10 nejlepších oscarových filmů

Hodnocení filmů je pochopitelně čistě individuální záležitostí a každý nahlíží na své ideální filmové dílo z trochu jiné perspektivy, ale přesto se nelze zbavit pocitu, že poslední dobou se dostává většího uznání těm méně okázalým a filmařsky nikterak inspirativním dílům, která u akademie bodují především skrze své politické či morální postoje. Což by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby se každoročně neobjevila spousta dalších, formálně iniciativních filmů, které oscarové vítěze zkrátka vysoce zastiňují.

Takové výsledky však nejsou pravidlem a už mnohokrát se stalo, že se akademie strefila do černého a ocenila skutečně skvělý snímek, o jehož výsadním postavení v kinematografii nemůže být při zpětném pohledu žádných pochyb. Pojďme si představit desítku těch úplně nejlepších filmů, které v průběhu 90 let získaly Oscara v té hlavní a nejprestižnější kategorii.

Legendární detektivní thriller je dosud zřejmě nejtemnějším snímkem, jaký kdy cenu akademie za Nejlepší film roku získal. A zároveň i jedním z těch nejlepších. Hloubková psychologie hlavní ženské postavy v nekompromisním a až hororově laděném kriminálním příběhu bere dech a režisér Jonathan Demme se vybičoval k neobyčejnému výkonu, díky němuž dokonale funguje skloubení vyšetřovací linie a obsedantní osobnosti Hannibala Lectera, jehož ztvárnil Anthony Hopkins nejlépe, jak to jen bylo možné. Pět Oscarů v pěti hlavních kategoriích připadlo Mlčení jehňátek naprosto po zásluze.

Sice patřím k té skupině lidí, kteří by roku 1994 ověnčili Oscarem spíše Vykoupení z věznice Shawshank a kteří uznávají Pulp Fiction jako cinefilně opojnější dílo, ale přesto nemohu a ani nechci vyvracet, jak geniálně odvyprávěným a silným filmem je právě Forrest Gump. Vrcholně inspirativní a morálně důležité dílo disponuje nejen skvělým herectvím Toma Hankse, ale také skvostným soundtrackem, podnětnou reflexí významné části americké historie a prvotřídní režií Roberta Zemeckise, která inscenuje jeden dojemný moment vedle druhého a skládá scény do impozantně sevřeného rámu. Pojem "srdcovka" těžko hledá důstojnějšího nositele.

Největší a při započtení inflace stále nejvýdělečnější film všech dob. Jih proti Severu byl na konci třicátých let v USA celonárodní událostí, která trhala všemožné rekordy. Mezi osmi Oscary byl pochopitelně i ten za nejlepší film a tenhle megalomanský projekt dodnes patří k těm nejzasloužilejším držitelům zlaté sošky. Pod vlivem času možná kýčovité, ale stále strhující vyprávění o lásce, která byla silnější než předsudky a válečný konflikt. Chemie mezi hlavními protagonisty funguje znamenitě a scénář jejich vztah systematicky rozvíjí, zatímco z pohledu výpravy jde o jasně nejrozmáchlejší a nejkrásnější dílo své doby - řada sekvencí bývá často citována jinými filmaři a budete je znát dlouho předtím, než Jih proti Severu sami zhlédnete.

Někteří mu vyčítají sentimentální rozměr a glorifikaci lidských činů uprostřed totálního utrpení, ale Steven Spielberg ve svém nejosobnějším opusu především znovu ukázal, že je geniálním vypravěčem, který ve třech hodinách povznese diváka do vlastního hodnotového světa a v proměnlivém tempu mu předloží tolik silných a nezapomenutelných scén, že je z hlavy nadosmrti nevyžene. Ať už byl skutečný Oskar Schindler jakýkoli, tenhle film ukazuje, jak důležité je zachovat si humánní tvář, když lidskost ve své přívětivé podobě kolem vás mizí v nenávratnu. A že se jedná o dílo precizně nasnímané, ozvučené a sestříhané, o tom se nemusíme vůbec bavit.

Ačkoli Kevin Costner svým debutem připravil o zlatou sošku milované Mafiány, což mu řada fanoušků Martina Scorseseho nemůže odpustit, jeho Tanec s vlky je snímkem mimořádných kvalit a myšlenkových rozměrů, jaké nebývají ani u oscarových držitelů zrovna časté. Tříhodinové dílo drží pevně pohromadě, formálně neklopýtá a jeho vyznění i dílčí motivy jsou tak silné, že se málokterý divák ubrání slzám. Dodnes jde o největší úspěch debutujícího režiséra s celkem 12 oscarovými nominacemi - a každý jednotlivý záběr takový triumf jen ospravedlňuje.

Historicky druhý snímek, který obdržel pět Oscarů v pěti hlavních kategoriích (film, režie, scénář, herec v hlavní roli a herečka v hlavní roli) po filmu Stalo se jedné noci z roku 1934. Pro režiséra Miloše Formana šlo o velmi osobní námět, který vykresloval potlačování lidské svobody a touhu po psychickém i fyzickém úniku. Komorní příběh v prostředí duševně slabších jedinců se opírá o silného protagonistu i antagonistu, disponuje nezapomenutelnými hereckými kreacemi a jistou režií, která proměňuje nenápadné dialogové scény v často citované klenoty kinematografie. Finální scéna pak patří k těm nejpohnutějším, jaké kdy byly natočeny.

Kmotr (1972) a Kmotr II (1974)

I za cenu neškodného podvodu si nemohu odpustit zařazení každého ze dvou úvodních dílů nejslavnější gangsterské trilogie. Kmotr i Kmotr II představují vrcholná díla Nového Hollywoodu, která fascinují svou komplexností a autenticitou vlastního světa, v němž se milující rodinní příslušníci proměňují v chladnokrevné a vypočítavé gangstery. Kolem postavy Al Pacina buduje Francis Ford Coppola kultovní kinematografické impérium, z jehož správně odměřených emocí a nevypočitatelnosti přebíhá mráz po zádech. Daly by se vést nekonečné spory o tom, který z prvních dvou Kmotrů je lepší a filmařsky inspirativnější, ale na jednom se jistě všichni shodneme - oba si tisknou k hrudi své Oscary naprosto zaslouženě a patří k absolutní smetánce.

Zřejmě nejopěvovanější dílo patrona výpravných velkofilmů Davida Leana je vskutku obdivuhodnou a nestárnoucí filmařinou, která podává jeden z nejpůsobivějších portrétů osobnosti v dějinách filmu. Snímek, který dle jeho vlastních slov zpečetil lásku Stevena Spielberga k režii a k filmům jako takovým, postrádá i po takřka šedesáti letech výraznější vadu na kráse. Od majestátní autentické výpravy přes skvostný výkon Petera O'Toolea až po ikonický hudební motiv - Lawrence z Arábie je jednoznačně snímkem, který musíte před smrtí vidět. A ideálně na velkém plátně, kam takový kolosální výtvor patří.

V tomto případě lze napsat skoro to samé, co padlo už v předchozím odstavci. Držitel rekordních 11 Oscarů je synonymem pro klasický hollywoodský velkofilm, v němž navzdory enormně dlouhé stopáži nedominuje nuda, nýbrž čistá precizní filmařina a nezapomenutelné akční sekvence. Ta nejslavnější z nich, závod na koňských spřeženích, trvá takřka dvacet minut a točila se natolik naturalistickým způsobem, že zvířecí protagonisté při ní hromadně umírali. Nic takového samozřejmě nechci schvalovat, ale zde se bavíme o kvalitě filmu, která je zkrátka neprůstřelná a vydatně jí napomáhá i kýžený epický rozměr produkce, která zahrnovala údajně až milion rekvizit a sta tisíce komparzistů. Kdo by také chtěl vidět tenhle oscarový trhák v době vydání v kinech?

Povinná kolonka na závěr. Další držitel rekordu v podobě jedenácti proměněných oscarových nominací je možná pro leckoho sentimentální pohádkou, ale v eklektických devadesátých letech znamenal Titanic návrat k výpravným drahým velkofilmům, které se nehrají v kinech měsíce, nýbrž celé roky, a jejichž epické měřítko je podřízené vývoji postav a jejich pohnutým vztahům. James Cameron napsal nebývale funkční romanci, která divákům dovoluje nejprve prozkoumat lodní kolos do posledních detailů a následně pak prožívat jeho zkázu s nebývalou emocionální odezvou - samozřejmě za výpomoci krásné hudby Jamese Hornera. Pro mě bude Titanic vždy filmem s velkým F, stejně jako byl roku 1997 pro akademii.

V diskuzi se do mě můžete pustit za to, že jsem nakonec (navzdory opakovaným nutkáním) nezmínil Návrat krále (což je samozřejmě vynikající a mnou milovaný snímek, ale ne zase do takové míry jako Společenstvo prstenu, které by si toho Oscara zasloužilo přeci jen více). Společně s ním musím čestně zmínit ještě Most přes řeku Kwai, další oslovující velkofilm Davida Leana, jenž se mi do žebříčku rovněž nevešel.

Jaké jsou podle vás nejlepší filmy, které se honosí Oscarem v hlavní kategorii?