Bondovky s Danielem Craigem: Od nejlepšího dílu po nejhorší

Casino Royale (2006) – 82 %

Martin Campbell je už nyní zapsán v dějinách kinematografie jako režisér, který nejdéle trvající filmovou sérii dokázal dvakrát za sebou famózně zrestartovat. Po brosnanovském Zlatém oku dostal na starost i uvedení Daniela Craiga, do té doby nepříliš hvězdného herce. A povedlo se mu to tak dobře, až tím zaskočil možná i ty největší optimisty. Ikonického hrdinu, který je tu s námi ve filmové podobě už skoro 60 let, vrátil na zem, přímo ke knižním kořenům. S výjimkou páru "daltonovek" v každé předchozí éře musel agent Jejího Veličenstva pravidelně bojovat o záchranu celého světa s šílenými miliardáři, žijícími v absurdních monstrózních sídlech. Trousil při tom suché hlášky a ani ty nejšílenější situace se na jeho duševním zdraví významně nepodepsaly. Casino Royale skoro vše změnilo: Campbell v něm přetvořil už téměř komiksového superhrdinu, jenž se z Bonda s přibývajícími roky stále více stával, v o poznání realističtější a uvěřitelnější žánrový charakter, který má alespoň rámcovou hloubku. Takový, jenž za tvrdým, cynickým zevnějškem velmi pravděpodobně skrývá nitro, které buď už zlomené je, nebo k tomu má velice blízko. A jehož protivníkem není egocentrický megaloman, který má k dispozici smrtící satelity nebo podmořská města, ale „pouze“ vychytralý profesionální kriminálník, jehož hlavními zálibami jsou peníze a hraní pokeru (první velká hollywoodská role výtečného Madse Mikkelsena). Po čtveřici vesměs přepálených "brosnanovek" snad ani nemohl přijít lepší a stylovější restart, který už unikátní franšíza potřebovala jako sůl.

Skyfall (2012) – 82 %

Domnívám se, že většina fanoušků a fanynek „craigovek“ se dělí do dvou základních táborů – na „casinovce“ a „skyfallovce“. Nelze se tomu příliš divit, protože oba snímky jsou vynikající (a to nejen v rámci série), přitom ale hodně rozdílné a velice osobité. U obou všaknajdeme podobné silné stránky. Grandiózní akční „otvíráky“ (bagr na vlaku!), solidní zápletky, vynikající hlavní záporáky (Javier Bardem je přímo učebnicový děsivý inteligentní psychopat) a také samotného Craiga, s jehož obsazením do ikonické role se mnozí sice dodnes nesmířili (co budou tací dělat, pokud bude někdy skutečně obsazen herec tmavé pleti, to si radši ani nechci představit), osobně s ním však nemám žádný problém. Drsného, lehce arogantního, ale přitom šarmantního a schopného špióna mu věřím zcela bez problémů. Ve Skyfall se navíc dozvídáme o jeho nelehkém dětství, pokračuje se v pozvolném navracení legendy do starých kolejí (návrat vynálezce Q) apod. Skyfall je navíc ve srovnání (nejen) s ostatními díly až nestoudně krásně nasnímaný kameramanským bohem Rogerem Deakinsem a mistrně zrežírovaný vynikajícím Samem Mendesem. A ještě se může pochlubit jedním z nejlepších bondsongů v podání Adele!

Quantum of Solace (2008) – 74 %

Přijít po výjimečném Casinu Royale byl těžký a nezáviděníhodný úkol i pro tak schopného a výrazného tvůrce, jako je Marc Forster, jenž si vybudoval pověst kvalitními snímky různých typů (Ples příšer, Horší už to nebude). Quantum of Solace pokračuje v rozvíjení Bondova charakteru i hlavního příběhu, který v CR započal. Agent s povolením zabíjet se po osudové ztrátě stává ještě cyničtějším a chladnokrevnějším a pokračuje v pátrání po tajemné zločinecké organizaci, s níž má nevyřízené účty. Forster pojal svůj bondovský příspěvek jako téměř nepřetržitý sled zběsilých a rozmanitých akčních scén, v jejichž centru stojí nelítostný drsňák poháněný pomstou. Výsledkem byla skvělá zábava se strhujícím tempem a opět skvělým Craigem, oproti předchůdci (a i následovníkovi) však snímku schází větší stylovost a košatější příběh, který by z mírně nadprůměrné bondovky udělal excelentní biják.

Spectre (2015) – 74 %

Na úžasném Skyfallu si bondofil Mendes jakožto režisér smlsnul, v následujícím Spectre ale jako by jel většinu času na autopilota. S výjimkou parádního (zdánlivě) jednozáběrového mexického úvodu oscarový filmař většinu času spíše bez většího zájmu plnil nákladnou zakázku než své sny (jako v případě předchozího dílu). Čtvrtá "craigovka" je na jednu stranu tradičně opulentní a výpravná, navíc po třech snímcích konečně přivádí na scénu očekávanou ústřední Bondovu Nemesis (další velká záporácká role pro Christopha Waltze), skoro celé to ale působí poněkud vyčpělým a prázdným dojmem, což je v případu dílu, který měl fungovat jako epické vyvrcholení tetralogie (než se z ní stala pentalogie), docela tristní. Není to špatný film (hlavně díky výbornému castingu a některým scénám), jeho potenciál byl ale příliš velký na to, abychom mohli být spokojení pouze s polovičatým výsledkem. A je svým způsobem fascinující, že stejný režisér natočil jak jednu z nejlepších bondovek, tak i tu, která mnoho fanoušků možná nejvíce zklamala.