Přehlížené pecky: Glimmer Man - Poslední skaut Stevena Seagala

O čem to je? Nepolapitelný masový vrah zabijí rodiny v Los Angeles a způsobuje tím velké vrásky místní polici. Jakoby neměl vyšetřující Jim Campbell (Keenen Ivory Wayans) málo starostí, dostává k ruce parťáka Jacka Colea (Steven Seagal), který nosí cop, na krku má korálky, mluví pořád o víře a dokáže bez zadýchání seřezat pět chlapů najednou. Věci se začnou komplikovat, když se Cole stane jedním z možných podezřelých...

1. Hlášky. Scénář k filmu napsal Kevin Brodbin, což je jméno, které těžko někomu něco řekne. Ostatně, ve filmografii má jen čtyři zářezy (a Glimmer Man je jedním z nich). Dalším z nich je nicméně Reevesův Constantine, jedna z nejstylovějších a nejnahláškovanějších komiksových adaptací vůbec. Těžko říct, proč se Brodbin v Hollywoodu více neprosadil, protože vtipné dialogy sype téměř s Blackovskou kadencí a často i s podobnou hravostí (jelení penis a odkazy na Casablancu mluví za vše).

2. Rituální vraždy. Detektivní zápletka není jen pro okrasu a kdyby okolo nebyla všechna ta akční omáčka, klidně by příběh rodinného vraha, kombinovaný s rituálními symboly, mohl sloužit jako základ pro nějaký klasický hutný thriller. Body k dobru i za syrovost, s jakou jsou místa činu zinscenována. Fincher to samozřejmě není, ale člověk má hned lepší pocit, že sleduje i poctivou kriminálku a ne jen tupý akční výplach.

3. Pořádný zvuk. Tohle je trošičku složitější a je třeba vysvětlování. Když u nás Glimmer Man v devadesátých letech vyšel na VHS (tedy v době, kdy tu Seagala žrali úplně všichni), měl film u českých diváků rozpačité reakce pro "hluché" akční scény. Režisér českého dabingu tehdy z nějakého důvodu potlačil v akčních scénách ruchy, takže všechno to lámání kostí a házení vzduchem nevydávalo zvukově vůbec nic, díky čemuž akční scény působily... no, prostě divně. V originálním znění je samozřejmě všechno v pořádku a výsledný dojem z akce je tak úplně jinde (a dost možná tohle platí i pro nějaký nový dabing, pokud od té doby vznikl).

4. Sehraná dvojka. Seagal je všeobecně známý tím, že s ním není úplně lehké pracovat, mimo jiné proto, že rád chodí na plac pozdě. Přímo legendární je Wayansova historka, kdy ho Seagal údajně nechal čekat bůh ví jak dlouho a když už se konečně ukázal, držel v ruce scénář s tím, že je to nejlepší věc, kterou kdy četl. Když se Wayans zeptal, kdo ho napsal, Seagal odvětil "já". To... se nestává každý den. Ale k věci, ať už to ti dva mezi sebou měli mimo kamery jakkoli, před nimi jim to klape přímo ukázkově a je ohromná škoda, že Seagal nikdy dříve (a nejspíš ani později, ale tam už se v jeho filmografii trochu ztrácím) nešel do parťáckého filmu. Když se totiž k té jeho klasické tajemnosti přidá nějaký normální protipól, co to může komentovat, hned to lépe funguje.

5. Zlý JAG. I zde platí, že film je tak dobrý, jak je dobrý záporák. Druhou stranu zákona tu představuje hned několik hráčů, tím hlavním protivníkem je ale John M. Jackson, jehož má většina diváků zafixovaného v roli dobráckého A.J. Chegwiddena ze seriálu JAG. Roli arogantního bodyguarda/zabijáka si vychutnává každou minutu a i když mu tvůrci nedopřáli úplně důstojný finální fight, rozhodně si zaslouží vypíchnout.

Glimmer Man není nic nového. Je to klasický zástupce svého subžánru, v němž je nicméně všechno na svém místě a i když nedosahuje kvalit v úvodu zmíněného Posledního skauta, sdílí s ním hodně dobrého (a ne náhodou, scénář vznikal jako jeho duchovní nástupce). Milovníci filmů o nesourodé dvojici policajtů, kteří nejdou pro hlášku a ránu daleko, by každopádně tenhle kousek neměli minout. Je v tom sice Seagal, ale do tradiční seagalovky má zatraceně daleko. Jen pozor na ten mizerný dabing. Poctivých 80%