Největší divácká zklamání dekády

Uplynulá dekáda rozhodně přinesla spoustu výborných snímků, na které se bude vzpomínat ještě dlouho. V mnoha případech šlo o zdánlivě nenápadné autorské tituly, od nichž nikdo žádné zázraky neočekával, ale nakonec si uzmuly upřímně nadšené reakce a získaly početné fanouškovské základny. Stejně tak si ale odbylo premiéru mnoho děl, jež mělo být papírově trefou do černého, ale velkým očekáváním nakonec nedostálo, ba naopak - ať už šlo o pokračování dosud kvalitních sérií, remaky populárních děl či restarty dávno zaprášených látek, diváckých zklamání jsme za těch deset let zažili poměrně dost. Na následujících řádcích si představíme ty filmové kopance do rozkroku, které v daném období zabolely zřejmě nejvíce.

Při vzpomínce na neuvěřitelně imbecilní scénu, v níž si Russell Crowe každou sekundou doslova ničil svou skvělou reputaci, mi opravdu zamrzá úsměv na tváři. Mumie měla velkolepě odstartovat hororový filmový vesmír studia Universal, jenž vzkvétal ve třicátých letech minulého století díky Drákulovi, Frankensteinovi a právě Mumii, ale navzdory hvězdnému obsazení a smělým plánům se skončilo rovnou na startovní čáře - film zoufale postrádal konzistenci a kreativní řešení, skákal neobratně mezi více žánry a v druhé polovině navíc smrtelně nudil. Kritické zvěsti o největším hereckém přešlapu v kariéře Toma Cruise se rychle rozšířily a v kinech splnila Mumie dvojí misi - jednu sortu diváků těžce zklamala, tu zbývající pak vůbec nezajímala. A dobře jí tak.

Velký návrat Arnolda Schwarzeneggera k jeho nejslavnější roli a slibované nakopnutí skomírající série rozhodně nedopadlo dle představ a potvrdilo, že režisér Alan Taylor by raději neměl opouštět skromnější televizní produkci. Zážitek ze sledování zoufale neakční Emilie Clarke nebyl sice zcela iritující, ale příběh donutil fanoušky prvních dvou dílů nechápavě kroutit hlavou, a jestli dával smysl, o tom snad nemá páru ani jeden z tvůrců. Arnold je samozřejmě fajn posila, jenže kvůli scénáři občas působí nechtěně srandovně, a režisérské inovaci Jamese Camerona nebo alespoň zábleskům odvážnějších rozhodnutí v Terminator Salvation se Genisys zkrátka nepřiblížilo a svou existenci vlastně obhájit nedokázalo.

Nebudu lhát - těšil jsem se na to. Muž z oceli vyjma sebedestrukční poslední třetiny ušel a trailery, v nichž se obrněný multimilionář chystal konečně nakopat zadek namyšlenému superhrdinovi, osudovostí jen hýřily. Bohužel, film promítl publiku dosud nejhorší fázi Snyderova antivypravěčského syndromu, plácal páté přes deváté, trhal uši veškerými dialogy a opět přinesl chaoticky sestříhanou a nasvícenou akci. Každý povedený záběr pak negoval legrační Jesse Eisenberg v nechtěně parodické úloze a v podstatě jediní, kdo si zaslouží pochvalu, jsou hudební machři moderního blockbusteru Hans Zimmer a Junkie XL. Snyder by měl po tomhle dělat maximálně dramaturgii počítačových her.

Nemohu říci, že bych nebyl za vznik téhle megalomanské adaptace zpětně ani trochu rád. Jackson je přeci jenom nadaný režisér a jeho vizuální představivost nemá obdoby, takže všechny tři díly Hobita skýtají dostatek diváckých atrakcí a strhujících sekvencí. Ale nedá se svítit, tahle látka měla být stlačena maximálně do dvou celovečerních filmů, což by Jacksonovi zabránilo rozpoutat sebestřednou vypravěčskou exhibici, která ještě funguje v jedničce, v níž se postavy ustavují a jejich vztahy formují, ale od dvojky už dění neúměrně natahuje a naprosto postrádá tah na branku a osudovost dokonalého Pána prstenů. Oproti němu Hobit zaostává také po stránce hudební, trikové (masky a kulisy nahrazované zeleným plátnem = nepopsatelně horší a odtažitý vzhled) a čistě lidské, neboť kromě Gandalfa a Bilba nelze k žádné postavě pozitivně přilnout. Všechny tři snímky této série jsou sice na největší filmařské úrovni z celého seznamu a jedničku mám dokonce moc rád, ale jako celek a v porovnání s tím, co se po LOTRovi očekávalo, určitě mohu mluvit o zklamání.

Zopakování fenomenálního úspěchu původní kouzelnické ságy nemohl očekávat nikdo, ale magický svět J.K. Rowling pořád skýtal takřka nekonečný potenciál, v jehož trestuhodné nenaplnění jsem osobně nevěřil. A zatímco jednička Fantastických zvířat ještě potěšila zavedením do nového prostředí a prozkoumáním nových aspektů světa kouzel, druhý díl s podtitulem Grindelwaldovy zločiny, od něhož se očekávalo nastínění skutků nejobávanějšího černokněžníka před nástupem Voldemorta, zaostal na plné čáře. Tvůrce jakoby totiž nezajímal samotný příběh, ale jen další představování okolního světa se zvířaty, které už pro vývoj nehrají žádnou významnou roli, a s postavami, jejichž nezajímavost je až zarážející. Není divu, že se trojka zatím odkládá - další takovou nudu už bych v kině nepřežil a nejsem v tom zdaleka sám.

Jelikož patřím k té skupině diváků, které se rozporuplně přijímaný Atlas mraků docela líbil, nelámal jsem nad bývalými bratry Wachowskými hůl a potichu věřil tomu, že se mohou stát i nejlepšími ženskými filmaři v branži. Aniž bych chtěl konečnou podobu jejich posledního filmu svádět na definitivní přemostění obou bratrů k opačnému pohlaví, nezbývá mi než napsat, že je to čirá hrůza. Skoro pět let po zhlédnutí už mi sice nezbylo moc vzpomínek na jednotlivé scény (podobně tomu bylo už pět hodin po projekci), ale křeče v podbříšku mě při vyslovení názvu snímku berou stále. Tuhle nekonzistentní, hloupě motivovanou a příšerně zahranou snůšku efektních či jen chaotických obrazů skutečně vyprodukovali(y) tvůrci kultovního Matrixu?

Ještě po premiéře čtvrtého dílu, který dorazil s dlouhou dvanáctiletou prodlevou, šlo o možná nejlepší akční sérii historie. Hláškující policajt John McClane v božím podání Bruce Willise byl jistotou, která přepisovala akční žánr a umně se přizpůsobovala měnícím se žánrovým trendům. Pátý díl měl kvality série potvrdit a přenést je do dalšího desetiletí, ale chyba látky. Scénář zcela uhnul od fungujících schémat předchozích filmů a pod vedením režisérského packala Johna Moora představil nudného McClanea v tuctové interakci s jeho synem, jehož nikdo poznávat nepotřeboval. Zatímco předchůdci představovali vrchol žánru a jedničku mám v deníčku dokonce zapsanou jako nejlepší akční film ever, pátý díl je béčko jako vyšité s jedinou ucházející a nápaditou scénou. Tohle nemělo vzniknout.

Existuje vůbec fanoušek původní vetřelčí trilogie, který před premiérou Promethea pár nocí ze samého natěšení ani oka nezamhouřil? Návrat Ridleyho Scotta, jenž stál roku 1979 za prvním vylíhnutím největšího vesmírného hnusáka (rozuměj nejkrásnějšího filmového monstra), nemohl nechat žádného diváka chladného, stejně jako vědomí, že půjde o prequel, jenž zodpoví některé otázky ohledně původu vetřelců a jejich domovské planety. Jediné, o čem nás ale Scott svým přehnaně ambiciózním dodatkovým příběhem přesvědčil, je stará pravda, že méně znamená někdy více - režisér si vybudoval objemnou vizi, která dalece přesahovala skutečnou sílu téhle látky v podobě klaustrofobické konfrontace s děsivými přízraky v místech, kde vás nikdo neuslyší křičet, divákovi zamotal hlavu podivnými myšlenkami o stvoření života a na očekávané hororové galeje nakonec vůbec nedošlo. Těžkopádnost sdělení zcela zazdila formální zkušenost a sílu prostředí a fanoušci si mohli jen smutně povzdechnout - a následný Covenant na tom nebyl dvakrát lépe.

Série Cloverfield je zvláštním produkčním úkazem. Po nečekaném úspěchu Monstra přišlo z nenadání první pokračování, které v komorní atmosféře jednoho bunkru zkoumalo spíše psychiku trojice uvězněných lidí, než-li původ a neblahé skutky obrovské mimozemské potvory. Oba filmy přesto považuji za velice dobré a v měřítkách hollywoodského vyprávění ozvláštňující, tudíž jsem měl před trojkou nemalá očekávání. Což o to, snaha opět překvapit a přijít s něčím novým se Paradoxu upřít nedá, jenže tentokrát veškerá překvapení vyznívala spíše jako nejapné vtipy. Nesourodé spojování dvou dějových linií, nesmyslné přesouvání časoprostorem a bizarní šroubování humoru na jinak vážně se tvářící látku z ranku prvního Vetřelce - tohle se zkrátka nepovedlo a vzhledem k potenciálu námětu to i zpětně zamrzí.

Komiksové adaptace od DC sice čítají Nolanovu trilogii o Temném rytíři, ale jinak vešly ve známost jako stylově se tvářící oblbování diváka, v nichž by se jeden autorské krve nedořezal (a takových je i pár zářezů od Marvelu, ne že ne). Partička svérázných antihrdinů kolem Willa Smithe lákala na oblíbený subžánr buddy movies, skvělé obsazení a celkové vymanění ze stereotypních vzorců, ovšem ve výsledku nabídla jen dokonalou Margot Robbie, která si ukradla film pro sebe. Zbytek byl nemastný neslaný odvar s nezajímavými hrdiny, rutinní zápletkou a prapodivně pojatým Jokerem, kde pozornost udržoval jen našlapaný soundtrack a sexy Harley Quinn. Snad pod vedením Jamese Gunna napraví chystané pokračování téhle značce reputaci - odrážet se bude ze solidního dna.

Těšil jsem se i jako nevzdělanec v oblasti počítačových her, který s Warcraftem dosud žádné zkušenosti neměl. A nemyslím si, že jen vinou téhle neznalosti jsem odcházel tak zklamán. Filmový Warcraft pod taktovkou zdatného režiséra Duncana Jonese hrozně kvaltuje, zběsile skáče z místa na místo a nechává diváka zírat na množství postav, které jsou ve hrách jistě boží, ale na ploše celovečeráku zůstávají vyloženě nevýrazné. Celé to samozřejmě vypadá báječně, ale potenciál neprobádaného fantastického světa jen tak problikává v mezerách mezi nijak závratnými akčními sekvencemi a nikterak překvapivými zvraty. Orkové si zaslouží mnohem důstojnější filmovou story.

Už enormně očekávaná Síla se probouzí mě zrovna nenadchla a Disneyho jsem okamžitě obvinil z necudného kopírování staré trilogie. Poslední z Jediů pak ukázal nový směr, který mohl epicky ústit v uspokojivé destinaci. Ovšem to by se hlavouni nesměli zaleknout nepřízně fanatických fanoušků a neudělat z Epizody IX největší fan service v dějinách, v němž se vesele vrací dávno zapomenuté postavy, hrdinové se posunují vstříc svým cílům díky náhodným setkáním a zásahům a závěr přináší jen další variaci na boj oslabeného (a jako zázrakem posilněného) odboje s obří nepřátelskou flotilou, která mimo jiné dokáže ničit celé planety. Škodolibou radost z neúspěchu a vlny zklamání musí mít určitě Rian Johnson, který letos přebil celé Star Wars svou vychvalovanou detektivkou Na nože.

Převést rozsáhlý knižní svět Stephena Kinga na filmové plátno bylo poměrně odvážným krokem. O to více, že mělo jít o jeden celovečerní film a nikoli o obsáhlejší televizní sérii. Aniž bych hodnotil adekvátnost obsazení jednotlivých postav, což fanoušci knih hlasitě činili, nemohu se ubránit zklamání z výsledku. Ten sice není vyloženě hrozný a řemeslně jde o zlatý průměr, ale k téhle látce prostě nesedí naivní rodinné zpracování, v němž jinak démonický padouch Matthew McCounaghey působí zcela nepatřičně. Snímek uhání vpřed rychlostí blesku a nezbývá mu čas, aby jinak lákavou mytologii svého světa dokázal zužitkovat do něčeho pamětihodného. Prosím Netflix o hvězdně obsazený seriál, tímhle promrhaným potenciálem přece Temná věž skončit nemůže.

Roku 2010 už sice uběhlo od Vyvoleného a Znamení pěkných pár let a M. Night Shyamalan ztrácel kvůli svým posledním filmům pevnou půdu pod nohama, ale jeho nejvysmívanější snímek měl teprve přijít. Přetavení velmi oblíbeného seriálu a zajímavého fantasy námětu do celovečerní hrané podoby mohlo být pro indického tvůrce lístkem zpět mezi elitu, ale tentokrát bylo všechno špatně. Kromě zdařilých efektů a hudby je Poslední vládce větru až neuvěřitelně křečovitou a sterilní filmařinou s nulově vytěženým potenciálem, plochými hrdiny a dialogy, které se skoro nedají poslouchat. Nádech poctivého rodinného dobrodružství možná v několika scénách zavane, ovšem jinak jde o velký průšvih a mrhání tučným rozpočtem.

Tahle komiksová partička to nemá věru lehké. Už filmové adaptace z let 2005 a 2007 si nevedly u publika zrovna nejlépe a kritika je ocenila jen nominacemi na nejhorší herečku pro Jessicu Albu, ale velké zklamání dorazilo také o deset let později. Nová verze měla slušné obsazení, nadějného filmaře Joshe Tranka, bohatý rozpočet a populární značku Marvel v zádech, ale současně se potácela v produkčních problémech a vize studia se neshodovala s tou režisérovou, tudíž se přetáčelo a Trank se nakonec od výsledné podoby filmu distancoval. Přesto ale vyhrál Zlatou malinu za nejhorší režii a Fantastická čtyřka "triumfovala" coby nejhorší film roku. A jelikož toho ve filmu samotném opravdu moc nefunguje, akce je mdlá a digitální a postavy ploché a nevýrazné, není se čemu divit. Možná zase v příštím desetiletí a konečně pod dohledem Kevina Feigeho..

V diskuzi se pochlubte, jaké filmy nejvíce zklamaly či dokonce naštvaly vás.

Vaše hvězda nemá tvář! Poznáte film?