Tereza Nvotová: Do práce mě často žene vztek, tak radši nikdy neříkám nikdy

Jedním z důvodů byla frustrace ze stavu dnešního Slovenska. Z politiky, korupce a společnosti, která si neustále volí vůdce bez svědomí. Myslím si, že se z tohoto začarovaného kruhu nevymotáme, když se nevrátíme zpět v čase a neuvědomíme si, kde a jak to celé začalo. Druhým a osobním důvodem byla snaha zjistit, v jaké zemi jsem vyrůstala a proč jsem si jako malá hrávala na politiky. Byla to i pro mě cesta, jak najít klíč k současnosti. 

Mečiar byl tehdy všude a právě do dětských her se dokáže nejčistěji promítnout stav kolektivního myšlení společnosti. Ve světě dospělých byl součástí každodenní reality, v médiích byl superstar a zasahoval i do osobních vztahů rodin kolem mě. Lidé se dělili na ty, kdo byli pro a proti Mečiarovi. Prostřednictvím hry se dítě vyrovnává s realitou, které nerozumí. Tak jsem to dělala i já.

Na komplexní zachycení jeho osobnosti to ani nešlo jinak. Archivy jsem do filmu vkládala podle toho, jak bylo potřeba. Přece jen se skoro všechno, co jsem zpracovávala, odehrálo v minulosti a bez archivních materiálů by to bylo jen vzpomínání pamětníků. Materiály daly filmu úplně jiný rozměr, protože divák má možnost sledovat dění v přímém přenosu. Mečiar u sebe doma je trochu jiný Mečiar než ten, který řečnil před stovkami lidí nebo se hádal s novináři. Pro vytvoření tohoto kontrastu a komplexní zachycení jeho osobnosti to ani nešlo jinak. 

Základním klíčem bylo oslovit lidi, kteří byli osobně přítomní událostem zpracovávaným ve filmu. Někteří samozřejmě i odmítli, jako například Štefan Gavorník z Fondu národního majetku SR, přes který se v 90. letech privatizovalo. O těchto privatizačních komisích mi však vyprávěl Ľuboš Jurík, který se mnoha zúčastnil. Oslovila jsem i novináře, kteří se v té době investigativně věnovali daným tématům. Je také třeba říci, že mnoho lidí, se kterými jsem chtěla mluvit, již zemřelo. 

Vnímají to tak, že je to moje licence, protože to byl můj život. Otec film uvidí na premiéře, ale hodně jsme si oněm povídali, a máma už film viděla a líbil se jí. Při vytváření narativní struktury filmu jsem se ptala rodičů na určité události a jejich pocity, ale většinou to všechno šlo z mé vlastní paměti. 

Paradoxně to bylo docela jednoduché. Zjistila jsem si číslo na kontaktní osobu Vladimíra Mečiara, které jsem zavolala a řekla jí svůj záměr. Později se mi už ozval sám Vladimír Mečiar. Dvakrát jsme se setkali a pak mi povolil natáčet. Když jsem film posunula do celovečerního formátu, znovu jsem ho několikrát oslovila, aby mi dal ještě jeden rozhovor. Dokonce jsme se opět setkali a souhlasil, ale už se nikdy neozval. Myslím, že ho hlavně přesvědčil můj věk a také fakt, že jsem byla upřímně zvědavá. 

Myslím, že se mi podařilo zjistit, kým byl Mečiar pro nás a co pro nás dosud znamená. Podařilo se mi zjistit, proč byl tento muž pro Slovensko tak klíčový. Kdo je doopravdy, ví pouze on sám. Mně se podařilo nahlédnout za mediální stěnu, kterou kolem sebe má. 

Dříve pro mě byl spíše jevem, kterému jsem sama pořádně nerozuměla. Dnes je to pro mě někdo, kdo definoval současnou politickou kulturu a to, jak o politice přemýšlíme. A nejen to - jeho rozhodnutí stále ovlivňují toky peněz na Slovensku. Ikony 90. let ovládají Slovensko dodnes.

Asi nejvíce svou přesvědčivostí. Myslím, že byl schopen přesvědčit sám sebe o všem, co před davem říkal. On však nebyl jen politikem. Dnes to vidíme i v jiných zemích. Politici najednou hrají několik rolí. Mečiar nebyl jen „zachráncem národa“, ale i lidovým bavičem. Jako jeden z mála byl schopen vytvořit jakýsi kult osobnosti, který na lidi působil, a on o tom velmi dobře věděl. Používal stejnou psychologii, s jakou manipulují i náboženští vůdci. Toto vše ilustruje jednoduchý fakt: lidé jsou plní nejistoty a potřebují někoho, kdo by je vedl. Někoho, kdo působí, že je z této nejistoty vytrhne a ochrání před krutým světem. Jde o jistý druh víry. 

Díky takové práci člověk poznává nejen svět, ve kterém žije, ale i sám sebe. Ani mně, ani jiným lidem nemusí být vždy příjemné zabývat se politikou a současným stavem světa. Uvědomila jsem si, že bez tohoto zájmu a činů nejsem skutečně svobodný člověk. Cítila bych se spíše jako rostlina, která může být kdykoliv vykořeněna nebo poničená nezdravým prostředím. Společenská aktivita definuje člověka. Dnes už nestačí jen platit daně a nezajímat se, kam ty peníze ve skutečnosti jdou. Neboť bez veřejného zájmu jdou zpravidla někam, kam nechceme. 

Tady nejde o národnost ale o základní mechanismy lidské psychiky. V poslední době jsme svědky povstání populismu po celém světě. Zajímavé je, že v našich končinách bývalého sovětského bloku jsou tito politici v kurzu ještě víc. Možná lidem zase začali chybět vůdci, kteří drancovali tyhle země skoro celé dvacáté století. Já tomu vlastně nerozumím, hlavně když jsme v době ekonomického růstu. Vím však, že manipulace je silná zbraň. Využíval ji Mečiar a pracují s ní i dnešní čeští politici. Strach paradoxně žene lidi, aby dali moc do rukou toho, kdo je nejvíc straší. Protože ten je i nejvíc utěšuje, že je zachrání. Je to jednoduchá psychologie, vždy fungovala a fungovat bude. Lidi nebaví fakta.

Naše kultury a národy jsou spojeny, nejen historií ale i krví, protože jsme hodně smíchaní. Vývoj státu spojen být nemusí. Kdyby se Česko úplně zbláznilo a vystoupilo z EU, naše budoucnost by byla o hodně jiná. Je zajímavé, že v 90. letech jsme byli na pokraji černé díry my. EU nás vyřadila z přijímacího řízení, protože na Slovensku byla kvůli Mečiarovi demokracie hodně pokroucená. Teď jste na okraji černé díry vy. Já hodně doufám, že do ní nespadnete, i proto že tady žiju.

Myslím, že postkomunistické národy trpí tíhou odpovědnosti. Najednou se musíme rozhodovat sami, musíme si zjistit informace, naučit se jak funguje stát, uplatňovat občanská práva, mít názor, prostě jsme dospělí. A to je pro hodně lidí těžké. Chtějí, aby se o ně někdo postaral, jako kdysi. Vždyť se podívejte, kdo tyhle dinosaury volí. 

Chtěla byste natočit portrét nějaké české politické osobnosti?

Ne. Není to lehké a už vůbec ne příjemné. Do práce mě však často žene vztek, tak radši nikdy neříkám nikdy.