Oldřich Kaiser: "Pořád to omíláme, pořád o tom mluvíme, ale jestli se poučíme, to teprve uvidíme"

Tady tohle to mi celé oholili, tady všude jsem měl pleš. Měl jsem také čočky, protože Edvard Beneš měl podle černobílých fotek přece jen tmavší oči. Ty čočky to bylo utrpení, já přece jen nosím raději brýle. A s Benešem jsem pak žil vlastně docela dlouho po natáčení, než jsem se z tý role dostal, přesně tak dlouho, než mi narostly vlasy.

Ona se skoro každá historie ohýbá, tak jak vládní činitelé potřebují. A co nabízí tento film? To, co je dostupné. Řada věcí se nedochovala a taky se přesně neví, co si říkali lidé mezi čtyřma očima, často jsou to spíš jen takové dohady. On to měl rozehrané na více šachových partiích, hrál takovou simultánku, až se sám leckde do toho zamotal. Ale já bych to posouzení spíš nechal na historiky.

Jejich vztah byl plný protikladů hlavně proto, že Jan Masaryk byl srdcař na rozdíl od Edvarda Beneše, který byl spíš úřednický typ, suchý pragmatik. A teď se asi zeptáte, jestli jsme se měli bránit nebo neměli bránit? Nevím. Podle toho, co jsem o něm četl, měl to rozhodnutí těžké, pravda, jsme malinká zemička, takový prd, takže nějaké spojence vždycky mít musíme. Ale já myslím, že tehdy to zanedbala celá Evropa, stejně jako to celá Evropa zanedbává teď!

Určitě, třeba to, co se týká Beneše, když vlastně za zády vlády nabízel Hitlerovi Sudety doufajíce, že toho všeho nechá a spokojí se s tím, což se nespokojil. Beneš si možná myslel, že něco ovlivní, ale přece jen, velké mocnosti jsou velké mocnosti. A pak také to, jaký byl Jan Masaryk skvělej člověk.

Protože nás to pořád straší a pořád se s tím neumíme srovnat, pořád to omíláme, pořád o tom mluvíme, ale jestli se poučíme, to teprve uvidíme.