Za prvotním převedením Popelky na plátna kin stojí režisér a mistr trikového filmu George Méliès. Již v roce 1899 dokázal do svého téměř šestiminutového snímku s názvem Cendrillon (tedy Popelka) vměstnat celý příběh včetně zlých sester nebo tance v prostorách paláce. I když může být pro dnešního diváka tehdejší zpracování trochu úsměvné, Méliès už zde použil trikové efekty, které následně dopracoval k dokonalosti v Cestě na Měsíc (1902).
V průběhu 10. a 20. let 20. století následovalo několik němých snímků s Popelčiným příběhem, nicméně vždy se zatím jednalo o filmy hrané. Na konci 20. let ovšem začaly vznikat animovaná díla pohrávající si s touto figurou, což vygradovalo roku 1934, kdy se na plátna dostala známá kreslená postavička Betty Boop ve filmu Poor Cinderella. Tím se pohádková story převedla i do kresleného filmu a zejména mladší diváci měli možnost vychutnat si tento fenomén v novém pojetí. Krátký 10 minutový film vytvořený ve Fleischer Studio byl prokládán zpívanými pasážemi a svým provedením ve své době velmi konkuroval Disneyho tvorbě. Ten na kreslenou pohádku zareagoval až po 16 letech, kdy vytvořil vlastní celovečerní film o Popelce, který se stal jednou z největších klasik a do historie se zapsal především soundtrackem po právu nominovaným na Oscara.
Popelka byla a je velkým fenoménem, který láká diváky především na své jméno, proto není divu, že se studia i autoři filmů předháněli v různých zpracováních. Vedle trikového, hraného nebo kresleného filmu vznikl v roce 1939 muzikál First Love. Dílo Henryho Kostera zasadilo postavy do New Yorku 30. let. S pohádkovou inspirací pracovalo jen naoko.
V následujících letech se s Popelkou nakládalo velice volně, zejména na přelomu 20. a 21. století vzniklo mnoho děl pracujících na principu podobném First Love. Tedy, že autoři zasadí pohádkovou story do současnosti a obsadí do ní mladé teenagery. Takových snímků vzniklo v poslední době poměrně dost a napomohly především začínajícím hvězdičkám uchytit se v Hollywoodu. Jedná se o snímky jako Moderní Popelka (2004) s Hilary Duff, A zase jedna Popelka (2008) se Selenou Gomez nebo Elle: A Modern Cinderella Tale (2010). Jejich kvality ale podobně jako Popelka bez střevíčku výrazně pokulhávají.
Co se týče českého prostředí, i u nás vznikly dvě verze pohádkové krásky. První Popelka byla natočena roku 1969 režisérkou Vlastou Janečkovou s Evou Hruškovou v hlavní roli. Jde o nepříliš známý kostýmní TV film s herci jako je Ladislav Pešek nebo Dana Medřická. Nicméně o čtyři roky později vznikla vánoční klasika Tři oříšky pro Popelku (1973) od Václava Vorlíčka. Film se řadí mezi nejoblíbenější pohádky na českých obrazovkách a neokoukanou Libuši Šafránkovou vyhoupl do pozice velké a velmi obsazované herečky. Ve Vorlíčkově verzi je zajímavostí zimní zpracování, které je v porovnání s ostatními pohádkami velice netradiční. Důvod byl jednoduchý, přípravy trvaly déle a tak se muselo natáčet narychlo. Možná právě to mělo dopad na velikánský úspěchu nejen u tuzemských diváků, ale i v zahraničí. Například v Norsku jsou Tři oříšky pro Populku jednou z nejoblíbenějších pohádek.
S postavou křehké Popelky pracovala v historii velmi pestrá skupina režisérů. Například v roce 1978 vznikl televizní muzikál Cindy (přezdívaný jako "Černá Popelka"), který měl jen afroamerické obsazení a zasazen byl pochopitelně do tehdejšího New Yorku. Podobně ztvárněno to bylo i v roce 1997 s herečkami Whoopi Goldberg a Whitney Houston v afroamerickém muzikálu Cinderella. Dále si pohádkovou postavičku podle svého upravili tvůrci italsko-japonského anime Cinderella Monogatari, což je televizní seriál o 26 dílech vysílaných v Itálii, Japonsku nebo Indii. A stejně tak jsme ji mohli vidět v seriálu Griffinovi - konkrétně v dílu Grimm Job, kde byla zparodována z úst Petera, který vypráví různé pohádky Stewemu na dobrou noc.
Řekl bych, že po výše sepsaném výčtu je jasné, že následující snímek Popelka s Lily James v hlavní roli nebude zdaleka tím posledním. Naskýtá se ovšem otázka, zda ji po čtvrteční premiéře zařadíme mezi oblíbené klasiky, nebo na ni brzy zapomeneme.