10 propadáků Bruce Willise, kterým byste měli dát druhou šanci

Kde jinde začít než u filmu, na němž se Willis výjimečně podílel i jako scenárista a který svého času platil za tak obrovský průšvih, že položil studio TriStar, které se muselo přesunout pod hlavičku Columbia Pictures. Příběh zlodějíčka, který se ani nestihne ohřát mimo vězení a už ho okolnosti natlačí zpátky do akce, je vpravdě neuvěřitelný žánrový maglajz. Jde o komedii, akční film, muzikál, parodii, dokonce nechybí i část odehrávající se v historii, v níž vystupuje Leonardo da Vinci. Celé to působí jako extrémně natažený skeč ze Saturday Night Live, v němž tvůrci libovolně sekají nápady, jak jim zrovna přijdou na mysl. Zdaleka ne všechny padnou na úrodnou půdu, hodně jich ale stojí za citování. A Willis je tady skvělý. Sice si touhle ambiciózní taškařicí ukousl i pro sebe příliš velké sousto, byla to ale spíš otázka špatného načasování. Co bychom dnes za podobnou šílenost dali.

Willis od začátku kariéry neskrýval ambice, že nechce být jen akčním hercem. Ostatně zaujal komediální vyřídilkou a hned zkraje kariéry byl nominován na Zlatý globus za válečné drama V nepřátelském poli (1989). Na dostřel, látka původně šitá na tělo Robertu De Nirovi, jenž nakonec z projektu vycouval, se jevila ideální. Měla v sobě totiž akci i prostor pro skutečné herectví. Willis nicméně tehdy rád kecal režisérům do práce, dvakrát tolik, pokud nebyli v hollywoodské mašinérii zkušení. Na dostřel tak provázelo složité natáčení, kdy se i Willisovým přičiněním scénář měnil za pochodu a po špatných testovacích projekcích došlo na dodatečné přetáčky.

Výsledkem bylo něco, co v kinech nezafungovalo. S odstupem času se příběh Toma Hardyho, jemuž sériový vrah hází do vodního revíru jeho mrtvé bývalky, jeví jako solidní kriminálka hlavně pro produkční kvality. Prostředí říční policie je sexy, akce na vodě stále relativně vzácná, nechybí silné obsazení vedlejších rolí (Dennis Farina, Tom Sizemore, Brion James, John Mahoney, Andre Braugher) a i překvapivý konec má něco do sebe, i když jde určitým způsobem o podvod na publikum. Škoda, že temná část nemá tah a vyšetřování je jalové. Jako akční kriminálka z policejního prostředí jde každopádně o slušný příspěvek do filmové knihovny devadesátých let.

Je dost možné, že jste o tomhle kousku nikdy neslyšeli, a to navzdory tomu, že si v době premiéry vedl slušně v recenzích a fanoušci žánru se k němu vždy měli přítulně. Produkující studio New Line Cinema u Poslední zůstává totiž úplně zazdilo propagaci. Vypustilo jeden líný trailer a tím to de facto haslo. A to jde o kousek režiséra Waltera Hilla (48 hodin, Rudé horko, scénář Vetřelce), v němž Willis v roli málomluvného drsňáka Johna Smitha přijíždí do malého texaského města, aby postupně rozhádal a vystřílel dvě skupiny gangsterů. Zápletka nezní povědomě náhodou. Stejně jako Pro hrst dolarů (1964) jde o volný remake snímku Akiry Kurosawy Yojimbo (1961). A jakkoli Hill s Willisem a Christopherem Walkenem v roli hlavního záporáka zmíněné klasiky nepřekonali, vytvořili dostatečně osobitou variaci, aby stála za vaši pozornost. Je napěchovaná nekompromisní akcí, vůní střeliva, chlapáckým potem, osudovými ženami, přesným obsazením a padnoucím soundtrackem.

Stav obležení v době premiéry působil komicky pro dramaticky přepálenou zápletku. V ní se skupinka atentátníků rozhodne zaútočit na USA a sérií bombových útoků pořádně zaměstná FBI (Denzel Washington, Tony Shalhoub), CIA (Annette Bening) i armádu (Willis). O tři roky později, kdy padla po teroristickém útoku „dvojčata“, se Stavu obležení už nesmál nikdo. Což z něj samozřejmě automaticky nedělá dobrý film. Režisér Edward Zwick ale neodvedl vůbec mizernou práci. Někomu může vadit, že závažné otázky ohledně lidských práv kombinuje s thrillerem klasického hollywoodského střihu, ale právě to je z dnešního pohledu osvěžující. Navzdory silnému tématu je to v základu pořád velkorozpočtový akční thriller toho nejlepšího ražení. Jen idealistický konec ho trochu kazí, ale nejde o nic zásadního.

V době uvedení také Stav obležení trochu narazil v tom, že Willis ve filmu hraje vesměs zápornou figuru a na to nebyli tehdy diváci moc zvyklí.

Jak bych mohl ve článku o druhých šancích vynechat Druhou šanci? Tenhle kousek režiséra Roba Reinera (Když Harry potkal Sally) v době premiéry nefungoval nejspíš proto, že lidé čekali čistou komedii a ono šlo nakonec o poměrně upřímné drama o rozpadu manželství, kde humor byl jen jednou z příchutí. Willisovi tu jako manželka sekunduje Michelle Pfeiffer a jakkoli nemají výjimečnou společnou chemii, daří se jim vytvořit hned několik pěkných momentů. A co je hlavní – Willis má v Druhé šanci opravdu skvělou hereckou polohu, kdy může zářit komediálně i dramaticky. Ano, film sám o sobě je průměrný s přímo odstrašujícím ubrečeným finále a jeho podstatu docení nejspíš hlavně ti, kteří podobným odloučením v manželství prošli. Pokud jde ale o Willise, jde o jeden z jeho nejlepších přehlížených výkonů.

Jestli měl Willis pro něco při výběru scénářů evidentní slabost, jsou to příběhy s překvapivým rozuzlením. Neprávem zapomenutí Banditi nejenže takové finále mají, současně přináší i hodně zábavnou road movie. Sám Willis tu sice tahá v rámci zajímavosti za kratší sirku, protože hraje „jen“ sexy drsňáka, v kombinaci s hypochondrem Billym Bobem Thorntonem a femme fatale Cate Blanchett ale tvoří ohromně zábavný trojlístek bankovních lupičů. Nejde úplně podchytit, proč Banditi svého času tak šíleně prošuměli v kinech. Recenze měli dobré, obsazení silné a za projektem stál režisér Barry Levinson (Dobré ráno, Vietname, Rain Man, Spáči). Ale na hit to nestačilo. Pokud vám Banditi unikli, okamžitě to napravte. Vážně stojí za pozornost.

Hartova válka nabízí zpočátku tak hustou atmosféru válečného pekla, že se může téměř rovnat těm nejlepším v žánru. Thomas Hart (Colin Farrell) se dostává do německého zajateckého tábora, kde potkává plukovníka McNamaru (Willis), jenž věří, že Hart zradil. Později vše zkomplikuje vražda jednoho z vězňů a zhruba někdy v polovině film přehodí výhybku z vězeňského na soudní drama. A a začne se trochu drolit, přičemž i po letech nelze přehlédnout, jak ty dvě půlky dohromady moc neladí.

Pokud ale mluvíme jednotlivých scénách, má Hartova válka mnoho silných momentů. Třeba vztah McNamary s velitelem tábora v podání fantastického Marcela Iurese. Jejich vzájemné slovní výměny patří do zlatého „De Niro a Pacino kecají nad kafem v Nelítostném souboji“ fondu. Míň patosu by neškodilo, ale napětí filmu nechybí, dobré herecké výkony taktéž. Zmínit je třeba i opravdu krásný soundtrack od Rachel Portman. A malé bezvýznamné plus má Hartova válka i za to, že se natáčela v České republice.

Proč chtít vidět zrovna Slzy slunce, v nichž Willis hraje poručíka Waterse, jemuž se hne svědomí a ve vyhrocené Nigérii opustí původní misi, aby zachránil domorodce? V prvé řadě proto, že soundtrack k filmu dělal Hans Zimmer a jde o jednu z jeho nejlepších prací. Zopakoval si spolupráci s Lisou Gerrard, s níž uklohnil Gladiátora, a znovu vytvořili dechberoucí hudební podkres. Slušnou práci odvedl i Antoine Fuqua (Training Day) na poli režie. Má trochu problém s tempem v rámci první poloviny, jakmile se ale kopne do akční vrtule, je o zábavu postaráno. A finále patří k těm nejlepším ve válečném žánru. Tedy akčně, dovětek už je přiblblý, ale dá se snést. Sám Willis tu sice nic nového nepředvádí, podobné role mu ale sluší, i když v nich jede na autopilota. Pokud byste měli možnost vidět režisérskou verzi, volte určitě ji. Nabízí silnější úvod a o něco lépe dá nahlédnout do pozadí konfliktu.

Willis znovu dramatičtější, tentokrát jako bývalý vyjednavač Jeff Talley, který musí proti své vůli na malém městě řešit situaci s rukojmími. Sázky jsou vysoko, protože se do případu zaplete i mafie, která Jeffovi unese rodinu, aby měla jistotu, že bude myslet na její zájmy. Rukojmí je onen nešťastný případ filmu, který nejlepší scénu naservíruje v úvodu. Talleyho představovačka sice není nijak originální, ale je ohromně dobře natočená. Willis v ní navíc má plnovous a vypadá neskutečně cool. Pak to jeho hrdina projede, přesuneme se v čase do oholené současnosti a nic z toho, co se dál stane, navzdory poměrně zajímavému scénáři úvod netrumfne. Ale jinak je Rukojmí fajn kousek. Malinko utahaný, avšak napínavý, nepředvídatelný, nebojí se krve a na konci nabídne pár stylových záběrů. Solidní žánrová věcička.

Asi málokterý film z Willisovy kariéry tak moc s láskou vzpomíná na policejní thrillery sedmdesátých a osmdesátých let. Labutí píseň režiséra Richarda Donnera (série Smrtonosná zbraň) je příběhem vyhaslého detektiva Jacka Mosleyho (Willis), který dostane za úkol převézt vězně Eddieho (Yasiin Bey) přes šestnáct bloků k soudu. Háček je v tom, že Eddie má svědčit proti zkorumpovaným policistům a Jackův bývalý parťák Frank Nugent (David Morse) si myslí, jak Jack vězně bez zaváhání vydá. Jenže ten odmítne a vezme s Eddiem do zaječích s tím, že se k soudu nějak dostanou.

To znamená naháněčku v omezeném prostoru, který navíc obě strany znají, což je jednoznačně skvělý příběhový základ. O akci tu ale nejde. Prim hraje napětí, slovní výměny mezi starými kamarády, kdy nyní jeden míří na druhého, a hra s časem. Na druhou stranu je zde sice akce málo, když už na ni ale doje, bere dech (scéna s autobusem je přímo fantasticky gradovaná). Jen finále to zase trochu kazí, protože studio mělo velké oči a nechalo si otevřená vrátka pro dvojku. Alternativní (lepší) konec je k vidění na DVD.