„Stárnutí je něco, co se společnost snaží obelstít,“ říká Blake Lively k tématu filmu Věčně mladá.
Co vás přimělo vzít roli Adaline a vrátit se po delší době na plátno? Blake Lively: Přečetla jsem několik scénářů, pár z nich se mi líbilo, řekla jsem si: „Tenhle film bych mohla dělat.“ Ale Věčně mladá byl první scénář, který jsem četla a řekla si: „Tenhle film nemůžu odmítnout.“
Co na něm máte ráda? Blake: Mám za to, že magie a kouzlo se ze současných filmů vytrácí, tedy pokud nepočítám superhrdinské snímky. Kouzlo lidskosti, kouzlo v nevtíravém filmu je velmi vzácné. Když ho lidé míjejí, řeknou: „Takový malý, nenápadný film.“ Věčně mladá je někde mezi tím – jde o snímek, který může zaujmout širší publikum. Je v něm kouzlo a lidskost. Zaobírá se životem a smrtí. Točí se kolem nekonečného plynutí času, což je zajímavé. Ale když tuto zkušenost zakoušíte sami, není to už tak přitažlivé. Uvědomíte si, že bez lásky čas nic neznamená, že byste radši měli méně času prožitého v lásce a s lidmi, které opatrujete, než nekonečné množství času o samotě.
Ve filmu hrajete vedle Harrisona Forda. Jaký byl? Michiel Huisman: Harrison mě doslova smetl. Pochopil jsem, proč je takový – jeho vášeň pro vyprávění ho přesahuje. Velmi mne inspiroval. Natáčeli jsme 2-3 týdny a Harrison nás stmelil. Blake: Když jsme točili s Harrisonem, bylo to jako bychom hráli v docela jiném filmu. Když Harrison přišel na scénu, prostě tam byl.
Ve Věčně mladé hrajete Forda syna. Pracovali jste na tom vztahu nějak mimo natáčení? Michiel: Ve skutečnosti jsme se s Harrisonem prvně sešli až o natáčecím dnu, ale z nějakého důvodu si všechno velmi rychle sedlo. Našli jsme společnou vášeň pro dobrou kávu, Harrison měl skvělý kávovar ve svém přívěsu, takže mě tam zval. Mám za to, že nás to jako otce a syna velmi silně stmelilo.
Ve filmu hrajete na první pohled mladou Adaline, která má nicméně více jak stoletou duši. Co vás pro ztvárnění role inspirovalo? Blake: Vzpomínala jsem na svou babičku, jak jsem ji znala z mého dětství. Vracela jsem se do doby, v níž dosáhla plnoletosti. Moje babička dospívala ve dvacátých letech a byla úzkostlivější, slušná a vychovaná jako dáma. Myslím si, že filmová Adaline dospěla také ve dvacátých letech, takže by měla zvládnout tu akurátnost, odměřenost a rezervovanost. Ve dvacátých letech začaly pro ženy změny a každou další dekádu to pro ně bylo nesmírně odlišné – společensky, politicky. V roli jsem to chtěla zachytit, ale také mi šlo o to, aby Adaline proměny z jedné dekády do druhé probíhaly hladce.
Jak se stavíte k tématu stárnutí? Máme se ho bát, nebo oslavovat? Blake: Myslím si, že lidé jsou zaujatí spíš smrtí než stárnutím. Stárnutí je něco, co se společnost snaží obelstít – a dá se na tom solidně vydělat. Stárnutí se přirozeně a instinktivně vztahuje ke smrtelnosti. Když ale pominete jakýkoliv vnější element, uvědomíte si, že ten smutek nesouvisí s věkem. Adaline ztrácí lidi, které má ráda – její dceři je osmdesát let a brzy také zemře. Adaline je v této skutečnosti navždy. Mám za to, že film zkoumá stárnutí a smrtelnost ojedinělým způsobem.
Ve filmu procházíme různými dobami a společenskými epochami, což souvisí i s rozdílnými styly módy. Co máte ze všech těch stylů nejradši? Michiel: Mám rád šaty, které Adaline nosí v době, kdy se poprvé setká s Ellisem na novoročním večírku. Jedna z věcí, kterou zbožňuji nejvíc, je skutečnost, že jde o stejné šaty, které nosila na novoročním večírku ve čtyřicátých letech. Co zbožňuji na Adaline outfitu je, že nosí to, co miluje napříč lety. Ve scénách ze současnosti na sobě má skvěle sladěné kousky vintage módy.
Ve filmu jste matkou. Jaký to je pocit? Blake: Vždycky jsem ke své rodině měla velmi blízko, i k té širší - k neteřím i synovcům. Takže pro mě bylo přirozené pochopit vztah ke své dceři. Pro mě jde ve filmu o ten nejpřirozenější vztah, ještě přirozenější než mezi Adaline a Ellisem.