Navštívili jsme první české filmové muzeum

Prohlídka začíná "prehistorií", tedy dobou před vynálezem filmu, v takzvané laboratoři Jana Evangelisty Purkyněho, kde zjistíme, jak pracují naše oči. Bez toho by se základy kinematografie nedaly položit.

„Purkyně se snažil přijít na to, jak oči reagují na změny intenzity světla, blikání, roztáčení věcí a tak podobně. Přišel na to, že ačkoliv se věc, na kterou se oko dívá, fyzicky nezmění, přesto do mozku přijde úplně jiná informace,“ vysvětlila mi jedna ze zakladatelek muzea NaFilM Terezie Křižkovská.

Experiment jsem si vyzkoušela na kotoučích, kam se promítají různé obrazce měnící barvy a rychlost. Během experimentu můžete zvednout sluchátko, kde se ozve fiktivní Purkyně, a vysvětluje, co právě vidíme, co je jeho objev.

V další místnosti prohlídku na chvilku převzala druhá ze zakladatelek muzea Adéla Mrázová, aby mě prostřednictvím virtuální reality seznámila s příběhem „Hale´s tour - Halovy cesty kolem světa“. Kinematografie nebyla ze začátku vnímaná jako umění, ale jako atrakce, proto se promítalo třeba i v zábavních parcích.

„Film je jen o trochu mladší než vynález vlaků, pro hodně lidí to byl nový zážitek, a tak je tehdy spojili do jedné atrakce,“ začala Adéla. Návštěvník si koupil lístek a přišel do místnosti napodobující kupé ve vlaku, byla slyšet pára, venku většinou stáli brigádníci, kteří házeli na stěny kamínky, což ještě zesilovalo dojem, že vlak jede. Potom se rozevřela opona a začal film z vlakového prostředí. Lidé se už tenkrát snažili o to samé, co my teď děláme ve 4D kinech.

„Nás tahle atrakce zaujala, a tak jsme ji chtěli takhle simulovat pomocí virtuální reality. Naanimovali jsme prostředí zábavního parku, kde si sedneš jakoby do toho vlaku a uvidíš film. Můžeš si to tady všechno přečíst na popisce, mohli jsme přidat různé fotky, ale nám to přišlo málo a přišlo nám dobré to ukázat formou dnešní technologie. Zároveň moc rádi říkáme, že virtuální realita je sice dnes hodně populární, ale v rámci uvažování ve filmové historii vlastně není žádnou velkou novinkou,“ pokračuje zakladatelka muzea.

Mě ale nejvíc bavilo nahrávání si vlastních ruchů v ruchovém studiu. Terezie mi vysvětlila, jak to v kinech chodilo dříve. „Protože byly filmy němé a nedal se nahrávat zvuk, ruchaři a zvukaři byli přímo při promítání v kině. Například pianista seděl před plátnem, aby byl vidět, a živě hrál. Také tam byl komentátor, který vysvětloval, co se ve filmu děje, protože byly hodně jednoduše natočené třeba jen z jednoho záběru, tak bylo těžší pochopit, o co jde. No a ruchaři byli za plátnem a vytvářeli různé zvuky, aby to navozovalo pocit, že film není němý. My tady máme například celkem věrně udělaný větrostroj.“

Je to takové plátno na dřevěném válci, kterým když točíte, zní jako vítr. Nad válcem je plech, do něj se bouchá palicí, aby mohl být vítr doplněn bouřkou.

Ve studiu je i nahrávací panel a obrazovka s filmy, které jdou pustit buď němě nebo s jednou či druhou variantou zvukových kulis. Je na tom skvěle vidět, jak velký vliv má zvukový podkres. Stejná scéna vypadá s přednahranými ruchy jako groteska a druhá spíš jako drama. Nejzábavnější ovšem je vytvořit si vlastní podkres, i když to není tak jednoduché, jak se zdá. Já zběsile běhala z jedné strany studia na druhou a absolutně nestíhala točit všemi klikami, bouchat do věcí nebo cvrnkat do pérek, natož ještě mluvit do mikrofonu. Nakonec se mi však jedna nebo dvě scény docela podařily a moc jsem si to užila, byla bych tam schopná zůstat půl dne.

V době avantgardy umělci říkali, že lidé si v kinech nemůžou sami nic představovat. Přišli se zvláštním nápadem sednout si před kino a přečíst si scénář filmu, včetně technických poznámek o střihu, švenkování kamery a podobně, tím měl člověk dostat do hry svou vlastní fantazii. V muzeu si scénář, povídku nebo báseň můžou návštěvníci poslechnout v soukromí bílých šál osvícených barevnými světly. K dispozici je Nikotin Jiřího Voskovce , Pro Dámy Jaroslava Seiferta a Raketa Vítězslava Nezvala.

Poslední zastávkou při prohlídce byl animovaný film, dozvěděla jsem se, jak náročné bylo nějaký vytvořit a jako všechno tady jsem si to i vyzkoušela. Pro návštěvníky je to jednodušší, protože zde v muzeu jsou připraveny ultrafany, na kterých je nakreslený panáček. Mým úkolem bylo položit ultrafan na skleněnou desku, vyfotit ho tabletem, pak vyměnit a nepatrně posunout o kousek dál na desce. K vytvoření jedné vteřiny je potřeba alespoň 12 snímků, na to jsem trpělivost neměla, tak jsem si panáčka rozpohybovala jen čtyřmi snímky… Na animovaný film by to nebylo, ale jako památka na muzeum to stačí. Váš výtvor si můžete nechat poslat na email, když budete trpělivější než já, využijete všech 24 panáčkových pozic.