Evropanka v "černém" Brooklynu: Chápu nadšení Afroameričanů nad filmem, který je celý černý

A ať si o tom říká kdo chce co chce, jedno je jisté. Filmy s takovým (hmatatelným, finančně vyjádřitelným, viditelným) dopadem na společnost prostě svůj význam mají. Jako obyvatel černé čtvrti Brooklynu a častý návštěvník místních kin můžu dobře popsat to, co zde nastalo po premiéře tohoto filmu. První dva týdny byla naprosto vyprodaná kina. Multikina s 15 sály třeba. Kde se Black Panther hrál každé cca tři hodiny od rána do večera. Ale nejen o víkendu. Obří fronty a vyprodané nebo aspoň pekelně nacpané sály mne čekaly i o pracovních dnech.

Jelikož chodím do kina již roky na všechny filmy, které zde uvádějí (tzn. cca ob den jsem v nějakém sále), mám možnost srovnání. Znám návštěvnost v konkrétní dny a časy a do jisté míry dokážu odhadnout nejen Oscary, ale i návštěvnost toho kterého filmu dopředu. Alespoň tam, kde bydlím. Na novém Willisovi nás v premiérový víkend bylo asi 15, zatímco vedlejší sály promítající Panthera burácely hlaholem masivní návštěvnosti. Jako divák mám v oblibě obě varianty. Poloprázdné či úplně prázdné sály, kde mám pocit, že to je soukromé promítání jen pro mne (a pár ostatních podivných či nezaměstnaných existencí á la Clarence Worley, kteří se rozhodli jít v 10:30 dopoledne v pracovní den na dva filmy za sebou), ale také mám ráda právě ty vyprodané sály, kde je možné nejlépe vypozorovat a porozumět emocím, které film vzbuzuje, na nějaké hromadnější škále.

U Black Panthera jsem zaregistrovala toto: do kin se vypravili ve velkých číslech i sváteční diváci (lidi, kteří nevědí, kde co v kině je, jak to funguje, nemají zákaznickou kartičku, neumí používat kiosek na lístky atd.). Hmatatelně bylo vidět, že po filmu je taková poptávka, že se na něj vypraví i diváci v rámci hromadných akcí. Rodiny. Velké skupiny přátel. Autobusy z domovů důchodců a celé kolony žlutých školních autobusů. Ano, na Panthera se chodí i v rámci vyučování. Viděla jsem na něm diváky od cca 5 do 100 let a z nejrůznějších sociálních skupin.

Zajímavé je taky pozorovat chování diváků, když vycházejí z kina. Viditelně z nich čiší nadšení, halasně rozpráví o tom, co viděli a jak se jim to líbilo. Mnoho z nich má na sobě kostým nějakým způsobem ladící s prostředím filmu. Malé děti si už při východu ze sálu hrají na T-Challu nebo Shuri. Teenageři na sebe pokřikují "Wakanda forever". Ženy nahlas komentují fyzičku herců. Muži debatují nad tím, jestli Killmonger byl zlý, nebo hodný. Několikrát jsem byla do těch situací zapojena. Nadšení zjevně v tomto případě nezná barvu kůže a to, že jsem v sále jediný běloch, nevadilo. I na mě se obrátí černoška s větou "he damn fine" (kývu, že ano, a říkám "very much, he damn fine"). I mne chlápci stojící opodál zahrnou do debaty o tom, jestli Killmonger byl "bad guy", "good guy", nebo něco mezi tím (za mě něco mezi a i proto se mi film tolik líbil).

Při odchodu ze sálu mne dokonce několik viditelně radostí (a možná i něčím jiným) opojených lidí opakovaně vyzývá na "high five", v různých variacích. Nežiju v Brooklynu první pátek, takže už jsem na to mentálně a jemno-motoricky celkem připravena. A nejenže stihnu zareagovat, ale několikrát se mi dokonce i povede trefit právě do té variace, kterou protistrana chtěla iniciovat.

Z toho, jak ohromující tržby má Black Panther ale i mimo USA, je vidět, že to není "jen" nějaký "černý film". Úspěšných či dobrých filmů s černými herci nebo tématikou je v poslední době víc. Za všechny jmenuju třeba Moonlight (2016), Marshall (2017), Straight Outta Compton (2015), Top Five (2014), Girls Trip (2017) nebo Nespoutaný Django (2012). Ale Black Panther naservíroval něco, co dosud na velkém plátně v této podobě chybělo: černého superhrdinu. Který nebyl morálně zkorumpovaný jako Hancock (2008), nebo nebyl v parodii jako třeba Blankman (1994), a který by byl v klasickém superhrdinovském módu a balení. Velkorozpočtový, ústřední, obdivovatelný, vážně braný. Prostě klasický superhrdina. Jistým způsobem trochu cesty Pantherovi vydláždil už Wesley Snipes, a to nejen díky komerčnímu úspěchu franšízy Blade, ale i díky tomu, že se dlouhá léta sám snažil prosadit natočením filmu o Černém panterovi a vyvolával o tom debaty s vedením velkých studií. Ale donedávna studia prostě nevěřila, že by černý superhrdina utáhl samostatný "origin film". Navíc takový, který by byl celý zasazen do Afriky, tedy prostředí, které může být majoritnímu divákovi tak nějak "cizí" či "nesrozumitelné", a tím pádem ho třeba nemusí bavit či zajímat.

Docela dobře se obecně k záležitosti "je problém koukat se na film z cizího, mně neznámého prostředí?" vyjádřil Kumail Nanjiani (který je původem z Pákistánu), nominovaný letos na Oscara za scénář snímku Pěkně blbě (2017). Ten řekl: "Docela dost mých oblíbených filmů jsou filmy od bílých filmařů o bílých lidech. Teď by se běloši mohli podívat na filmy, ve kterých je někdo jako já, a mohli by zkusit s tím filmem souznít. Není to tak těžké. Já to dělám celý život." A mně tohle připadá jako důležitá myšlenka. Pro mne osobně také není těžké sledovat filmy, ve kterých hrají lidi z výrazně jiných sociálních nebo etnických skupin. Ale chápu, že pokud naprostá většina potvrzuje určité stereotypy a nenabízí alternativy, že se to těm z té skupiny nakonec může velmi zajídat a že se pak radují z toho, když to někdo rozboří.

A každý, byť třeba není černoch, se určitě může ztotožnit s nějakou formou toho nepříjemného škatulkování. Ať už ve filmu, či mimo něj. Ale filmy prostě jsou významnou složkou tvoření našeho názoru na svět. Některé věci neznáme jinak než z filmů. A je pak pochopitelné, že (třebaže podvědomě) přejímáme postoje, které nám ty filmy prezentují. Nedávno jsem ve své recenzi na Winchester: Sídlo démonů (2018) zmínila, že se mi nelíbí, jak často se zrzavým hercům dávají role divných či děsivých postav. Nebo tlustým lidem neustále žoviální (a případně ještě nadržené) postavy. Nebo autistům postavy geniálních matematiků. K tomu dnes přidám: nebo Romům postavy delikventů nebo postižených. A černochům neustále hlavně role gangsterů a pasáků. Neříkám, že žádní jedinci z těch skupin neodpovídají těm škatulkám. Ale i ti, co jim nějak odpovídají, jsou víc než jen ten stereotyp.

Naprosto tedy chápu nadšení Afroameričanů nad filmem, který je celý černý, ale zároveň to není parodie, není to levný snímek a není to snímek určený jen pro černochy. Je to totiž klasická marvelovka se vším, co k ní patří. Má v sobě honičky v supermoderních autech, futuristické technologie, akční scény na zemi i ve vzduchu, super-powers, tajné agenty, hezké ženy, boj o zkázu světa, americkou CIA, fantastickou a drahou výpravu a na marvelovku až neobvykle propracovaný scénář a respektovaného režiséra. Není to žádný útok na bílou rasu. Z filmu nečiší žádná nadřazenost. Černoši se neprezentují jako dokonalí či lepší. Naopak sami vytvoří opozici izonacionalismu a místo nápadu "pojďme se pomstít těm, co nás utlačovali" se víc věnují řešení konfliktu ve svých řadách. Řeší si "černí vs. černí" a jsou schopni i sebereflexe. Několikrát  si ve filmu dělají legraci sami ze sebe a nebojí se vypíchnout to, co sami dělají špatně. A to dohromady dává opravdu unikátní filmový počin a je naprosto pochopitelné a zasloužené, že 3 týdny po premiéře se už film blíží k překonání miliardy dolarů na tržbách. A já mu to přeju.