Nepopulární názor: Proč je Tenet nejslabším filmem Christophera Nolana

Christopher Nolan je spolehlivý vypravěč, který si vždy dá práci s budováním prostředí, postav i jednotlivých dějových linek. Přímo posedlý je pak časem a to ve všemožných formá(te)ch. Ať už se bavíme o ztrátě paměti (Memento), nekonečném dni (Insomnie), limbu (Počátek) nebo neobvyklé práci s perspektivou (Dunkerk), vždy je čas určující prvek, který ovlivňuje děj a významně zasahuje do života hlavních (anti)hrdinů. V Tenetu přichází Nolan se svou zatím jednoznačně nejoriginálnější myšlenkou. Bere klasické schéma filmů, v nichž se cestuje časem a okořeňuje ho o nový rozměr. Zatímco jinde postavy zkrátka skočí tam, kam se potřebují dostat, zde se hrdinové musí vrátit po svých. Realita se otočí, nastaví zrcadlo, změní se pravidla a hrdina musí de facto sledovat vlastní stopy, aby došel k řešení.

Myšlenka vpravdě fascinující. Je zajímavé o ní diskutovat, polemizovat, domýšlet to, jak asi Nolanův svět přesně v jednotlivostech funguje. Nolan nicméně od diváků tohle podle všeho nechce. Podobně jako Rian Johnson ve sci-fi Looper se snaží z okovů chyb vycházejících z časových paradoxů vylhat větou, že je zkrátka lepší o tom všem příliš nepřemýšlet. Budiž, na tom vlastně není nic špatného. Pokud ale coby autor přichází s tak silnou a současně komplikovanou vizí, je obtížné se nezapojit, protože absence informací vede k chaosu. A při zapojení mám obavu, že jakkoli Nolan přišel se svým nejsilnějším konceptem vůbec, nedokázal ho správě zužitkovat.

Pamatujete na okamžik z Teorie velkého třesku, kdy se hrdinové zděšeně pozastavili nad tím, že pokud by Indiana Jones ve svém prvním filmu nefiguroval, na jeho ději by se nic nezměnilo? Šlo sice jen o vtip, ale současně i o velmi dobrý postřeh (nicméně nadsazený, protože Jonesova přítomnost je akcí, na níž musí ostatní reagovat). U sci-fi Tenet, mám obavu, podobná logika platí absolutně. V prvé řadě u máme klasické momenty time travel filmů - postavy potkávají samy sebe a teprve při návratu (tedy "druhém jetí" stejné situace) si uvědomí, co již viděly/ovlivnily. Divák tyhle postupy zná, netřeba mu je složitě vysvětlovat. Tenet nicméně do rovnice přidává ono "přetáčení", kdy se jedna a tatáž postava pohybuje na scéně oběma směry.

Bohužel z toho nevyplyne nic jiného, než co by nám dalo klasické cestování časem. Postavy by na sebe znovu narazily, svým jednáním by doplnily otazník z dřívějška a... nic dalšího tu není. Krom pozlátek, že je třeba mít jiný kyslík a předměty se pohybují opačným směrem (což nicméně slouží jen tomu, aby akce vypadala o něco netradičněji). Nemyslím si, že by Nolan vyloženě podcenil přípravu. Buď ale neposkytuje dost vodítek, nebo mu tentokrát silná myšlenka stačila k tomu, aby na jejím základě film vystavil.

Pořád jde každopádně o podnětný, i když nepříliš dotažený nápad. Kde ale v mých očích Nolan v případě Tenetu až neobvykle selhává, to je osobní rovina. Zrovna v případě filmů, kde jeho hrdinové bojují s časem, vždy dopřál postavám silnou motivaci. V Insomnii se k smrti unavený Al Pacino snaží vykoupit z vlastního hříchu. V Mementu, Interstellaru a Počátku je hnacím motorem rodina, respektive láska. V Dunkerku možná o něco prostší, ale snadno uchopitelná touha přežít. Tenet má hrdinu, který... jde do akce. Proč? Protože je to správná věc. Nic dalšího nepotřebuje. Udělá to, protože chce. Snaha o zlidštění příběhu vedlejší figurou vychází naprázdno, neboť ona není hybatelem ani strůjcem. Ona je dotvořením rovnice. A o hrdinovi nám film neřekne nic. On jen zachraňuje druhé. To je jeho definice. Agent bez minulosti i budoucnosti, chycený tady a teď, suše jdoucí za svým cílem. A navíc v příběhu o bohatém šílenci, který chce (už zase) zničit celý svět.

Nolan vždy mluvil o své lásce k bondovkám a Tenet je jejich přiznanou ozvěnou, výstavou příběhu počínaje a stylizací záporáka konče. Jistá jednorozměrnost Bonda, jímž je zdejší Protagonista (což je oficiální jméno postavy) inspirován, je nicméně v případě agenta 007 v prvé řadě vyvažována charismatem pečlivě vybraného představitele, a pak také arzenálem jeho hlášek a technických hračiček. Protagonista je nicméně o podobné bonusy připraven a John David Washington, jehož si Nolan nepochybně zvolil z řady kandidátů, té postavě také nic vlastního nedodává. Způsobem, jakým Washington hraje (respektive jak je veden k tomu, aby profiloval ústřední charakter), to mohl odehrát doslova kdokoli.

Možná bylo Nolanovým záměrem, aby byla postava v motivaci nevýrazná a stylem zaměnitelná. Ale neumím si dost dobře vysvětlil, proč by tak volil.

Abyste mě chápali dobře, Tenet má v sobě hodně dobrého. Soundtrack správně šlape (i když v něm Ludwig Göransson chvílemi až příliš okatě kopíruje styl Hanse Zimmera z předchozích nolanovek), Robert Pattinson i Kenneth Branagh jsou ve svých rolích vynikající, nejedna scéna má spád a akce nabízí hned několik nezapomenutelných momentů (leč v mých očích je trochu drolí zmíněné přetáčení, které vypadá spíše divně než efektně). Ale tam, kde Nolan obvykle dokáže ohromit technicky a současně zničit emočně, tentokrát přichází jen s okázalou hrou na Bonda s přidanou hodnotou v podobě časových hrátek, která je studená jak psí čumák. Nemluvě o tom, že vyvrcholení nabízí až nezvykle nezajímavou kulisu. Skoro to působí dojmem, jako by již nezbyly tvůrcům peníze a tak museli vzít zavděk prostředí z finále třetích Expendables. A nalijme si čistého vína, ona i úvodní infiltrace do budovy je sice odvážná v rámci tvůrčí realizace, ale dost nudně natočená.

Na Nolana je Tenet prostě podivně nedotažený. Mnohé postavy jsou na jedno použití (zjeví se čistě kvůli informaci), hrdinova expozice není později využita (je hezké, že vidíme, jak umí seřezat tři chlapi najednou, ale k ničemu to nevede), o významu samotného slova Tenet nemluvě. Ano, chápeme, čte se stejně zepředu i zezadu. Ale jeho užití ve filmu? Napřed vypadá tak tajemně a důležitě a pak... zmizí. A podobně nedůsledně pracuje celý film, což z Tenetu dělá v mých očích nejslabší kousek, jaký Nolan zatím natočil.