V čem je zakopaný pes aneb Proč filmy podle počítačových her stále stojí za ...?

Před sedmi lety byl zde na Kinoboxu vydán článek, jenž se zabýval krušnou historií filmů na motivy počítačových her a jejich potenciální budoucností.

Pár let uplynulo a na světě máme opět několik snímků, ovšem - řekněme si to na rovinu - žádného spasitele jsme se nedočkali. Jedná se o filmy příšerné, někdy relativně slušné, nicméně žádná opravdová pecka pořád ne a ne přijít. V průběhu oněch sedmi let byly vydány další dva díly série Resident Evil, o kterých se momentálně fanoušci dohadují, který z nich byl úděsnější.

Pokračování se dočkal také Silent Hill (2006), který byl řazen mezi ty zdařilejší adaptace videoher, ovšem na jeho pokračování čekalo zaslouženě extrémně negativní hodnocení, a to i přesto, že film byl komerčně úspěšný. Neoslnil ani nový Hitman: Agent 47 (2015), ba dokonce ani komerčně úspěšný Need for Speed (2014), který sice hodně fanoušků vzalo na milost, ale kritici ho naopak bez milosti smetli ze stolu.

Velká očekávání však vzbuzoval snímek Warcraft: První střet, který do kin dorazil 10. června 2016. Spousta lidí na něj pohlížela jako na potenciálního mesiáše. Německý režisér Uwe Boll, o kterém se často hovoří jako o novodobém Edu Woodovi, původně chtěl od herního titána Blizzard Entertainment odkoupit práva na zfilmování Warcraftu, zastupitelé Blizzardu mu však odpověděli stručně: "Filmová práva neprodáme, obzvlášť vám ne. Špatný film by totiž mohl poškodit značný příjem, který díky této značce máme." Warcraft nakonec zfilmoval Duncan Jones, přičemž přijetí bylo vcelku rozporuplné. Kritici film příliš přívětivě nepřijali, nicméně fanoušci byli vesměs spokojení. Ovšem o nového Pána prstenů, kterému se tvůrci původně chtěli vyrovnat, se rozhodně nejedná.

O něco hůř dopadl i film podle jedné z nejúspěšnějších herních sérií francouzského studia Ubisoft s názvem Assassin´s Creed (2016) s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli, na který se nevraživě dívali jak kritici, tak i fanoušci série.

Takže proč jsou filmy podle počítačových her většinou tak hrozné? Proč se stále nedaří přetavit úspěch z herního světa do světa filmového průmyslu? Důvodů se nabízí hned několik. Například mnoho her, které se objevily na plátnech kin a televizních obrazovkách, zkrátka neměly filmový formát a ke zfilmování se nehodily. Exemplárním příkladem budiž Street Fighter (1994), kde v podstatě žádný příběh není, což pařanům při hře nevadí, divákům v kině ale ano.

Filmy pochopitelně cíleně míří na mnohem větší skupinu než jsou pouze hráči, tudíž je často nesmírně těžké vytvořit scénář s takovou rovnováhou, aby neurazil ctitele hry a užili si ho i ti, co viděli hry maximálně tak z rychlíku. Scenáristé se také až příliš často spoléhají na to, že akce vycpe kdejakou díru v chabých dialozích bez patřičné atmosféry. Srovnání s knižními adaptacemi není na místě, protože zatímco knihy vyprávějí pevně strukturovaný příběh, hry jej ze své podstaty modifikují interakcí hráčů a jejich vlastními volbami. A konečně, tyto filmy často tvoří lidé, kteří hry nehrají a nerozumí jim, tudíž nedokáží přesně zachytit zásadní aspekty potřebné k tomu, aby takto zadaptovaný snímek měl úspěch.

Dočkáme se vůbec někdy filmu podle PC hry, který bude opravdovou peckou? Kdo ví, v březnu příštího roku přijde další pokus v podobě rebootu série Tomb Raider (2018) s okouzlující Alicií Vikander v hlavní roli. Jestli tento cyklus konečně zlomí, to se necháme překvapit.