Útoky obřích mravenců či mozků s chapadly: Největší klasiky monster-movies z 50. let nepřestávají bavit a fascinovat dodnes

S přesností vymezit béčkovou kinematografii je často velmi obtížné a diskutabilní. Pro někoho pokleslý a hloupý námět může být pro jiného naopak zajímavý a něčím přínosný. Obecně se ovšem za „béčkové filmy“ dají považovat levná díla, jejichž náměty koketují s okrajovými žánry jako horor nebo sci-fi, a která se nebojí vzdálit od konzervativních trendů mainstreamové kinematografie. Dnes si diváci při slově „béčko“ vybaví hlavně akčňáky z osmdesátých let, v nichž svým sokům lámali končetiny Arnold Schwarzenegger, Chuck Norris nebo Michael Dudikoff. Záběr tohoto odvětví filmové tvorby je ovšem mnohem širší a možná nejvýrazněji se začal projevovat v 50. letech a s vlnou takzvaných monster-movies, jimž se bude tento článek věnovat.

Americká společnost se v padesátých letech obávala nepolevující hrozby jaderného konfliktu, přičemž soupeření s Východem se začalo projevovat také v sílícím kosmickém závodu. A ke slovu se dostávaly pokleslé filmové náměty, které obracely pozornost nejen k návštěvníkům z vesmíru, ale také k tragickým dopadům jaderných pokusů a zbrojení na Zemi. Filmová monstra se stala kultovní nálepkou celé dekády a jejich popularita přetrvává dodnes, potažmo inspirovala i slavné režiséry, například Stevena Spielberga, George Lucase nebo Guillerma del Tora. Pojďme se ohlédnout za některými význačnými filmy s monstry, které nám americká kinematografie v padesátých letech s neskonalým tvůrčím entuziasmem naservírovala.

Zásluhou skvělého remaku Johna Carpentera, jenž román Who Goes There? od Johna W. Campbella jr. zfilmoval roku 1982, se hlavně v našich končinách zapomíná na původní a o třicet let starší verzi. Tu má na svědomí slavný hollywoodský klasik Howard Hawks, a byť nedosahuje kvalit Carpenterovy nekompromisní, fyzické a napínavé vize, za pozornost rozhodně stojí i dnes. Vědci na Antarktidě objeví pozůstatky kosmické lodi a také zmrzlé tělo záhadného vetřelce, který se však na základně probouzí k životu a nezná slitování. Porovnáváme-li ho se zmiňovanou a slavnější verzí, Hawksův snímek odchází na hlavu poražen – nemá tak kvalitní psychologii ani atmosféru úplné izolace, nemluvě o speciálních efektech. Ve své době ale vyniká inteligentnějším a tajuplným pojetím filmového monstra, stejně jako solidními dialogy a uspokojivým závěrem.

Jeden z nejtypičtějších zástupců daného subžánru je vlastně předobrazem slavnější japonské Godzilly, která se pustila do demolice Tokia o rok později. Režisér Eugène Lourié, čelní tvůrce padesátkových monster-movies, se spojil s legendárním trikařem Rayem Harryhausenem a nebohý New York nechal napospas obřímu prehistorickému ještěrovi. Ten přežíval po staletí v hibernaci v Arktidě, ovšem atomové testy jej probudily k životu a vědci i média pozorují ničivou stopu, kterou při své cestě na jih na pobřeží oceánu zanechává. Jednoduchý příběh s již klasickým městským klimaxem nijak neuráží inteligenci dnešního publika, které je na podobná schémata stále zvyklé třeba z Godzilly Rolanda Emmericha. Efekty jsou navíc povedené a procházka dinosaura ulicemi New Yorku nepřestává být zábavná ani po šedesáti letech.

Pro leckoho je tento nechvalně proslulý škvár příkladem tvůrčí imbecility a hlouposti, pro řadu diváků ale představuje nehynoucí zábavný kult. Sci-fi příběh s mizivým rozpočtem a až halucinogenními zvraty sleduje poslední lidskou rodinu na Zemi, která se bázlivě schovává před stvořením, jež má samo na svědomí vyhlazení zbylé populace – tím stvořením je ovšem herec v gorilí masce z výprodeje, jenž má na hlavě helmu s tykadly a všude musí chodit pěšky. Toto mimozemské monstrum musí ukrytou rodinu najít, jinak bude mít velký průšvih u mocného mezigalaktického šéfa, s nímž komunikuje na kamenné obrazovce před svou jeskyní. Zní to strašně a strašné to popravdě i je, ale lepší definici pojmu „kultovní‘ už v dané filmové éře možná nenajdete. Šedesátiminutový snímek je svým způsobem nesmírně vtahující tím, jak svou vlastní hloupost dává hrdě na odiv a vše jí podřizuje. S partou kamarádů u piva a chlebíčků v podstatě neexistuje vhodnější filmový tip, za což mají nadšení tvůrci i po tolika letech mé plné uznání.

Od vyloženě pokleslého titulu se volně přesouváme k tomu opravdu kvalitnímu a kreativnímu. Ačkoli se jistě najde jen málo lidí, kteří budou obrovské zmutované mravence (samozřejmě vlivem radiace) považovat za kvalitní filmový pokrm, zdání v tomto případě docela klame. Režisér Gordon Douglas je totiž více než schopný řemeslník, jenž dokáže pracovat s napětím – to se nejlépe projevuje ve vynikající expozici, kdy publikum naskakuje husí kůže jen z pohledu na vyděšenou a vytřeštěnou holčičku, která očividně spatřila a přežila cosi hrozného. I samotní mravenci, jimž vzdoruje známý herec James Whitmore (stařičký Brooks z Vykoupení z věznice Shawshank), ale nepůsobí vůbec směšně, a snímek dobře graduje střetnutím v temných podzemních tunelech.

Kultovní film natočil roku 1954 Jack Arnold, jehož lze považovat za vůbec nejlepšího režiséra dané žánrové etapy. Vrcholem jeho tvorby je sice z mého pohledu o tři roky mladší a nebývale existenciální Incredible Shrinking Man, v němž se protagonista vlivem radiace zmenšuje a musí se utkat o život s normální tarantulí, ovšem největšího věhlasu se bezpochyby těší obojživelné monstrum z amazonské laguny. Tu navštěvuje vědecká expedice, která ale nepočítá s tím, že zde přežívá tajemné stvoření s duší romantika. Příběh si totiž půjčuje námět z Krásky a zvířete. Netvor se zamiluje do jediné ženské postavy, s čímž se ale její srdnatí kolegové nehodlají smířit. Ikonické monstrum tentokráte není v úloze zabijáka a antagonisty, nýbrž na něj musíme nahlížet jako na nepochopenou osamělou bytost, která je v mnohém lepší než samotný člověk. V tomto ohledu na Netvora z Černé laguny krásně navázal Guillermo del Toro se svou oscarovou Tváří vody, která by v podstatě mohla být přímým pokračováním.

A Jack Arnold podruhé. V tomto případě se, pravda, pustil do o poznání klasičtější dobové látky, v níž obyvatele malého pouštního městečka ohrožuje zmutovaná a v závěru přímo gigantická tarantule, avšak opět nezanevřel na kvalitní scénář, který vedle vizuálních atrakcí klade i náročnější otázky. Uniklá osminohá potvora je totiž výsledkem vědeckých experimentů, které si kladly za cíl zvětšovat zvířata za účelem nakrmení hojně rostoucí populace. Namísto jaderných pokusů tedy tvůrci varují před hrou na boha a současně prokazují nadčasovost v odhadech rozmáhajícího se hladomoru a jiných problémů, které budou přelidněnou planetu v budoucnu sužovat. Díky sympatickým hercům, slušným dialogům a Arnoldově vynalézavé režii ale Tarantula dodnes funguje i jako skvělý monster-film, přičemž realistické znázornění velkého pavouka bude arachnofobikům stále navozovat noční můry. Především jedna scéna, v níž se tarantule přilepí na osamělý dům a zevnitř vidíme její hrozivé detaily, je vynikající i dnes.

Atraktivní dobrodružství situované do Itálie patří k těm nejlepším dobovým titulům svého druhu. Z první meziplanetární cesty na Venuši se vrací jediný člen posádky a společně s ním také zárodek neznámého stvoření, který ale rychle dorůstá obludných rozměrů a začíná tyranizovat své okolí. Efekty jsou tentokráte kvalitní a nestvůra, lehce připomínající Krakena ze Souboje titánů, je publiku opravdu hodně na očích. Dojde i na její souboj se slonem a samozřejmě na návštěvu římského Kolosea, přičemž právě zasazení mezi starověké památky podtrhuje půvabný antický ráz výpravy i designu titulního monstra. Osmdesát minut uběhne jako voda a inteligence publika není nijak závratně poškozována.

Snímek inspirovaný Ztraceným světem Arthura Conana Doylea nás zavádí na rozsáhlou námořní expedici, která se probourává ledovci Antarktidy a hledá pověstmi opředenou oázu s teplou vodou. Čtveřice dobrodruhů v helikoptéře musí v těžké bouři nouzově přistát a ocitá se v prehistorické a bohem zapomenuté džungli, kde dosud přežívají dávná stvoření druhohor. Země neznámá disponuje příjemným tempem a zpočátku také tajuplnou atmosférou prostředí, v němž může na každém kroku číhat nebezpečí. A také číhá. Tvůrci se ve druhé polovině s ničím moc nepářou a zásobují nás záběry na obrovské ještěry, přičemž ty přesvědčivější (reální varani vložení do jednoho rámu s malými lidmi) se střídají s těmi úsměvnějšími (tyranosaurus je člověk pochodující v gumové masce, což tentokráte vůbec nevypadá dobře). Prostřední část sice z hlediska vyprávění stagnuje, ale závěr opět přiostří a neustálý pohyb a střet se zubatými potvorami udržují pozornost i dnes.

Bez létajících přerostlých potvor by to samozřejmě nešlo. Obří spár je kult, který ohromuje svou bezbřehou naivitou a seriózností, s jakou podává svou absurdní zápletku. Obrovský vypelichaný pták s chocholkou ničí, co mu přijde do cesty, a ani ty nejmodernější zbraně na něj nepůsobí – pochází totiž z jiné dimenze a je obklopen antihmotou, která pohltí veškeré kulky, rakety a dokonce i radarové vlny. A je to ohromná zábava, kterou sice sráží občasná upovídanost, ale zase ji vyzdvihuje srandovní provedení monstra a jeho útoků. Příšera vypadá hrozně a kouzelně zároveň a ve druhé polovině je vidět dost často na to, aby se diváci bez přestání bavili. Tvůrci používají zadní projekce i dost směšné modely vlaků či letadel, ale občas překvapí vložením archivních záběrů a některé pády budov a trosek letounů vypadají reálně. Esence natvrdlých padesátkových béček v plné parádě.

Dovolím si na skok odbočit k britské produkci, která ale splňuje všechny parametry zámořského béčka a v mnohém je i převyšuje. V této půlnoční klasice z roku 1958 totiž tvůrci ukuchtili originální béčkový námět, za nějž by se nemusel později stydět ani proslulý Paul Verhoeven. Přesněji řečeno, na svědomí jej má Amelia Reynolds Long, jejíž kniha posloužila jako předloha filmu. Poblíž vojenské základny na hranicích Kanady a USA začínají záhadně umírat lidé, kteří doslova přichází o mozek i páteř. Neviditelná hrozba podle všeho nesouvisí ani tak s radiací, která je dle měření armády pod kontrolou, jako spíše s proslulým stárnoucím biologem, jenž prováděl pokusy s vlastní nervovou soustavou. Netvor bez tváře je převážně konverzační a soustředí se na udržování záhady kolem vraždící entity, ovšem její odhalení opravdu stojí za to, a osobně bych se nebránil řádně odvázanému remaku ve stylu Hvězdné pěchoty. Zhmotnělou a vraždící inteligenci totiž v takovém podání jinde neuvidíte.

K béčkovým padesátým létům patří nejen mimozemské návštěvy z vesmíru, ale pochopitelně také lidské mise na okolní planety. V tomto kouzelném snímku se ocitáme v roce 1973, kdy lidstvo vyslalo svou první živou expedici na Mars. S účastníky se ovšem přeruší spojení a na cestu se vydává záchranný tým, který na místě nachází pouze jediného přeživšího, plukovníka Carruthersa. Ten je automaticky považován za vraha a nikdo nedbá jeho varování, že ostatní padli za oběť strašlivému zabijáckému netvorovi. To se ale rychle změní, neboť nenasytné monstrum pronikne do raketoplánu a zpáteční cesta se mění v boj o přežití. Tematický předchůdce Vetřelce postrádá atmosféru, nadčasový design či psychologii Scottovy pozdější klasiky a je béčkem nejvyšší jakosti, ovšem v tom právě tkví nenapodobitelné kouzlo. Příšera, podobající se Netvorovi z Černé laguny, moc hrůzy nenahání, ale její souboj s posádkou v uzavřeném prostoru je rozhodně zábavný a svižný. Dočkáme se také procházky astronautů ve vakuu po boku raketoplánu a samozřejmě i „vystřelování“ nepřítele vzduchovou kapslí, což jsou výjevy, které i s ohledem na jejich pozdější využívání nikdy neztratí svou nostalgickou hodnotu.

Podobně jako v případě Věci, také Mouchu známe spíše díky osmdesátkovému remaku, který natočil slavný David Cronenberg. To ovšem neznamená, že bychom měli originální a vizuálně zastaralejší verzi automaticky přehlížet. Nejde o typický monster-film a obětí strašlivého pokusu je sám protagonista, jenž zkříží své tělo s obyčejnou mouchou. Zatímco ale Cronenbergova verze zdůrazňovala hlavně fyzický hnus, spojený s lidskou transformací a rozkladem, klasické dílo Kurta Neumanna se zaměřuje spíše na napětí a zvědavost, zda nebohý vědec s muší hlavou dokáže nepovedený experiment zvrátit a opět se spojit se svým dvojčetem, a to mouchou s hlavou lidskou. Snímek má nejblíže ke zmiňovanému Incredible Shrinking Man, neboť protagonista v něm sám sebe vnímá jako monstrum (v tomto případě tak ale i vypadá), ačkoli zůstává normálně smýšlejícím a cítícím člověkem. Nepředvídatelný a inteligentní scénář se dvěma překvapivými závěry obstál ve zkoušce časem a rozhodně jde o dílo, které byste si neměli nechávat ujít – ať už jste známější remake viděli, či nikoli.