Originál vs. Remake: Invaze - Milující matka a chladnokrevné mimozemské klony

K tématu kolem filmových remaků mě přivedla jednoduše nesmírná četnost, s jakou nás hlavně Hollywood novými předělávkami svých osvědčených klasik zásobuje. Filmový průmysl je ostatně ze všeho nejvíc finančním trhem, a když zrovna nepřichází nápad na originální a potenciálně úspěšný projekt, sahá se automaticky do minulosti. Případem takové často oprašované látky je i legendární Invaze lupičů těl z roku 1956, pojednávající o takřka nezištné infiltraci mimozemského organismu do života provinčního amerického městečka. Film slavného režiséra Dona Siegela dostal novou a neméně dobře hodnocenou verzi už roku 1978, v našich končinách známou jako Invaze zlodějů těl. Dalším výrazným zářezem s áčkovými herci pak byla až o třicet let později zmiňovaná Invaze, kterou v rámci srovnání s originálem nyní využiji.

Padesátá léta žánru science fiction nadmíru přála. Ray Bradbury byl v kurzu a společností se šířily obavy z jaderné války mezi východem a západem, které podněcovaly představy o hrůzných dopadech radiace na okolní prostředí či lidi samotné. Snímek Dona Siegela sice neřešil téma atomových zbraní ani válečných konfliktů, ale důmyslně se stavěl k diskutované otázce lidství a jeho emocí, které mají na svědomí všechno násilí a zlo světa. Děj se odehrává v malém městečku, kam se po delší době vrací místní uznávaný lékař Miles Bennel. Ten pak se svou přítelkyní Elizabeth a úzkou skupinou přátel odhaluje strašlivou pravdu o záměně lidských jedinců za jejich fyzické klony, které klíčí v podivných obrovských luscích a zmocňují se životů svých předobrazů v průběhu jejich spánku.

V rozmezí pouhých 80 minut dochází k rychlému představování hrdinů (šílený Miles se objeví hned v úvodní scéně a veškeré události retrospektivně vypráví) a pečlivě budovanému napětí, které naplno těží ze silně mysteriózního námětu a namísto efektů sází na nejprve neprokázané, postupně však očividné změny v chování obyvatelů města, popřípadě na rostoucí paranoiu hrdinů, kteří se zdají být čím dál více odříznuti od okolního normálního světa.

Dobře funguje především navázání na perspektivu Milese, jenž záhadu jediný

aktivně vyšetřuje, a přestože od začátku víme, že vyvázne, napětí zajišťují rostoucí konfrontace s nedůvěřivými občany a posléze i podezření, které divák stejně jako lékař k ostatním postavám chová. Změny v jednání nejsou na první pohled tak výrazné a v prostřední části příběhu si publikum nemůže být jisté, koho ještě invaze nezasáhla.

Snímek také servíruje ryzí hororové momenty, když ukazuje líhnutí oslizlých klonů z nastražených lusků, nabízí zajímavé myšlenky o konfrontaci s neemocionálním přístupem mimozemského organismu, který chce zajistit mír obětováním lásky a dalších pocitů, a opravdu silně graduje, když se upíná více a více jen na hlavní postavu, která ještě po boku Elizabeth musí uniknout, aby mohla okolní svět o hrozbě osudové infiltrace varovat. A závěr zůstává uspokojivě nedořešený, byť svou hlavní linii vlastně plnohodnotně uzavírá.

Invaze lupičů těl je napínavým příspěvkem ze staré školy a jedním z nejchytřejších a filmařsky nejvyspělejších žánrových snímků své doby. Ukazuje, že i s minimem zvláštních efektů se dá vytvořit hodnotné sci-fi, které buduje výraznou atmosféru a chytře předznamenává děsivé zvraty, které pak zúročuje v posledních dvou strhujících aktech. Pokud budete mít možnost film zhlédnout, rozhodně se nenechte odradit jeho zavádějícím stářím.

Hodnocení: 90%

O půlstoletí později se světu představil už třetí remake uznávané klasiky (tím druhým nezmiňovaným jsou relativně neznámí Lupiči těl z roku 1993), který vzbuzoval nemalá očekávání. Režii dostal na starost tvůrce Pádu Třetí říše Oliver Hirschbiegel a v hlavních rolích se objevily hvězdy formátu Nicole Kidman a Daniela Craiga. Německý režisér pojal příběh údajně velmi komorně a psychologicky, což se nelíbilo producentovi Joelu Silverovi, jenž rychle najal Australana Jamese McTeigueho (V jako Vendeta), aby filmu dodal více akce. A to je dost možná hlavní důvod, proč výsledná podoba projektu oproti vyváženému originálu tak kolísá.

Příběh se tentokrát odehrává v rozlehlém Washingtonu a hlavní hrdinkou je psycholožka Carol Bennel (Kidman), která se po rozvodu schází se svým přítelem, doktorem Benem Driscollem (Craig). Když na území Ameriky dopadají trosky z havarované vesmírné stanice, právě ona jako první pojímá podezření, že se společně s nimi dostal na Zemi také agresivní virus, který ve spánku přetváří lidská DNA. Mimozemská invaze se rychle šíří a Carol musí zachránit svého syna, jehož zrovna opatruje nakažený otec.

Snímek je sice delší než originál, ale díky pojetí střihové skladby a dost

omezené psychologii působí paradoxně moc zběsile a nedotaženě. Na jedné straně sledujeme docela oslovující vyprávění o milující matce, která tvoří absolutní protipól k chladnokrevným mimozemským klonům, na druhé straně je nám upřen intenzivní prožitek z potenciální hororové roviny, protože se vše okolo děje moc rychle a vedlejší aktéři se nemají čas nějak vyvíjet. Lidé se tentokrát mění jen v rámci svého těla během spánku, což by nemuselo být na škodu a strach z usnutí je poměrně funkčním motivem (možná i lépe využitým než v originálu), ale zase schází napínavá mezifáze a z proměn okolních postav nijak extra nemrazí.

Vsadil bych se, že původní verze německého režiséra fungovala o poznání lépe, protože koukatelného materiálu má Invaze pořád hodně, divák se vlastně ani na chvíli nenudí a ne všechny změny jsou k horšímu, ale vložením agresivních prostřihů se atmosféra oslabuje a akční finále už se pohybuje v oblasti bezpečných klišé. Nemluvě pak o samém závěru, který úplně postrádá tu dvojznačnost a údernost původního filmu.

Invaze má celkově parametry důstojného pokračovatele a několik scén oprašuje napětí z originálu, ale v součtu to celé působí jako dražší televizní film, uhňácaný moc narychlo a bez vynalézavých filmařských postupů a gradace, s nimiž Siegel v padesátých letech nikterak nešetřil. Skoro by se dalo říci, 'klasický remake,že'?

Hodnocení: 60%