Romány Stephena Kinga vždy přitahovaly pozornost velkých filmařů. V roce 1976 nicméně platil Brian De Palma teprve za nadějného nováčka a byla to právě Carrie, která mu otevřela dveře mezi elitu a udělala z něj jednoho z nejžádanějších režisérů své generace. To samé platí i pro Kinga, který v té době ještě neplatil za autora bestsellerů (dokonce bylo jeho jméno zkomoleno v traileru na Steven King). Spolužáky šikanovaná Carrie byla začátkem Kingových úspěchů a platí to jak pro knižní, tak filmový svět. Snímek byl nominován na 2 Oscary (pro Sissy Spacek a Piper Laurie).
Když se mluví o tom, který filmař si nejlépe rozumí se Stephenem Kingem, obvykle padá jméno Franka Darabonta (ostatně, i v tomhle článku na něj nejednou dojde). V jeho stínu tak trochu stojí režisér Rob Reiner. Ten v roce 1990 zaválel s atmosférickým thrillerem Misery nechce zemřít s fantastickou Kathy Bates, která si za svůj výkon odnesla Oscara a Zlatý globus. Reiner původně chtěl film jen produkovat, ale na Kingovo naléhání se nakonec ujal i režie. Dobře udělal. Vznikla jedna z nejlepších Kingových adaptací.
A jsme u Franka Darabonta. Mlha je jeho nejméně známé dílo (pokud mluvíme o rovnici King-Darabont), rozhodně ne ale nejméně zajímavé. Na rozdíl od ostatních adaptací, kde se Darabont vrhl na vězeňské prostředí s lidským příběhem, je Mlha klasickým dílem mistra strachu. A jak se povedla! Atmosféra by se dala krájet, postavy jsou výborně vykreslené (Marcia Gay Harden podává v záporné natolik intenzivní výkon, že jí nejde nepřát smrt) a vše korunuje opravdu drsný konec. Zajímavé je, že není podle knihy. Darabont si nový konec nechal Kingem posvětit, ten jím byl nadšen a současně ho zamrzelo, že ho takové finále nenapadlo již při psaní knihy.
Když se David Cronenberg upsal adaptaci Kingovy Mrtvé zóny, byli fanoušci zvědaví, s čím "ujetý režisér" přijde. Výsledek proto překvapil jistou střídmostí, která má do největších šíleností Cronenberga na míle daleko. Výsledku to ale prospělo. Ve filmu mohly vyniknout emoce, strhující výkon Christophera Walkena i příběh, který se věrně drží předlohy.
Jedna z těch adaptací, která trestuhodně zapadla, přestože patří k těm nejlepším (v našich končinách se dokonce ani nepodívala do kin a putovala rovnou na video). Příběh o setkání bývalého velitele koncentračních táborů s mladým klukem, který je fascinován holocaustem, si vystačí s minimem prostředků a přesto z něj mrazí. Hodně tomu pomáhá precizní režie Bryana "X-Men" Singera a herecké výkony Iana McKellena a Brada Renfra.
Osvícení klasika Stanleyho Kubricka netřeba dlouze představovat. Stupňující se šílenství spisovatele Jacka Torrance (Jack Nicholson) v hotelu obklopeném sněžným prázdnem patří do zlatého fondu kinematografie a snímek bývá často zařazován mezi nejlepší filmy všech dob. Není to tak dávno, co internetový portál Play.com vyzval svých 10.000 uživatelů, aby vybrali nejděsivější scénu historie. A co vyhrálo? „Heeere is Johnny!“
Pokoj 1408 je možná "jen dobrá žánrovka". Ale ukazuje to nejlepší z Kingovy tvorby. Jde o film se zajímavou zápletkou, hravým vývojem a nečekaným koncem. Vedle ostatních jde pravda o béčkovou ligu (tady se skutečně na ceny neútočilo), faktor zábavy a vynalézavosti je ale ohromný. A k tomu sympaťák John Cusack v jedné ze svých nejlepších rolí a lahůdkový Samuel L. Jackson v roli manažera hotelu. Dokonalá oddechovka á la King.
Režisér Rob Reiner znovu, ještě mnohem lépe a paradoxně zapomenut. Dobrodružné drama Stůj při mně o čtyřech chlapcích, kteří se vydají hledat tělo ztraceného kamaráda, patří k absolutní špičce mezi Kingovými adaptacemi. A bohužel ho znají jen ti největší fanoušci knižní předlohy. Pokud jste film neviděli (což je pravděpodobné), určitě tuhle chybu napravte. Nebyl nominován na Oscara pro nejlepší scénář jen tak pro nic za nic.
Co dodávat k filmu, o němž už bylo napsáno vše? Snad to, že jde dnes v mnoha internetových databázích o nejlépe hodnocený film všech dob a přitom o něj v době premiéry nikdo nejevil moc zájem (více ve Slavných propadácích). A bez zajímavosti není ani to, že ho chtěl původně režírovat Reiner, ale Frank Darabont správně tušil, že napsal scénář, jehož by byla chyba se vzdát. Snímek sám natočil a navždy se zapsal do historie.
A ještě jednou Frank Darabont a znovu ve vězeňském prostředí. Zelená míle více hraje na emoce, nemá tak dokonalé tempo, ale vyvažuje to náložem emocí a nezapomenutelným Michaelem Clarkem Duncanem v roli Johna Coffeyho (Jako kafe, ale napsaný jinak). Jeho výkon patří k těm, na které se nezapomíná a které dojímají i ve chvíli, kdy na ně člověk jen vzpomíná. "Prosím, šéfe... nedávejte mi tu věc na obličej. Nedávejte mě do tmy." Zkuste mi tvrdit, že u popravy nepohnete brvou. Nikdo vám to neuvěří.