V sedmdesátých letech už takzvané sandálové velkofilmy, jimiž si krachující studia o dekádu dříve snažila naplnit peněženky, v podstatě vymizely. Éru Jásona a Argonautů či eposů z dob starého Říma vystřídala nezávislá tvorba a vzestup žánrů jako horor (Vymítač ďábla, Čelisti) a sci-fi (Star Wars, Vetřelec). U MGM však neočekávaně oprášili téma kolem antických pověstí, při rozpočtu 15 milionů dolarů najali neznámého televizního režiséra Desmonda Davise a legendu filmových triků Raye Harryhausena a natočili starosvětské poctivé dobrodružství, které jako kdyby vypadlo rovnou z počátku šedesátých let.
Souboj titánů disponuje velmi uceleným epizodickým narativem a jeho hlavní hrdina Perseus, syn vládce bohů Dia a pozemské ženy, musí postupně překonávat různé překážky, aby zastavil hrozbu v podobě nestvůrného Krakena a zachránil život své vyvolené Andromedě. Ačkoli kvůli herecké nemohoucnosti Harryho Hamlina příliš nefunguje vývoj Persea, který se postupně seznamuje se svým původem a posláním, vyprávění drží díky silné motivovanosti hrdinů pohromadě. Důležité zvraty přichází v logické návaznosti a přepisování cest, jimiž lze dosáhnout požadovaného vyústění, není pro rytmus a soudržnost příběhu vůbec na obtíž. Těch několik akčních sekvencí je součástí děje a pomáhá ho posouvat, nejde jen o uměle vloženou atrakci pro publikum.
Praktické efekty od zmiňovaného Harryhausena sice působí na svou dobu
trochu zastarale, ale úžasně podporují ducha a atmosféru příběhu a ve finále zapadnou lépe než digitální provedení. A právě vybudovaná atmosféra je dalším vítězstvím tvůrců - film je volně sestříhaným hrdinským eposem, který umí vtáhnout diváka do vlastní mytologie a prostředí. Od úvodních vteřin, za přispění přesvědčivých kulis a nádherné orchestrální hudby Laurence Rosenthala, se divák ocitá v jiném světě, jehož nástrahy a duchovní rozměr pak film rozvíjí skrze hlavní postavu, která se do tohoto cizího světa vydává poprvé stejně jako divák, které ostatní vše vysvětlují a s níž pak může publikum vnímat napětí - především pak v úžasné sekvenci na území Medúzy, která vyjma triků nezestárla ani o den.
Vše samozřejmě skončí dle očekávání a vytknout by se dalo několik naivních dialogů, ale jinak je původní Souboj titánů poměrně unikátním ztělesněním odyseovských dobrodružných tradic a filmem, jenž je ve své zastaralé povaze vlastně nadčasový a nestárnoucí. A to jen potvrdil nezvládnutý remake.
Nové zpracování úspěšné a atraktivní látky bylo s nástupem nového tisíciletí a nové vlny vyspělých technologií asi nevyhnutelné. Na starost ho společně se štědrým rozpočtem 125 milionů dolarů dostal nadějný režisér Louis Leterrier, jenž už slavil úspěchy s Kurýrem a s obstojným Neuvěřitelným Hulkem. Vše bylo ale tentokrát uchopeno za špatný konec a ukázalo se, že důmyslný epizodismus originálu v moderním blockbusterovém podání zkrátka nefunguje.
Základní dějové schéma je podobné - syn Dia a pozemské ženy Perseus je svržen podvedeným králem do moře a vychováván v ústraní, dokud jeho nevlastní rodina nezemře rukou boha Háda. Coby vyvolený pak musí zachránit město a princeznu Andromedu před Krakenem a znovu během toho čelit sérii událostí a akčních scén. Jenže tentokrát je celé schéma hrozně mechanické a jaksi videoherní - hrdinové jdou a narazí na nepřítele, kterého odrazí, poté opět putují a střetnou se s další překážkou, a tak pořád dokola. V originále byl onen silný romantický motiv a navíc silně motivovaný nepřítel Kalibos, jehož propojení s Perseem a poté celou výpravou bylo znatelnější a pro děj důležitější. Zde jsou jako nepřátelé vedeni bohové, konkrétně pak vládce podsvětí Hádés (ten v originálu nehrál žádnou roli), což jen odvádí pozornost od Perseova poslání, z něhož tentokrát nečpí vůbec žádná osudovost.
Persea motivuje oidipovský komplex, ale nakonec stejně pokračuje jen s
výpomocí bohů (v originále přijímal boží dary s pokorou a ty mu pomáhaly objevovat jeho osobnost), a Kalibos je hrozivě nevyužitou a odfláklou figurkou. To se sice úplně nedá říci o akčních sekvencích, které mají šťávu, ale oproti atmosférickému pojetí v originále jsou opravdu jen povinnými atrakcemi, kolem nichž je vše ostatní vystavěno. V originále bylo celé dobrodružství určitým testem pro Persea a bohové panovačně trůnili na Olympu, odkud vše sledovali, zde se hašteří Hádes s Diem a Perseus je okamžitě dokonalým hrdinou, o něhož se netřeba strachovat, který si ochočí Pegase jen letmým pohledem a jenž zabíjí hrozivé titány jako Kraken a Medúza velmi efektně a ve zpomalených záběrech. A aby byl ve filmu alespoň náznak romance, dohlíží na něj další krásná polobohyně (ještěže obsazená krásnou Gemmou Arterton).
Remake je vlastně jen dobře znějícím videoklipovým blockbusterem, z něhož se skvěle stříhají trailery, ale příběh je pro něj vlastně jen záminkou. Herci jsou možná fajn a efekty samozřejmě také, ale kouzlo originálu, jeho starosvětské polemiky a atmosféricky vystavěného světa je zkrátka tatam.