy, neobchoduje na burze, nevlastní krevní banku a podobně. Ne, chodí do školy, kontroluje každoroční změny v osnovách a vydrží coby sedmnáctiletý předstírat, že je mu 15 až 18 let, a pak už nutně musí přestoupit na jinou školu. Coby archeo-boomer z minulého století není pohoršený všemi společenskými změnami, už dávno není rasista ani věřící, jen takový osvícený aristokrat, svým způsobem král Miroslav z Pyšné princezny, který sestupuje v převleku mezi obyčejný lid.

„Mytologie“ Twilightu opravdu nedává smysl. Romance mezi Edwardem a Bellou je krutá. On je k ní chladný, necitelný a surový, citově ji manipuluje a zároveň je vůči ní extrémně „ochranářský“, což ale znamená i kontrolující a omezující. Celý jejich vztah je toxický, a to vůbec ne proto, že by piják krve už dávno měl mít AIDS. Starý chlap provádí „grooming“ teenagerky a zároveň jí dlouho odpírá sex, protože jednak (Meyer to sice neřeší, ale je to tak) technicky vzato nemůže mít erekci, když nemá krevní oběh, jednak se bojí, že by ji pokousal a udělal z ní taky upírku. A to jí nemůže udělat, když je veganka a nemá ráda krev a maso.

Pasivita Belly, která není ničím zajímavá, nemá žádné zájmy a dovednosti, jen touhu po lásce a nevěrohodně svými city pendluje mezi upírem a vlkodlakem, je nesmírně rozčilující. Nejenom, že není důvod, proč by o ni ti dva měli zápolit a dávat tak všanc osud celých svých rodů v obřích bitvách s jinými monstry, ale hlavně svou odevzdaností osudu jde proti všemu, kam se někdy od 50. let posunula celá americká kultura. Bella opravdu není „working girl“ a nemá žádnou „girl power“. Její vztah s rodinou je pohodový, nemá a nechce se proti ničemu bouřit – její touha být upírkou nemá žádný hlubší důvod.

Není divu, že pitomost děje nesnášeli i herci. Robert Pattinson se už při premiéře vyjadřoval, že Stephanie Meyer je nejspíš „šílená ženská“, která se obsesivně zamilovala do vlastního fiktivního výtvoru. Na place panovala atmosféra, kdy polovina štábu film nenáviděla a pohrdala svou prací. Ostatně, herci i herečky z Twilight ságy se snažili v následujících letech od své původní image distancovat a dokázat, že mají mnohem širší herecký rejstřík než na sebe jenom zírat a polovzrušeně otvírat pusu. Pattinson o tom přesvědčil už většinu veřejnosti, částečně se to podařilo Kristen Stewart (letos měla svou první oscarovou nominaci). Určitě se přepólovala Anna Kendrick jako komička a snad jenom Taylor Lautner ukazuje, že na něm nikdy nic nebylo – kromě sixpacku.

Dostáváme se ale ke klíčovému bodu. Nenávist směřovaná proti Twilightu, a to jak knihám, tak filmům, byla naprosto bezprecedentní. Jsou to snad nejvíce hejtovaná popkulturní díla všech dob. Čtenářky a divačky byly vystavovány tomu, aby se styděly za to, že se jim podobná produkce líbí. Knihy i filmy schytávaly každoročně tsunami výsměšných recenzí, kde se recenzující muži i ženy svorně předháněli v tom, kdo napíše vtipnější a více ponižující text. Vznikly stovky memů a desítky internetových parodií. Některá úsloví přežila dodnes, například „still better lovestory than Twilight“, což se dalo použít nejen na libovolně špatnou romantickou zápletku, ale i vztahy v realitě, například mezi nenávidějícími se celebritami nebo politiky nebo i věcmi poházenými na stole. Still better...

Velká část těchto reakci, pokud je očistíme na jejich analytické jádro, přitom byla opodstatněná. Své navíc vykonalo to, že Stephanie Meyer je z objektivního hlediska špatnou stylistkou a filmy jsou natočené velmi odbytě, hlavně z hlediska triků a masek, i akce navíc působí hloupě a neatraktivně. Nic nemůže zachránit občasný záblesk světelné atmosféry nebo kvalitní soundtrack. Twilightu se zkrátka dalo skvěle posmívat. Bylo to oblíbené hobby po několik let.

Ona potřeba však měla dva zcela odlišné zdroje. První, legitimnější potřebou bylo vyjádření odporu, že tak úspěšné popkulturní dílo vymazává desetiletí ženské emancipace a opět nám jako ideál představuje pasivní hrdinku a také hrdiny, kteří si nezaslouží žádný obdiv. Aristokratičtí upírští elitáři bývají v amerických filmech obvykle negativními postavami, protože součástí upírství zkrátka je, že ti privilegovaní a mocnější vysávají ty slabší. Upíři nejsou jen dekadentní milenci nebo „dlouhá léta čekající romantici“, ale figury těch, co vykořisťují ostatní, šíří různé (nejen pohlavní) choroby a dělají ze svých poddaných loutky bez vlastní vůle. Žádný upír nemůže být jen krásný a ušlechtilý. Není oním „zvířetem“, kterého zkrotí láska. Toto klišé o „krásce a zvířeti“ stojí v základu toho, proč tolik žen vydrží v tyranských vztazích.

Posmívat se naivitě Twilightu, že přepisuje a idealizuje dávné mýty a klišé o upírech, dává smysl. Je otázka, zda bylo třeba tolik krutosti vůči divačkám, které ve svém věku a nezkušenosti nemohly toto všechno prohlédnout a zpracovat. Twilight jim poskytoval zvláštní iluzi bezpečí – ten nový krásný kluk ve škole může být nebezpečný, ale zároveň právě proto, že mě miluje, mě nekousne (neznásilní). Uvědomme si, že většina hororů s (mužskými) monstry je v hlubinné rovině o tom, že ženy se bojí neznámých mužů a zkrátka nikdy neví, jak dopadne rande, když se s nimi ocitnou o samotě.

Všechny ty nože, mačety, pařáty a motorové pily vrážené do těla jsou v nějakém ohledu metaforou penisu (a někdy naopak metaforou impotence zabijáků, kteří si svou nemohoucnost kompenzují násilím). Všechno to očarování tajemnými schopnostmi a manipulace jsou předzvěstí toho, co s vámi bude dělat protřelý psychopat v delším vztahu. Takže jedna filmová série, která říká, že monstra mohou být i bezpečná nebo dovedou svou sílu a krvelačnost ovládat, poskytuje úlevu. A u Edwarda na té vědomé úrovni nejde o psychopatii, on skutečně dělá vše z čisté lásky (nebo tomu máme aspoň věřit).

Problematický je až druhý způsob výsměchu vůči Twilightu. Ten stál na tom, že zkrátka „holčičí zábava“ je méně hodnotná a automaticky hloupější než klučičí. V době, kdy na plátnech řádili Transformers a rozjížděla se obludně dementní série Rychle a zběsile, což jsou filmy o tom, že „kluci si celoživotně chtějí hrát s autíčky“, se někdo posmíval Twilightu, kde postavy aspoň mají nějaké city. Klučičí filmy, kde není rozdíl mezi lidskou bytostí a strojem a kde ženy vypadají jen jako sexuální objekty bez mozku, mají být víc fajn, protože jsou dynamičtěji natočené a triky v nich vypadají lépe.

Je velmi viditelné, jak nespravedlivý je tento dvojí metr. Klukovská nebo chlapská zábava je „fajn“, všichni, kdo ji konzumují, přece chápou nadsázku. I když je to blbé, my to tak chceme, potřebujeme výplach. A je to navíc ve své blbosti a přehnanosti i podvratné. Ale ne, Twilight – ta holčičí lomeno ženská zábava – je nepřijatelný. Je otupující, není to odpočinek. Je to urážka kinematografie. Je to urážka hororového žánru. Je to špatný megahit, je v něm něco shnilého a nepřijatelného. Co to vlastně může být?

Jednou z hypotéz je, že muži všeho věku extrémně nesnášejí, pokud jsou ve filmech zpasivnělí nebo ukazovaní jako objekty touhy. Zkrátka že i mužské postavy mohou být výplodem jiné představivosti než mužské. Pokud jsou muži ve filmech snímáni eroticky zálibně, tak jak je to v akčních filmech zvykem jenom u žen, je to nepříjemné až odpudivé. Mužské publikum najednou cítí, že nemá vládu nad svými reprezentacemi a že ženské ideály o mužích se rozcházejí s ideály, které mají muži vytvořené o sobě na základě „svých“ filmů. Proto je potřeba tolik nenávidět nejenom Bellu, která málo ukazuje zadek, prsa a nohy a tolik se nesměje, ale ještě větší nenávist směřuje na Edwarda a Jacoba, kteří se naopak svlékají, pózují, třpytí se nebo mluví o tom, z koho sálá větší teplo a je víc hot. (Nezapomenutelná scéna, kdy Jacob říká Edwardovi: „I am hotter than you.“)

Mužské publikum nechce, aby se dělaly panenky z kluků. Je téměř nemožné identifikovat se s Edwardem či Jacobem, protože i když bojují, zdá se, že při tom nezachraňují svět a Bella pro ně není bonusovou odměnou. Ne, všechno dělají jen kvůli ní, kvůli ní uvádějí do nebezpečí sebe i své klany, čili potenciálně ohrožují status quo. Bojem si nepolepší, můžou si spíš pohoršit. V očích mužského publika nejsou skutečnými bojovníky, ale „šampónky, jimž chybí koule“.

Právě tento druh nenávisti vůči Twilightu je iracionální a neoprávněný. Ukazuje se, že „produkty pro ženy“ jsou nahlížené přísněji a ani se neočekává, že si mnohé fanynky velmi dobře uvědomují jistou lacinost a kýčovitost Twilightu a že se u některých hlášek také sebereflexivně baví. Místo toho je jim předhazováno, že by se za svou zábavu měly stydět a produkty pro ně jsou tak esenciálně špatné, že do nich ani nikdy nepůjde tolik finančních prostředků a nezaslouží si lepší triky a promyšlenější akci. Toto se přitom v poslední dekádě silně mění. A Twilight jako by byl jedním z posledních záchvěvů, kdy byla produkce pro muže a pro ženy silně rozdělená a bylo s ní i nakládáno jinak – záměrně méně kreativní péče.

Dá se stále souhlasit se Stephenem Kingem, že sága Twilight se nedá číst, protože Stephenie Meyer neumí psát. Jenomže právě tím se přibližuje svým čtenářkám, které to taky neumějí, ale rády píšou. (Jako většina lidí neumí moc psát.) Odsud záplava blogísků, fanynkovských stránek a tzv. fan fiction povídek. Tvrdí se, že umělecké dílo je principiálně otevřené k dotváření svými čtenáři či diváky. Většinou je to ale dáno tím, že nabízí různá čtení, případně přepisování a domýšlení. V případě Twilightu jde naopak o to, že dílo je tak prázdné, až je nutné dotvářet ho. Stephanie Meyer píše natolik banálním jazykem, že si do jejích textů můžete promítnout cokoli a přetvářet je ve své vlastní dílo, aniž poškodíte originál. Můžete ho jen vylepšit. I to stálo za nebývalou popularitou Twilightu a dalo vzniknout třeba 50 odstínům šedi.

Není jednoznačné, zda si Stephanie Meyer zaslouží po letech naši omluvu, vyřknutou třeba i jen v duchu. Stála za nejhorším popkulturním fenoménem minulé dekády a zhoršila pocit sebehodnoty dospívajících dívek? Nejspíš to nemáme jak zjistit. Co ale z odstupu víme jistě, je to, že nenávist k Twilightu byla způsobená dvojím metrem a že zábava pro muže má pořád „generální pardon“.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.