Glosa: Colbert, nebo Stalin?

Late night talk shows jsou také dobrým způsobem, jak sledovat aktuální dění. A já mám vybráno asi pět takových pořadů, které sleduji jako věrný divák každý den či týden, kdy vycházejí. Jedinou přestávku jsem udělala minulý rok po dobu, co jsem psala pro Talk Show Leoše Mareše, protože jsem chtěla mít absolutní jistotu, že se nenechávám podvědomě ovlivňovat pořady, které jsem viděla. Nyní píši pro Prsťáky, kde se ale zaměřuji víc na dění v ČR, takže si toho Setha Meyerse nebo Stephena Colberta ráda pustím.

Tedy, pustila jsem si. Do předminulého týdne, kdy se mi poštěstilo se dostat do divadla Eda Sullivana na natáčení pořadu The Late Show with Stephen Colbert. Lístky na tuhle show se nedají koupit. Musíte se o ně přihlásit u produkce, zapsat se na "waiting list", nahlásit, kdo jste, ideálně také kolik vám je let, co máte za zaměstnání, kolik berete peněz a kolik vážíte, a pak doufat, že si vás produkce vybere jako diváka do hlediště. Po několika týdnech čekání, postupné rezignaci na své soukromí a zadávání více a více osobních údajů se mě produkce zřejmě zželelo a lístky jsem obdržela. K nim byla ovšem A4 instrukcí o tom, kdy kam dorazit, co mít na sobě a jak se v divadle chovat. To, co mi tam chybělo, byla kolonka "co očekávat". Kdybych bývala věděla, co mě tam čeká, tak bych tam byla nešla. Protože od pádu komunismu v ČR tak nějak nemám zapotřebí čekat ve dvě hodiny dlouhých frontách a pak být organizována naháněči davů jako neposlušný spartakiádní cvičenec.

U dveří divadla nejprve čekáte ve frontě. Pak vám prohledají tašku. Poté projdete bezpečnostním rámem. Následně vás vpustí dovnitř. Tam je ovšem další fronta. A v té další frontě, která se skrz divadlo táhne jako klikatý had skoro 100 metrů, pak trčíte přibližně dvě hodiny. Během kterých se vám pomalu vaří krev v žilách, nevíte proč tam čekáte a nikdo vám k tomu nic neřekne. Mimo toho, že jednou za 30 minut naháněč davu pobídne ty, co vypadají, že budou zvracet nebo se jim chce omdlít, aby si došli na záchod. A zbytku připomene, že teď mají jedinečnou šanci na (pečlivě organizované a dozorované) vyměšování. Všude je horko a po stranách chodby jsou makety Stephena Colberta v životní velikosti. Které vypadají zpočátku vtipně, ale postupně vám začne připadat, že se vám ten parchant vysmívá, jak tam stojíte jak trotlové už druhou hodinu zcela bez důvodu.

Po těch cca dvou hodinách stání v nehybné frontě a 4 minuty předtím, než měl vypršet limit mé trpělivosti, který jsem si nastavila pro odchod z fronty a zahození lístků do nejbližšího kanálu, se otevřely dveře do sálu, kam jsme byli milostivě vpuštěni. U vchodu do sálu stála ovšem další dvojice naháněčů davu, která ještě lidi přesazovala podle vzhledu, se zdálo. Asi aby vedle sebe nesedělo moc ošklivých lidí najednou? Pak na jeviště nastoupil "stage manager" a dostali jsme přednášku ohledně toho, jaké zvuky máme vydávat na základě jakého pokynu. Například když tenhle člověk točil v ruce časopisem, měli jsme vstát, radostně hučet a tleskat. Časopisem se točilo asi ob pět minut. Takže jsem měla ten večer i náhražku aerobiku.

Samotná show trvala asi 40 minut a vystoupil v ní Patrick Stewart a Chris Colfer, což byli zajímaví hosté. Patrick Stewart mluvil o tom jak byl Profesor X v Loganovi nezvykle sprostý. Colbert byl příjemný a vtipný. Ale mně se už nedařilo být nezaujatá a optimistická, protože v situaci, kdy mi někdo nakazuje, že musím vstát a skandovat "Stephen, Stephen", a nenechá to na spontánním vývoji, moje nálada prudce klesá. Od půlky představení jsem tak namísto "Stephen, Stephen" skandovala "Stalin, Stalin". Nezdálo se, že by to někomu vadilo.

Po show jsme zcela vyčerpaní a s pocitem právě prožitého mentálního znásilnění odešli do nejbližší nalévárny zahnat trauma. Přemýšlela jsem, co ten zážitek udělá s mým vztahem k The Late Show With Stephen Colbert, kterou jsem do té doby měla velmi ráda. Dnes, po těch cca dvou týdnech, už vím. Na tu show se nadále nemůžu koukat. Aktivuje mi velmi nelibé pocity a zběžné vypsání mých symptomů do googlu mi vyhodí jednoznačnou diagnózu: post-traumatická porucha. Přemýšlím, jestli budu moci produkci Colbert Show poslat účet za její léčbu. Měla bych. Jsem přeci v Americe! Ale jedno vím jistě. Pokud budu mít někdy v životě pořad v televizi, budu chtít, aby to pro diváky v sále nebyla "Spartakiáda a Veselí Na Povel s Norou K".