Jak být režisérem a nezhroutit se

Letošní první soutěž měla dost specifické zadání: točit vertikálně na mobil na dopředu zadané téma. Napsala jsem k tomu příběhy pro jistotu dva. Jeden se odehrával zde v New Yorku, na Times Square. Abychom ho natočili, potřebovali jsme 2 malé děti. Kameraman se mi smál, že "děti a zvířata jsou na natáčení to nejhorší", ale mně připadalo, že to bude hračka. Nebyla. Jedno z dětí trpělo hyperaktivitou a obě syndromem americké výchovy. Ta spočívá v tom, že se dětem téměř nic nezakazuje, rodiče se tomu pouze v případě nežádoucího chování (jako třeba skok do ulice pod jedoucí auto nebo plivání po kolemjdoucích) snaží zabránit snahou zaujmout dítě něčím méně destruktivním.

Modlila jsem se, aby děti byly v dobré náladě. Byly. Asi 10 minut. První klapku zvládly slušně, ale ke konci scény pojaly nápad, že by bylo báječné rukama mávat na kameru. Takže nepoužitelný materiál. Druhá klapka dětem šla velmi dobře, ale v poměrně složité choreografii jiných herců, kteří pracovali mezi turisty za plného provozu rušného Times Square, došlo k chybě, kvůli které bylo nutné scénu opakovat. Povedlo se nám z dětí vykřesat ještě jeden pokus, než začaly natahovat, že už se jim nic dělat nechce. A začala dětská stávka. Měnily barvy v obličeji, nafukovaly tvářičky a klepaly bradičkami. A dál to prostě nešlo. Klip tedy nedopadl nijak slavně. Bylo nutné použít plán B a natočit ten druhý příběh. S mým oblíbeným hercem, který dokáže zahrát úplně vše. A také možná díky němu se klip "I Am Tim" dostal v soutěži relativně daleko. A i když jsme nevyhráli, máme z hodnocení od organizátorů soutěže radost.

Podpořena kladnou zpětnou vazbou jsem se přihlásila do další soutěže. Tentokrát šlo o to natočit netradiční reklamu na čokoládu. Jelikož jsem se v té době náhodou vyskytovala v Praze a dozvěděla se o tom, že se ve Vodičkově ulici otvírá "Fear House", šla jsem se tam podívat. Velmi mne zaujal jejich hororový bar, který přímo vyzýval k natáčení. I zapůjčila jsem si pár strašidel, obsadila je do příběhu, ve kterém hrají poker o čokoládu, a domluvila natáčení.

Problém byl pouze jediný: v Česku nešla sehnat ta čokoláda, na kterou reklama měla být! Psala jsem organizátorům a ti mi nabídli, že mi pošlou na natáčení vzorek. Výborně! Vše bylo domluveno. Herci na place, štáb ready, bar otevřený pouze pro nás. Bohužel balíček se někde zasekl. Přemýšlela jsem, jestli už nastal čas si podřezat žíly, nebo se pokusit přelézt to žbrlení na Nuseláku a skočit z něj šipku, protože natáčení už posunout nešlo. Následující den jsem měla vystoupení a pak jsem zase odlétala. Nakonec jsem se rozhodla natočit klip i tak, čistě pro zábavu, s jinou čokoládou. A jelikož se povedl, tak jsme z něj udělali aspoň promo pro FearHouse a jejich krásný hororový bar.

Během natáčení i postprodukce všech těch klipů se často vyskytne nějaká svízel. Nepřeje nám počasí. Rozbije se hlavní rekvizita. V místnosti, kde se natáčí, něco furt hučí a nejde to vypnout. Jeden herec je nemocný, druhý ve viditelné kocovině. Náš geniální, ale občas trochu roztěkaný kameraman si před spaním do nabíječky dá elektronickou cigaretu místo mobilu, aby až mu budu volat, že je čas uploadovat video, a uzávěrka je za 10 minut, ten mobil nemohl zvednout, protože se mu vybil.

Myslela jsem si, že po 10 letech právničení mne už jen tak něco nerozhází. Ale stres režiséra na place si se stresem právníka u soudu moc nezadá. Na sebevraždu myslím pořád stejně často, zdá se mi. Takže, jak to všechno přežít? Můj návod je říkat si: aspoň po mně, jako po režisérovi, něco zbude. A v mém případě něco jiného než hromada 100 stránkových smluv, převedených nemovitostí či rozvedených klientů, kteří se nenávidí. A to se počítá.