„Digitální zálohování je nespolehlivé,“ tvrdí producenti a obávají se o své filmy

Na filmovou surovinu dnes v České republice natáčí už jen několik vytrvalců, valná většina filmové produkce vzniká prostřednictvím digitálního záznamu. Na digitál se natáčí, v digitální střižně se stříhá, výsledný film se promítá z digitálního nosiče. Odpadají tak náklady na filmovou surovinu, laboratoře, přepisy a uvolňují se tak finanční prostředky pro digitální postprodukci a tím možnosti využit celou šíři efektů při dokončování filmů. „Zdánlivě pozitivní vývoj však sebou nese významný problém, kterým je dlouhodobá a kvalitní archivace filmové produkce. Tu totiž digitalizace nepředstavuje,“ vysvětluje Aleš Boštička, přední český expert na zpracování filmového materiálu, pedagog FAMU a ředitel filmových laboratoří ve Zlíně, které patří mezi nejvýznamnější filmové laboratoře v Evropě.

Potvrzuje to i Roman Berka, ředitel Institutu intermédií na ČVUT. „Tento nedostatek se dnes překonává kontinuálním kopírováním a zálohováním informací ze starého média na nové v kombinaci s dalšími opatřeními. Nicméně riziko ztráty dat a především ztráty přístupu k nim to neřeší.“

Filmový materiál je dnes nejstabilnějším nosičem
A čeští producenti jsou si toho vědomi. „Nestabilnost digitálních nosičů představuje velký problém,“ říká producent Jiří Konečný ze společnosti Endorfilm a potvrzují to i Pavel Strnad ze společnosti Negativ nebo Rudolf Biermann z In Filmu. Své negativní zkušenosti s digitálním zálohováním popisuje režisér a producent Václav Marhoul. „Jako milovník klasické filmové suroviny natáčím všechny své filmy na film. A co budu živ, budu na film natáčet. Nicméně v digitálním formátu jsem si nechal vyrobit znělku své společnosti a dvakrát se mi stalo, že ten soubor nešel otevřít, a nosič, na které byla nahrána, byl prázdný. Takže jsem si i tu znělku nechal přepsat na filmovou surovinu a mám po starostech.“

Právě přepis výsledného díla na filmový materiál dnes představuje jedinou skutečně osvědčenou formu archivace, neboť její ověřená životnost je již více než 100 let a na základě dosavadních poznatků se celková životnost odhaduje na minimálně 250 let, u černobílých filmů dokonce 500 let.  „V zahraničí se běžně po dokončení filmu vyrábí z digitálních dat duplikátní negativ. V některých případech, a to hlavně u amerických producentů, se vyrábí z dat celkem tři černobílé výtažkové duplikační pozitivy (a to modrá, zelená a červená část obrazu). Vše je samozřejmě na filmovém pásu,“ doplňuje Aleš Boštička.

Čeští filmoví producenti bojující o každou korunu v rozpočtu se však shodují, že pořízení filmového duplikátního negativu každého filmu pro ně představuje takovou finanční zátěž, že k němu nakonec nedojde. Náklady na filmový duplikátní negativ se pohybují v řádu 250 tisíc korun. „Uvědomuji si, že se naše filmy nemusí uchovat, ale nezbývá než to risknout,“ přiznává Martin Hůlovec z Punk Filmu. „Master nám tak leží na externím disku a většinou i nějakém cloudu. Není to uchování na desítky let, ale zatím to tak musí stačit.“

V České republice sice existuje nabídková povinnost Národnímu filmovému archivu, kdy producenti odevzdávají kopie svých děl, takže vzniká další úložiště, ale problém to neřeší – kopie jsou totiž uchovávány v digitálním formátu na datových úložištích. „Data sice průběžně migrují na nové technologie, ale stále jde o dočasná a časem neověřená řešení,“ upozorňuje Katarína Morvai, ředitelka společnosti Ateliéry Bonton Zlín, a zmiňuje, že například v Polsku existuje zákonná povinnost, která filmovým producentům ukládá pořízení duplikátního negativu filmového díla na filmový materiál, aby byl současný kulturní odkaz zachován pro příští generace. Dlužno však dodat, že polským producentům stát na tuto povinnost přispívá. U nás však takový model nefunguje a názor českých filmových producentů na to, zda by měl stát na archivaci filmů na filmové negativy přispívat, není jednotný.

Případná ztráta dat poškodí nejen producenta
„Pokud o ty filmy jinak přijdeme, tak ano,“ říká režisér Slávek Horák a stejného názoru je i producent Rudolf Biermann. Ale producent Viktor Schwarcz je jiného názoru. „Proč by to stát dělal? A pokud by se k tomu rozhodl, mělo by jít jen o vybrané filmy.“ S tím souhlasí i Daria Špačková z LuckyManFilms. Přitom při eventuální ztrátě digitálních dat není poškozen pouze producent, ale také autoři a výkonní umělci, jejichž příjmy se od užití audiovizuálního díla odvíjejí. Pokud producent dostal na výrobu filmu státní grant, měl by mít stát z titulu dobrého hospodáře zájem na tom, aby tento film byl dlouhodobě bezpečně archivován.

Současný stav, který potvrzují i odborníci na takzvané nové nosiče, podporuje obavy, že o data uložená na digitálních nosičích a v cloudových úložištích můžeme snadno přijít. Jde tedy o problém, který by se měl začít co nejdříve řešit.