GLOSA: Čínsko-česká družba v Lucerně aneb Když je film rukojmím obchodních a mocenských vztahů

V úterý v mé e-mailové schránce přistála následující pošta:

Romantický snímek, který se loni v létě natáčel v Praze, na tiskovce představila jeho režisérka a jedna z hereček Jinglei Xu. Do čínských kin byl uveden letos v únoru a prozatím jej zhlédlo téměř 10 milionů (!!!) tamních diváků, tedy skoro celá Česká republika. Sympatická režisérka se rozplývala při vzpomínkách na natáčení ve stověžatém středoevropském městě, které nakonec dostalo přednost před francouzskou Paříží. Mohlo to mít vedle finanční motivace jistě i logický, logistický důvod - Praha je sevřenější, komornější a lépe se zde štábům přejíždí z jedné lokace na jinou. Na pobídkách ze Státního fondu kinematografie čínští tvůrci ušetřili 7,8 milionu korun. Potom se začalo mluvit ve smyslu, že ty miliony Číňanů, kteří film zhlédli, navštíví Prahu a Českou republiku coby solventní turisté. Potud všechno v pořádku.

Ještě před projekcí samotnou vystoupil Jaroslav Tvrdík, který je předsedou dozorčí rady Smíšené česko čínské komory vzájemné spolupráce. A bylo všechno nad Slunce jasné. U řečnického pultu nechyběl vedoucí čínského Státního úřadu pro tisk, vydavatelství, film, rozhlas a televizi, tedy úřadu, který celou monstr akci v Lucerně s kulatými stolečky, vínem a jídlem zaplatil. Jednotlivé ódy na vzájemnou spolupráci, poznávání a pochopení dvou zemí byly dosti patetické, včetně projevu "našeho" Ministerstva kultury. Mluvilo se o "plodech spolupráce" a podobně... Chyběl už jen Miloš Zeman a plyšový krteček.

Ať si politici říkají, co chtějí. Ale ať prosím nestaví české filmaře a přidružené instituce do role prostředníka propagandy a mezinárodního byznysu. Chápu, že na podobném monstr projektu mohou demonstrovat iniciátoři filmových pobídek jejich smysl. Ale zamýšlel se někdo nad smyslem filmu, v jehož ději se provolává sláva československé únorové revoluci 1948 a hlavní město Praha je zde pouhou kulisou pro valentýnský příběh dvou nesmělých mladých lidí? Prý to v Číně zvedne zájem o naši zem a podpoří tuzemské obchodníky a zvýší zaměstnanost. Já na tohle ale na rozdíl od jiných zas až tolik neslyším.

Prohlubování české a čínské kulturnosti vidím naopak v tom, že si budeme říkat pravdu nejen o tom, co se dělo v osmačtyřicátém. A nebudeme se bát diskutovat o Tibetu. Čínský čaj jsme se pít naučili a čínské jídlo nám procházelo trávicími trakty jen pár let po devětaosmdesátém. Rozmáhá se postavení čínské medicíny. Mým světem ale nehýbe byznys, jehož růst si česko-čínská strana od spolupráce slibuje. Mou myslí spíš pohne cenzura a stav, kdy se od vás očekává, že budete držet ústa a krok. V zájmu pokroku. Ale jakého? Proto mne mrzí, že se tuzemské obchodně-kulturně-politické instituce za vidinu junanů zříkají jakýchkoliv námitek a poslušně naklušou do Lucerny. Trochu to celé připomíná dobu nesvobody se všemi těmi patetickými hesly a velkými gesty bez obsahu.

Ať politické elity jednají o stavbě elektráren, ale proč na takové úrovni řešit rozvoj filmu? Za tím musí být něco víc než jen kinematografie. Nebo úplně všechno, jen ne filmařina? 

V opačném gardu, například dokumentu Je nám spolu dobře (2014) režiséra Saši Dlouhého, který o společné družbě Čechů a Číňanů v jednom čínském městě natáčel, nebyla věnována téměř žádná pozornost. Ačkoliv je mnohem autentičtější výpovědí než "slaďák" Jen my víme kde. Režisér Dlouhý se do asijské země již nepodívá. V Číně totiž natáčel s turistickým vízem, nikoliv novinářským. Nedokážu si představit, že by český ambasador v Číně znemožnil tamnímu turistovi cestu do České republiky. Třeba z toho důvodu, že si na Václavském náměstí natočil žebráka, dal to na internet a rozlítil několik tisíc lidskoprávních aktivistů. Ano, i ty v Čínské lidové republice mají.