Dušan Klein: "Původně jsme chtěli mít z Básníků jen trilogii"

Pane režisére, v každém díle Básníků se Štěpán Šafránek zamiloval do nové krásné dívky. Jak to bylo s výběrem Štěpánových lásek? Bylo těžké najít pro Štěpána Šafránka, doktora a básníka, tu pravou múzu?

Přiznám se, že ano. Už s tou první, Borůvkou, jsme měli problémy! A to jsme ještě nevěděli, že těch lásek bude celkem šest! Hledali jsme milou, sympatickou dívku, křehkou a nesmělou. Takovou k pohlazení. Vždyť to byla první Štěpánova láska! V té době se dostala do kin pohádka Malá mořská víla s Miroslavou Šafránkovou v hlavní roli. Borůvka k nám tak přišla přímo z mořské pěny. Andreu Tarábkovou - Jeskyňku, jsme si dovezli ze Slovenska a také z pohádky - Kráľ Drozdia hlava. Objevila se na vteřinku i v pátém dílu - Konec básníků v Čechách. Evu Vejmělkovou - Píšťalku jsme znali, navíc jí to ohromně slušelo se zobcovou flétnou, na niž „vábila“ Štěpána. K černooké Tereze Brodské, Superpopelce, měla pět sester, nás přivedl Pavel Kříž. Zůstala s námi až do posledního dílu!. Aničku Veverku Zrzečku jsme hledali i v Polsku. Když jsme konečně našli Míšu Badínkovou, tak přišla na zkoušku s takovým zpožděním, že jsme to už skoro vzdali… Jako by věděla, že ona také z toho příběhu odejde navždy. Na poslední lásku a múzu Štěpána do šestého dílu Jak básníci čekají na zázrak - jsme dělali casting. Pozvali jsme i Lindu Rybovou, s níž jsem už natáčel. A byla to přesně ona! Zuzanka Rybářová - krásná, vtipná, milá, která už také poznala i stinné stránky života, ale zůstala v ní ta vzácná jiskra, která dokáže i zázraky… A navíc díky ní a samozřejmě díky Láďovi Pecháčkovi do příběhu vstoupila i její dcera Vanessa, která se hned skamarádila s Juniorem - a o nápady a nečekané záhady a peripetie příběhu bylo postaráno! A pokud můžu poradit - někdy je dobré dávat si pozor na klíče…

Za tím nápadem je „cudnost“. Když se Mirka Šafránková dozvěděla o milostné scéně se Štěpánem, měla problémy. Já to vždy respektuji. A tak jsem dostal nápad - vložíme do té milostné scény kreslenou sekvenci, která to všechno dopoví… Uvědomil jsem si, že by takové vtipné animované pasáže prospěly ději i poetice filmu - a staly se součástí všech dílů.

Dalo by se říct, že v historii kinematografie jde také o malý zázrak - snad neexistuje obdobná série filmů, kde by hlavní filmové postavy i jejich herečtí představitelé dospívali, dozrávali a stárli „společně“ po dobu více než třiceti let…

Jsem pro. Navíc připravuji knížku o „historii“ Básníků, takže těm zvídavým poskytne podrobné informace o všem, co se dělo v jejich filmovém zákulisí.

Podnětů bylo víc. Měl jsem za sebou už docela slušnou řadu filmů, věnoval jsem se převážně detektivkám a krimipříběhům, byl to svým způsobem i únik, abych nemusel v té době točit filmy podle „dobového diktátu“, ale táhlo mě to ke komedii, cítil jsem, že určitý sklon vyprávět komedie ve mně je. Koneckonců, můj absolventský film podle povídky Arnošta Lustiga Ďábelská jízda na koloběžce měl v sobě řadu humorných prvků a postupů, které jsem pak použil při realizaci Básníků.

To podstatné - příběh, scénář.

Náhoda. Shodou okolností mi jeden nakladatel poslal rukopis knížky s názvem Amatéři, jestli by mě příběh nezaujal… Jméno autora mi nic neříkalo…

Ladislav Pecháček. Doktor. Lékař. Prvotina. Začal jsem číst s nedůvěrou - a pak mě ten příběh úžasně oslovil! Bylo to přesně to, co jsem chtěl a čekal. Mladí kluci, gymnazisti, první lásky, první doteky, první zmatky, dokonce básničky - a samozřejmě studentská rebelie a recese! Měl jsem v té době své syny ve stejném věku a právě o tom jsme si povídali v našich „černých“ hodinkách, kdy měli povolený i malý doutníček.

Domluvil jsem si schůzku s autorem v tehdejším Filmovém klubu v Praze. Omlouval se, že nezná moc moje filmy, že české filmy moc nesleduje… Ale za tři minuty jsme si už tykali a zůstalo nám to až dodnes. Takové vzácné přátelství a souznění - někdy se nevidíme i pár let, ale když se setkáme, tak jako kdyby to bylo včera.

Láďa má na to jednoduchou odpověď. Já jsem prý lyrik a on cynik. Musím však říct, že Láďa má jednu úžasnou vlastnost. Vlastnost pozorovatele, schopnost vnímat a zachytávat malé životní drobnosti, příhody, kolize, které vidí kolem sebe. Léta pracoval jako obvodní lékař a před jeho očima se odehrávala spousta životních mini příběhů… tragických, komických, trapných… Nezapisuje si je - jen si je pamatuje, jako třeba Hrabal. Ukládá je do sebe - a když si pak sedne k psaní, tak si ty postřehy vybavuje, vepisuje je do svých příběhů.

Většinou se ve všem shodneme. Jen s jednou věcí míváme problémy - a to je čas a termíny. Láďa píše pomalu. Má svoji práci, která ho plně zaměstnává, koníčky, výtvarno, hudbu - a píše pro radost. Jenže u filmu to nejde. Tam jsou tvrdé podmínky a termíny. Jednou jsme dokonce s producentem Milošem Šmídmajerem „donutili“ Láďu Pecháčka vzít si dovolenou. Bylo to u pátých Básníků…

Bylo to úplně jinak. Film se málem nedostal do kin - v té době byl „podezřelý“ tím, že byl „obyčejný“ - neřešil rozvrácená manželství, narušenou mládež a zfetované děti z děcáku. Byl o těch normálních a hezkých věcech, které patří k všednímu životu, na které se těšíme, ke kterým patří i smutek a básničky - a pokud nám do toho šlápnou „blbci“ - tak jim to dáme hezky najevo. S ironií, sarkasmem a úsměvem. V tom je Láďa Pecháček nepřekonatelný. To je základní poetika Básníků, které chceme být věrní ve všech dílech. Ale když náš přesto pustili do kin, tak úspěch byl skvělý. „Dvojky“ se tenkrát nedělaly - ale dostali jsme od Barrandova nabídku na pokračování. Bez maléru se to neobešlo - těsně po uvedení prvních Básníků emigrovala do Německa první Štěpánova láska Borůvka - Miroslava Šafránková. Ale nějak se to ututlalo.

Nabízelo se samo - vysokoškolská studia. Kendy - FAMU a jeho umanutost točit filmy, Štěpán - medicína, jak si to přála maminka. Do příběhu vstoupila řada nových postav: Venoš z Moravy, Vendulka Utěšitelka, dokonce i černočernej Mireček z Konga. Patálie se studiem se prolínaly se studentskou zábavou - Kendy založil kapelu, Štěpán dodával texty… a samozřejmě se zamiloval. Tentokrát do tajemné zdravotní sestřičky Jeskyňky, které samozřejmě psal básničky… Jenže i ona dala přednost pragmatičtějšímu partnerovi. Básníci to prostě nemají v lásce lehké.

To ano - uvažovali jsme o tom, ale nakonec jsme od „zeleného dílu“ ustoupili. Ustoupili… toto bylo tehdy prostě tabu, myslím tím v „podání“ tak skvělého glosátora, jakým je Láďa Pecháček. Poslali jsme tedy naše hrdiny přímo do života, kde si také hodně užili. A Láďa Pecháček napsal skvělou tragikomedii z vojenského prostředí pod názvem Žranice, která teprve čeká na filmové zpracování.

Ne. Tenkrát jsme se rozhodli ukončit příběhy Básníků jako trilogii. Takové magické až pohádkové číslo - tři přání, tři princezny, tři úkoly… Navíc jsme ztratili hlavního hrdinu - Štěpána Šafránka. Těsně před premiérou filmu emigroval do Kanady Pavel Kříž. Napsal mi krátký dopis - a já ho ve všem chápal. Byl to přece jen básník a některé věci už tady prostě nezvládal. Film se ale do kin dostal.

S tím nápadem přišla 1. soukromá filmová společnost Heureka Film. A nás docela zaujala představa o tom, jak se budou Básníci chovat v nových společenských podmínkách, v období tzv. raného kapitalismu. Záleželo i na tom, zda se mi podaří přemluvit Štěpána Šafránka, aby se vrátil „na skok“ domů. Souhlasil. Byl jsem rád, protože jsme navázali na dřívější spolupráci a natočili další film - třeba Andělské oči podle Hrabala. Mnozí nám vyčítali tento díl, ale s odstupem času se zdá, že jde o svého druhu dobovou kroniku toho, jak se poměry i lidé měnili, o zajímavou sondu, výpověď o té době.

To má na svědomí producent Miloš Šmídmajer, který založil filmovou společnost Bio Illusion. A byl přesvědčený, že prvním jeho filmem musí být Básníci. A nám se nabídlo i téma: „Měli bychom Štěpána Šafránka oženit!“ Už má na to čas.

To se někdy stane, že autorský záměr se zvrtne - ale seznámil se se skvělou dívkou - Aničkou Veverkou Zrzečkou a stal se tátou! To jsou přece docela podstatné životní zvraty. Měli jsme trochu obavu o diváky, protože v té době už naše kina válcovala megasnímky a akční velkofilmy americké produkce. Ale i Básnici si našli své diváky a bylo jich kolem půl milionu.

Tak za tím vším opět hledejte Miloše Šmídmajera. Před několika léty zahájil na nás takový jemný, nenápadný nátlak. Dokonce přišel i s úplatkem - Chagallův obraz pro pana Pecháčka. Dlouho jsme se bránili. Nebylo se čeho chytit - a najednou byl tady nápad! Vždyť Štěpán má syna ve věku dvanácti let! Juniora, kterého vychovává i s pomocí strejdů Karase a Kendyho. To je přece úžasná možnost vyprávět další příběh nejen očima Štěpána, ale i očima jeho potomka! To byl první krok, udička, na kterou jsme se chytli. A když jsme zkusmo začali obvolávat herce a ti nám přikývli na to, že do toho jdou, aniž četli scénář, a malé roličky vzali i takoví skvělí herci jako Josef Abrhám, Jirka Lábus nebo Rudolf Hrušínský, a našli jsme i krásnou novou Štěpánovu múzu a lásku - Lindu Rybovou - bylo rozhodnuto…

To se těžko definuje. A možná to ani nedokážu. Básníci - to je už pro mě „rodinný film“, který se stal součástí mého života. Myslím si, že tím nejcennějším na tom je, že mi Básníci umožnili poznat a setkávat se po dlouhá léta s úžasnými lidmi, kterých si vážím, cením si jejich kamarádství a přátelství, a že jsme spolu vytvořili příběh, který dokáže lidi pobavit, povzbudit a dát jim radost.