Nový Batman nenápadně podporuje politiku Black Lives Matter

Nejspíš si to už nepamatujete, ale v roce 1989, kdy měl premiéru první celovečerní Batman, byl představitel hlavní role Michael Keaton považovaný za velmi nevhodného. Do povědomí publika se zapsal jenom jako komik a představitel divného strašidla Beetlejuice. Chyběly mu svaly a trénink v bojových uměních, neměl hranatou bradu a hluboký hlas. Film se při propagaci soustředil raději na Jokera, jehož ztvárnil superslavný Jack Nicholson, na sexbombu Kim Basinger z erotického trháku 9 a půl týdne a na doprovodné písničkové album od Prince, které je dnes méně známé než orchestrální soundtrack Dannyho Elfmana. Ani režisér Tim Burton nebyl hvězda, stal se jí právě až díky režii tohoto filmu proslulého spíše atmosférou a mizanscénou než akcí.

V podobné pozici je nový The Batman. Robert Pattinson je v paměti veřejnosti zapsaný jako trochu odkvetlý hezoun z přihlouplé upíří romance Twilight, která byla zhruba stejně tak milována (převážně dívčím publikem) jako nenáviděna (skoro všemi ostatními). Pattinson od té doby za celých deset let nikdy neměl velký hit, i když díky bulváru ho zná mnoho lidí. Má lehce podivínské zvyky, moc si nemyje vlasy a všechno ostatní, ve filmech, v nichž hraje, často masturbuje, ale skoro nikoho to nezajímá. Před natáčením Batmana řekl, že nebude cvičit v posilovně, protože mu to přijde směšné. Film měl odložené natáčení, vypadalo to na průšvih. Pattinson však nakonec nejenom cvičil, ale i držel přísný dietní a pitný režim, a především většině lidí dokázal, že už dávno není jen pobledlým, lehce rozcuchaným třpytícím se emo krasavcem z plakátů v dívčích pokojíčcích.

Kdo ho sledoval dlouhodobě, nemohl být překvapený. Pattinson má poměrně široký záběr, nebojí se být na plátně ošklivý, vybírá si projekty, v nichž prochází značným nepohodlím a vyloženě ho baví překračovat hranice. Je si dobře vědomý toho, že není klasicky hezký, ale součástí jeho kouzla jsou i jisté estetické vady. Miliardáře typu Bruce Waynea si zahrál už v dramatu Cosmopolis, muže propadajícího temnotě pak v Majáku. Jeho kreace ve filmech Ďábel či Král vyloženě pozvedávají jejich kvalitu. V Tenetu navíc dovedl být i sympatickým inteligentním akčním hrdinou. Je zjevné, že si stále rozšiřuje rejstřík a na Batmana v režii Mata Reevese se výborně hodí. Je zatím i nejmladším Batmanem, a nejde zdaleka o to, že je mu „jenom“ 35 let.

Spíš jeho postava má být zjevně mladá, někde mezi dvaceti a třiceti lety – asi jako Kurtu Cobainovi, než spáchal sebevraždu (a jehož píseň Something in the Way tu několikrát zazní). Batmanem je teprve krátce – dva roky, jak je tu řečeno. Působí, že si na svou roli teprve zvyká a objevuje možnosti, které mu skýtá. Zároveň ho stravuje a ničí, maska ho skutečně chrání před jeho pravým já. Zatímco Keaton hrál Batmana tak, že byl opravdu dvojí identitou, vyrovnaným Waynem i ledově chladným Batmanem, Christian Bale byl především Waynem, který se převléká za Batmana, ale pro veřejnost hraje roli zcela jiného Waynea – bohémského floutka. U Batmana v podání Bena Afflecka si uvědomujeme hlavně to, že jde o stárnoucího muže, který ztrácí ideály, ale netrpí krizí identity.

Robert Pattinson hraje mladého muže, který nechce být miliardářem, trpí pocity viny nejen kvůli smrti rodičů, ale nejspíš i proto, že je bohatý. A zdá se, že je ochotný i sebedestruktivně zkrachovat a všechny peníze investovat do batmanovského vybavení. Nehraje pro veřejnost Bruce Waynea – playboye, ale podivína, spíše v duchu Howarda Hughse, jak ho ztvárnil Leonardo DiCaprio ve filmu Letec. Ale zároveň je to jakoby i portrét filmové hvězdy, kterou sláva strašlivě nudí a otravuje. Bohužel i druhá role Batmana mu sedí jen částečně. Je příliš pohlcující, neumožňuje mu udržovat vztah se sluhou Alfredem ani navázat pořádný milostný vztah s Catwoman. Je ztracený, ztrápený, ale poháněný nekonečnou touhou po spravedlnosti a hlavně po poznání pravdy. Nechce zločin jen zlikvidovat, chce zjistit, jak je možné, že tak prorostl městem Gothamem, proč se jeho temnota vztahuje i na něj a ulpívá na něm příliš nepříjemně a nesmytelně.

Někdo by se možná chtěl nad emo Batmanem uchechtnout a viditelně rozteklé stíny pod očima mu můžou připadat jako znak slabosti. (Přitom stíny reálně nosili všichni představitelé Batmana, jenom se s nimi nikdy neukázali bez masky.) Toto je Batman pro mileniály a generaci Z, ty ubrečené „sněhové vločky“, co nic nevydrží a ustavičně se v sobě nimrají. Jenomže reálně Pattinsonův Batman nebrečí. Pátrá, zkoumá, pochybuje, a když musí, své protivníky krutě ztluče, jeho vztek se ventiluje nesmírně intenzivně. Tento film není žádná tragédie detektiva, jenž musí rozhodit rukama nad tím, že případ nelze vyřešit nebo obětovat příliš. Není to Čínská čtvrť ani Sedm. Stále jde o superhrdinský film, kde se hrdina od padoucha neliší tím, že má trauma, ale že ho dovede zvládnout.

V tom je film přes veškerou okázalou temnotu a věčně padající déšť jako slzy z nebe ve finále fakticky povznášející. Nesouhlasil bych ani s tvrzeními, že Batman není moc dobrý detektiv a na většinu skutečností přijdou jiní. Nepočítal jsem to přesně, ale přišlo mi, že jde spíš o typickou týmovou inteligenci – někdy má ve vyšetřování lepší úsudek jeden, pak druhý, pak někdo jiný. Ale klíčové věci se Batmanovi sepnou v hlavě stejně jako divákům, kteří nemají informačně navrch. Nikdy to není tak, že bychom byli při řešení záhad chytřejší než postavy, a to pro detektivku stačí.

Druhá věc, která na novém Batmanovi upoutá, je jeho pojetí kočičí ženy. V celovečerní podobě se objevuje už počtvrté. Poprvé to byla Michelle Pfeiffer, jíž bylo přisouzeno být těžce psychicky narušená. Kočkami je symbolicky i doslova stvořená – ony jí vylížou rány, když spadne z mrakodrapu na zem. Její sešitý kostým působí jako sada jizev, které drží předtím zlámané tělo a duši pohromadě. Catwoman je slupkou, která pozře Selinu Kyle, a ta v nové identitě neví, jestli Batmana miluje, nebo nenávidí. Burtonův film je skvělý v tom, jak dává dohromady dvě zničené osobnosti, které nejspíš nemají šanci být normální. Ale už nikdy nepokračoval v rozvíjení jejich vztahu.

Pak přišla příšerná sólovka Catwoman s Halle Berry, která bojovala celkově se smyslem své existence. Proč vůbec existují ženské akční hrdinky a mají šanci vymanit se ze zajetí toho být svůdné krásky? Hlavní hrdinka vypadá jako ze sadomaso salónu a její protivnice je bohatá magnátka z kosmetického průmyslu. Tento film není o napětí mezi muži a ženami, je pouze o tom, že ženy se v akčních filmech stávají podivnými fetiši a nedokážou být autonomními bytostmi – odsud pramení i strašlivá proměna živých těl v nepovedené počítačové triky.

Třetí Catwoman v podání Anne Hathaway je pokusem vsadit superstylizovanou postavu do poměrně realisticky pojatého filmu. Největším výkonem scenáristy a režiséra Christophera Nolana bylo, že ji, tak jako skoro všechny ženské postavy ve svých filmech, dokázal nezabít, a dokonce hrdinům dopřál happy end. Jinak, jako již tradičně, jeho hrdinka nemá sex-appeal a nijak se s její „kočičí povahou“ nepracuje. Zůstává drobná nevyzpytatelnost a nalomenost mezi dobrem a zlem, ale není to nic zásadního.

Catwoman je tu maximálně postavou, která Bruci Wayneovi sdělí, že „bouře se blíží“ a smete všechny bohaté. Film tehdy reagoval na období ekonomické globální krize a naštvanost veřejnosti na ty nahoře, co ji způsobili, ale nakonec se jich nedotkla. Je snadné si všimnout, že Nolan v podstatě obhajuje, že miliardáři spasí svět, a společenská spodina, již reprezentuje padouch Bane, nemá právo na žádnou revoluci, protože ta se v jejich pojetí vždy zvrhne pouze v jakobínský teror.

S novým Batmanem se mají věci jinak. Catwoman je žena, která trpí pocitem zneuznání, ale nemá hluboké psychické trauma, které by narušovalo její osobnost a jednání. Dělá věci velmi promyšleně a elegantně. Nestojí napůl na straně zločinu, neflirtuje s ním, jen se občas pomocí mimiker snaží v jeho prostředí přežít. Zvláštní je, jak film v dnešní korektní době pracuje s jejím sex-appealem. Už samotným ztělesněním je tato Catwoman sexy, ať už je v civilu, či v kostýmu. Její pohyby nejsou ničím přehnané, jen přirozeně pružné, kočičí jsou na ní snad pouze dlouhé nehty, které slouží cíleně jako zbraň.

Podstatné je, že film spoléhá na přirozený šarm Zoe Kravitz, ale způsobem snímání ji nikdy nesexualizuje, nikdy z ní nedělá objekt. Dokonce i scéna, kdy Batman pozoruje Selinu přes okno, v sobě nemá silný nádech voyeurismu – sleduje ji jako detektiv, který si všímá, co postava dělá, jak se převléká do nového kostýmu. Je to jen velmi lehce vzrušivé, ale fakticky to přináší informaci, že Selina je Catwoman. Není tu žádný fetišistický detail svlékání, žádné „zapózování“, žádné zpomalení, žádná estetizace. Film tímto jako by vyhrál svůj souboj o to, že nám poskytne už „příliš“, a zůstává přísně účelný.

Přitom mezi Brucem a Selinou v rolích Batmana a Catwoman zjevně klíčí zalíbení. Jejích první souboj svou dýchavičností a strhnutím na stůl připomene soulož či počátek znásilnění, ale cíleně v tom nepokračuje. Každý jejich další společný krok je romantičtější a romantičtější, protože oba vědí, že nebude možné, aby zůstali spolu. Film zanechává intenzivní lítost, že postavy nemůžou zajít dál, ale nebrání jim v tom žádné pravidlo „v komiksech nesmí být sex“. Jde o to, že jejich láska by je mohla stát ohrožení soukromí. Opravdoví jsou před sebou v kostýmech, nazí být nesmějí čistě z hlediska záchrany života.

Přímo mezi velmi bledým Batmanem a lehce snědou Catwoman nevzniká nějaké etnické napětí. Skutečným vstupem jinakosti do batmanovského světa je až kandidátka na starostku Bella Real. Sama sice svou etnicitu a výraznou tmavost nezdůrazňuje, ale její politická kampaň postavená na slovní hříčce s „reálnou změnou“ připomene cosi aktuálního. Bella Real kritizuje dosavadní vedení města, jemuž vládnou mocní bílí muži, již jsou prakticky všichni korupčně propojení s organizovaným zločinem. I policie je na zločin napojená tak pevně, že nemůže být zárukou spravedlnosti. Je zjevné, že Bella Real svým mládím, radikalitou a barvou pleti odkazuje k hnutí Black Lives Matter. Nikdy to tu nezazní přímo, nikdy se tu nehraje na etnickou kartu. Ale těžko ty spojitosti popřít. Bella Real, jež kritizuje, že „program obnovy“, který financuje i policii, nefunguje, opakuje zhruba totéž, co BLM – tedy, že je potřeba „defund the police“.

Tento slogan, jenž působí na první pohled šíleně, neříká nic moc jiného než to, že nemá smysl investovat peníze do boje proti zločinu, tedy mít co nejvíce policistů v ulicích, co nejvíce vězeňských zařízení a co nejtvrdší tresty za drogové delikty. Přesně to dovedlo USA už několikrát do krize. Známá věc je, že „válka proti drogám“ nefunguje. Množství závislých se nezmenšuje, lidé trestaní za bagatelní přestupky nemají šanci na zpětnou integraci do společnosti. Peníze investované do policie chybí v prevenci.

Je dobré si všimnout, že batmanovská móda až mánie v 80. letech přišla právě v době, kdy stát prohrával boj se zločinem. Stejně tak nedávný Joker ukazoval, že lidé podléhají šílenství ve chvíli, kdy se krátí sociální programy a psychicky nemocní lidé se nedostanou ke svým lékům a psychoterapii. „Defund the police“ neznamená nevyšetřování zločinů, ale to, že se prostředky investují tak, aby lidé měli méně důvodů páchat zločiny a propadat drogám. Nejde o to udělat z celého světa vězení nebo temnou stoku, ale místo, v němž je více světla a svobody.

Právě to je však poetika batmanovských filmů – co nejméně světla, co nejvíce šera. Vše vypadá oprýskané, prohnilé nebo zanesené prachem. Nikdo se nestará o veřejný prostor, neexistují žádné komunity, jen osamělí jedinci v tmavých ulicích. Všechen ten expresionismus a neonoir se nepřenášejí z poloviny minulého století do současnosti jen tak, nejde o pouhou estetiku, ale výraz určitého existenciálního strachu.

The Batman od Mata Reevese je velmi dobrý film, ale vůbec není jasné, kdy by se měl odehrávat. Lidé v něm mají počítače a mobily, ale bezvýchodnost společnosti připomíná spíš 80. léta. Jistě jde i o částečnou reakci na současnou opioidovou krizi v USA, ale drogy zvané „kapky“ zjevně nemají stejný efekt jako opiátové léky na předpis.

Jistěže Gotham je fiktivní město a Batman je vymyšlená figura. Jen každý batmanovský film je reflexí nějaké krize. Žádný neexistuje jen tak, aby vydělával peníze. Je v nich vždy i něco, co pociťujeme jako aktuální problém. A ostatně téměř každý komiksový film je nejen o osamoceném hrdinství, ale i o spravedlnosti a v širším měřítku i o politice, jak této spravedlnosti dosáhnout. V Burtonově pojetí sebevětší Batmanova snaha nemění svět jako celek. Nolan je mnohem nadějnější, ale zároveň idealizuje hrdinovo zázemí.

Nejnovější Batman ukazuje miliardáře, který by se pomalu vzdal svých peněz; hrdinku z lidu, která necítí výčitky, že okrádá bohaté, protože za svoje předchozí utrpení na to „má nárok“; policii, která nutně potřebuje reformu; Hádankářke (Riddlera) jako nešťastného nemajetného mladého muže, který nenávidí celý svět (protože nemá holku ani dobrou práci) a řadu starších bohatých bílých mužů, kteří jsou jeden po druhém odkráglováni.

Je vám asi jasné, že nám tím autoři chtějí něco říct. Poselství to rozhodně není jasné, protože jednoduché řešení příběh nenabízí. The Batman je film, v němž jsou zachycené nerozřešitelné rozpory systému, v němž žijeme, a z nich povstává drama i zábava a nakonec to vše vydělá slušné peníze. Přece bychom od Hollywoodu nechtěli, aby potopil svou vlajkovou loď, tak jako Bruce Wayne váhá, jestli nepotopí své obchodní impérium…