Film, který nadobro změnil tvář filmového průmyslu, je tu s námi už deset let

Filmy od Marvelu dnes známe všichni a s nemalou pravděpodobností jsou právě ony tím posledním artiklem, za který ještě průměrný divák utrácí v kinech peníze. Pandemie koronaviru tvrdě zasáhla filmový průmysl a vyhnala publikum z kin, která už dva roky víceméně strádají. Skvěle hodnocené snímky s výrazným autorským podpisem jako Poslední souboj, Poslední noc v Soho nebo West Side Story po svém uvedení v kinech prodělávají obrovské sumy peněz a trochu lépe se daří jen snímkům, které se vážou na úspěšnou sérii či vychází z populární (nejčastěji komiksové) látky. To se týká třeba bondovky Není čas zemřít a nedávno uvedeného Batmana.

Poslední baštou miliardových tržeb je ale právě Marvel, konkrétně pak jeho Marvel Cinematic Universe, které započalo roku 2008 prvním Iron Manem. Zatím poslední střípek série s názvem Spider-Man: Bez domova si odbyl premiéru o minulých Vánocích, a přestože takřka veškerá konkurence finančně paběrkovala, návrat pavoučího hrdiny s tváří Toma Hollanda nás vrátil do období před pandemií. Americké tržby se momentálně zastavily na 804 milionech dolarů a celosvětově si Spidey připsal skoro 1,9 miliardy.

V rámci domácích tržeb to stačí na třetí místo v historických tabulkách, hned za sedmou epizodou Star Wars a Avengers: Endgame. Celosvětově pak jde bez započtení inflace o šestý nejvýdělečnější film všech dob, který dokázal, že lidé do kina stále přijdou. A to pod podmínkou, že dostanou to, co chtějí – a počínaje Avengers z roku 2012 se publikum naučilo, že chce vidět výhradně všechny své oblíbené superhrdiny pohromadě. Tomuto požadavku Hollywood naslouchá a přizpůsobuje mu celou svou nabídku, kterou mnozí v posledních letech kritizují – a stejně jdou většinou do kina právě na fackovanou mezi Iron Manem a Hulkem či na pošťuchování Thora a Star Lorda.

Vše přitom začalo vcelku nenápadně. Filmy o superhrdinech pochopitelně mají v Hollywoodu dlouholetou tradici, ale až na několik čestných výjimek v čele se Supermanem a Batmany Tima Burtona nepřitahovaly moc divácké pozornosti. Obecně byly považované za podřadné a nikdo je nebral příliš vážně. To se ale změnilo na sklonku devadesátých let a na začátku nového milénia, kdy trojice úspěšných komiksových snímků dokázala, že si své publikum najde – konkrétně šlo o trojlístek Blade, X-Men a Spider-Man.

Adaptace komiksových sešitů náhle začaly přitahovat zajímavé filmaře, kteří nechtěli jen předvádět vizuální atrakce, ale především se pokoušeli vytvořit kvalitní film. Ang Lee, oscarový tvůrce Zkrocené hory či Tygra a draka, tedy pojmul Hulka jako psychologickou sondu do duše vnitřně i tělesně rozervaného člověka. Christopher Nolan natočil Batman začíná a nastartoval jím éru potemnělých blockbusterů od Warner Bros. a DC Comics – na rozdíl od pozdějších snah Zacka Snydera ale dokázal stvořit skvělé a kritikou velebené filmy. Především v případě Temného rytíře, nejvýdělečnějšího snímku roku 2008, který patří k nejlépe hodnoceným dílům historie.

Ten samý rok se ale společnost Marvel rozhodla, že už nechce být jen distributorem svých příběhů, které dosud nabízela jiným produkčním společnostem. A přistoupila k natočení Iron Mana, které bylo obrovským riskem. Miliardář Tony Stark se ani zdaleka netěšil takovému věhlasu jako Superman či Batman, herec Robert Downey jr. měl pověst problémového „feťáka“ a dřívější propadáky jako Fantastická čtyřka nebo Daredevil naznačovaly, že komiksové adaptace to stále nemají lehké.

Produkce filmu navíc probíhala chaoticky a neorganizovaně a herec Jeff Bridges, jenž ztvárnil hlavní zápornou postavu, později lamentoval nad absencí scénáře. On, Downey a režisér Jon Favreau se mezi záběry scházeli v karavanu a vytvářeli dialogy na základě hrubých obrysů scénáře. Díky tvůrčímu odhodlání a talentu přítomných umělců ale Iron Man nezapadl, v kinech vydělal velké peníze a vyšlapal cestu následovníkům. A to doslovně – v potitulkové scéně ostatně Tonyho Starka osloví Nick Fury (Samuel L. Jackson): „Pane Starku, stal jste se součástí většího vesmíru.“ Tehdy ani samotný šéf Marvelu Kevin Feige nejspíš netušil, jak pravdivá tato věta je.

Úspěch Iron Mana umožnil natočení jeho přímého pokračování v režii Favreaua a také představování dalších superhrdinů – roku 2011 se svých sólovek dočkali také Kapitán Amerika a Thor. Tato první fáze v mnohém nepřipomínala dnešní miliardový kolos a režiséři, mezi nimiž nechyběl třeba britský divadelník Kenneth Branagh, vnášeli do fantaskních příběhů osobitost a také vazby na realitu (hlavně v případě prvního Iron Mana, koketujícího s motivy války v Afghanistánu a představujícího playboye, vzdáleného od spíše dětinských charakterů komiksů).

Základy pozdějšího úspěchu ale byly vystavěny. Potitulkové scény lákaly na budoucí zvraty, v divácích zažehávaly touhu vidět více a výroba zdánlivě oddělených filmů na pokračování byla něčím, co Hollywood dosud nepoznal. Jistě, sdílené filmové vesmíry už tehdy existovaly, ale velké série vždy vyprávěly kontinuální příběh – marvelovské proplétání snímků z různých dob i prostředí s různými hrdiny nemělo obdoby a tvůrci správně odhadli, jak s ním nakládat.

Avengers představovali roku 2012 zřejmé vyvrcholení první fáze a svedli dohromady všechny tři protagonisty z dosavadních sólovek – Iron Mana, Kapitána Ameriku (Chris Evans) a Thora (Chris Hemsworth), k nimž se přidal ještě Hulk (ten už dostal vlastní film roku 2008, který ale ještě nebyl zamýšlený jako součást širšího vesmíru, herec Edward Norton byl navíc nahrazený Markem Ruffalem) a nováčci Black Widow (Scarlett Johansson) a Hawkeye (Jeremy Renner). A to už na publikum samo o sobě zabralo.

Snímek vydělal tehdy rekordních 207 milionů dolarů za první víkend a nakročil k tomu, co by se dalo nazvat „honem na Avatara“. Dobrodružná fantasy Jamese Camerona se roku 2009 stala nejvýdělečnějším snímkem v dějinách, což se jí povedlo souhrou několika faktorů. Jednak byl Cameron dostatečně věhlasným tvůrcem miliardového Titanicu, jednak se Avatar promoval jako vizuální 3D revoluce. A přestože byly lístky výrazně dražší, než tehdy bývalo zvykem, lidé do kina stejně šli a zajistili filmu obří příjem.

Porazit takový výsledek (celosvětové tržby 2,8 miliardy dolarů) si žádalo systematicky vnucovat publiku to, co chce vidět. A tedy nejprve diváky poučit o tom, co vlastně mají chtít vidět. S Avengers se něco takového podařilo. Nejen díky mazanosti, ale i zásluhou toho, že režisér Joss Whedon skutečně zvládl natočit kvalitní a v mnoha ohledech revoluční snímek. Interakce všech superhrdinů je v něm zábavná, jejich dílčí konflikty slouží plynulému vyprávění a také tomu, aby se postavy lépe vyprofilovaly a posunuly. Avengers pracují s motivy a hrdiny známými z předchozích filmů a nedovolují publiku tápat, přestože vypráví přesahující příběh a poprvé naznačují hrozbu v podobě Thanose, jenž se v plné kráse objeví až o šest let a dvě fáze MCU později.

Jde o vzrušující blockbuster z výbušného ranku Michaela Baye, jemuž ale nechybí konsolidovanost a humor, který nás k superhrdinům přibližuje. Jeho ohromující úspěch však současně stanovil precedens, který Hollywood od té doby vnímá a vše mu podřizuje – spojení více populárních hrdinů do jednoho světa a nakonec i do jednoho epického filmu se stalo standardem, který vytlačuje menší středonákladovou tvorbu a představuje něco, co už řadě kritiků, fanoušků i filmařů pije krev. Totiž tvorbu podle šablony, bez autorského vkladu a na jistotu.

Filmy od Marvelu jsou možná žánrově různorodé a najatí filmaři do nich jistě vkládají své osobní hodnoty, ale přesto je evidentní, že počínaje Avengers se příliš nemění. Původní lehký dotyk a vztahování k realitě ve filmech Jona Favreaua nahrazuje už takřka kompletně digitální prostředí před zelenými plátny, dospělé motivy ustupují dětskému nadšení a potleskům při promítání, která se už moc neliší od každoročních sportovních událostí. Sitcomový humor proměňuje mocné hrdiny v klauny, romantické zápletky jsou víceméně potlačeny a estetika jednotlivých snímků se nápadně podobá.

Martin Scorsese (ne)slavně prohlásil, že Marvel nepovažuje za kinematografii a že mu připomíná spíše zábavní parky. Na jednu stranu má pravdu, neboť lidé na tyto snímky chodí do kina s vypnutou hlavou, kýbly popcornu a v očekávání, že zkrátka uniknou realitě a nebudou muset přemýšlet. A že dostanou to, co chtějí a co minulé filmy naznačovaly. Tento eskapismus v dnešní mainstreamové kinematografii převládá a nezbývá místo pro intelektuálně a emocionálně vyzývavější projekty, které dříve hrály prim.

Na takové filmy už lidé chodit nechtějí, a co víc, studia jim v tom vůbec nepomáhají. Po vzoru Avengers a celého MCU vrhá Hollywood peníze do výroby konkurenčních filmových vesmírů, z nichž může kápnout největší sumička. Warneři to zkusili s DC, ovšem neměli jednak takové štěstí, jednak takovou kvalitu. Muž z oceli si možná nevedl špatně, ale Batman v Superman poničil renomé všem zúčastněným a Liga spravedlnosti to od kritiků schytala ještě více. Universal se o totéž pokoušel se svým Dark Universe, které mělo být složené z klasických monster jako Frankenstein a Drákula a které načala Mumie s Tomem Cruisem. Ta ale fatálně propadla a ze smělých plánů, které počítaly s účastí hereckých hvězd jako Javier Bardem a Johnny Depp, rázem sešlo.

Medvědí službu však kinematografii v tomto ohledu prokazuje vůbec nejmocnější společnost. Disney má pod svými křídly nejen Marvel, ale také Lucasfilm nebo Pixar. A zatímco v minulých dekádách pomohl „Myšák“ produkovat takové kultovní filmy jako Pulp Fiction nebo Šestý smysl, v poslední dekádě pouze oprašuje nostalgii po Star Wars, vytváří zbytečné remaky animovaných klasik (Lví král) a poněkud kazí i studio Pixar, které se stále častěji uchyluje k tvorbě sequelů.

Všemu pak vévodí Marvel, který hon na Avatara zpečetil roku 2019. V historických tržbách jej tehdy překonali Avengers: Endgame, tedy snímek, který byl propagovaný jako velké vyvrcholení jedné etapy (konkrétně už třetí fáze MCU) a který symbolicky zatáhl oponu i za Downeyho Iron Manem. Tyto triumfy pochopitelně povzbudily také společnost Sony, která vlastní práva na některé marvelovské akvizice včetně Venoma a Spider-Mana, v tvorbě dalších komiksových originů, jež se s nemalou pravděpodobností se světem MCU propojí. Zatím posledním titulem Sony byl březnový Morbius, který navzdory výsměšným recenzím vydělal za jeden týden tolik peněz, co fantasticky hodnocené a originální filmy jako Seveřan nebo Everything Everywhere All at Once neposbírají skoro ani dohromady.

Kinematografie se za posledních deset let proměnila v komiksové bojiště a návštěvníci kin už zpozorní jen tehdy, když jejich hrdinové pronesou „assemble“ a dostanou fanservice, který si sami vysnili v internetových diskuzích. A když už se objeví dospělejší komiksové snímky jako Logan nebo Batman, lidé na internetu beztak více řeší chybějící potitulkovou scénu nebo možné podoby pokračování nežli to, co bylo obsaženo v samotném filmu.

Časy, kdy kina ovládaly nezávislé filmy jako Pulp Fiction, jsou nenávratně pryč. Žádané jsou pouze zábavní atrakce, i když na samotný Marvel vinu svádět nelze. Ten pouze spatřil obchodní mustr a následoval jej, což by samo o sobě nebránilo úspěchu menších autorských filmů. To by na ně ale Hollywood nesměl zanevřít – jen pro porovnání, první filmy Spikea Lee jako Jednej správně (1989) nebo Malcom X (1992) byly studiové projekty a rozpočet druhého jmenovaného titulu by dnes po započtení inflace činil 67 milionů dolarů. A to je suma, kterou v současnosti studia na podobné snímky v žádném případě neuvolní – historická konverzačka One Night in Miami z roku 2020 například stála pouhých 16 milionů a putovala rovnou na Amazon.

„Jestli mi tvrdíte, že to je pouze záležitost poptávky a nabídky a toho, že lidé dostávají to, co chtějí, tak s tím nesouhlasím,“ prohlásil Martin Scorsese v rozhovoru pro The New York Times poté, co použil své proslulé přirovnání k atrakcím. „Pokud lidé dostávají pouze jednu věc a donekonečna prodávají pouze jednu věc, samozřejmě pak budou chtít více toho samého,“ řekl slavný režisér, podle něhož jde Marvel cestou „postupné, ale trvalé eliminace risku“.

Avengers před deseti lety nastavili trend, v rámci něhož je většina filmů, které netvoří část velké série, pouze výplní pro kina v době, kdy se zrovna jako na smilování čeká na dalšího Thora, Doctora Strange nebo Rychle a zběsile. Ruku v ruce s rozvojem streamovacích služeb a studiovou tendencí podporovat a propagovat pouze zaběhlé franšízy je budoucnost kin zatím narýsovaná jen podle Marvelu a jeho imitátorů.

A pokud si přejeme změnu, musíme držet palce režisérům jako Christopher Nolan a Denis Villeneuve, kteří si jako jedni z mála dokážou prosadit své autorské záměry, popřípadě nezávislému studiu A24, které nabízí kvalitní nízkorozpočtové tituly, z nichž některé udělaly díru do světa i finančně (horor Slunovrat či krimi Spring Breakers). Ti všichni se ale musí klanět před pásovou výrobou filmů–událostí, v níž se hraje na kvantitu a od dob Avengers především na jistotu.