Disneyho snaha dělat hrané předělávky animáků je rakovina filmového průmyslu

Napíšu to raději hned, ať to máme z krku – hrané remaky klasických Disney animáků nemám rád. Co nemám rád, přímo je nesnáším. A to až do takové míry, že je považuji za jeden z největších nádorů na nynějším filmovém světě. Jedná se bohužel o nádor, který se i nadále rozšiřuje. Už máme novou verzi Krásky a zvířete (2017), Dumba (2019), Aladina (2019) a mnoha dalších nádher, přičemž v budoucnu se jich dočkáme ještě více. Jak by ne, však také slušně vydělávají. Disney remaky jsou krásnou ukázkou toho, jak business občas drtivě vyhrává nad kreativitou a inovací.

Jeden z hlavních problémů, který s remaky mám, je fakt, že vlastně nepřináší na stůl nic nového. Je to téměř po všech směrech naprosto totožná kopírka mnohem lepších originálů, ovšem tentokrát s přeleštěnými efekty a hezkými tvářičkami reálných herců. Mám rád, když se remaky občas pokusí o určitou inovaci, o něco, čím by se po dějové stránce výrazněji odlišily od svých originálů. Většina Disney remaků však opravdu líně kopíruje scénu po scéně. Proč zkoušet vymyslet něco nového, když můžu všechno převzít z původního filmu, že? Nemluvě také o tom, že mnohé předělávky jsou naprosto bezduché. To platí především pro předělaného Lvího krále (2019), který je zcela bezpochyby zatím úplně nejhorším remakem. Nejen kvůli nulové originalitě, ale hlavně kvůli prázdnotě jednotlivých známých charakterů. Původní Lví král (1994) byl mimo jiné skvělý v tom, že všechny jeho postavy měly mimiku. Díky tomu byly jejich reakce a činy uvěřitelnější, působily lépe jako charaktery, nemluvě i o tom, že si tím i lépe získávaly diváka. V novodobém pojetí to ale jsou jen zdigitalizovaná zvířata, z jejichž tváří divák vyčte velké kulové. Díky tomu je ten film prostě… prázdný. Podobně je to například i u moderní verze Lady a Tramp (2019), kde navíc střídání reálných živých psů s těmi počítačovými, je až děsivý. Ona nulová inovace a neúspěch v zachycení stejného kouzla a atmosféry z originálů, dělá z těchto remaků jen bezduché skořápky, očividně existující jen proto, aby si Disney zase namastil kapsy. Nostalgie je holt setsakramentsky mocná zbraň.

Ale ten hlavní důvod, proč tyhle bezduché výplody k smrti nesnáším, se může zdát být poněkud patetický, ale myslím, že je i tak relevantní. Okrádají animované originály o svou unikátnost. To je například úzce spjaté s budoucími generacemi malých dětí. Už i dnešní prckové jsou zvyklí na to, že se dnes tvoří v drtivé většině především 3D animované filmy, ty 2Dčkové už se jim mohou zdát poněkud staré, byť stále zábavné. Proč by se ale budoucí děti měly koukat na staré animované filmy v zašlém 2D formátu, když se mohou podívat na moderní hrané pojetí, které má úplně ten samý příběh a postavy, navíc i s bombastickými a líbivými moderními efekty, že? Narůstající množství Disney remaků okrádá originály nejen o svou jedinečnost, ale i o jejich duši (když bychom to řekli sentimentálně). Nejenže si ji přivlastní, oni ji prostě roztrhají na hadry. Disney se nesnaží vyprodukovat umění, snaží se jen skrze nostalgii zmanipulovat diváky, aby se šli znovu podívat na něco, co už dávno velice dobře znají.

Celkově mi veškeré ty remaky připomínají stereotypní tupé blondýnky – je radost se na ně dívat a prohlížet si veškeré jejich sexy křivky, ale jakmile s nimi člověk zabředne do konverzace, začne být zle. Lidé ale milují nostalgii, milují super efekty, sympatické a známé tvářičky, jsou to pro ně dostatečné důvody, proč by měli jít i na takovéto hovadiny do kina. Už se moc těším, až mi zničí Zvoníka (1996).

Co si o hraných Disney předělávkách myslíte vy?