Zlatý věk Simpsonových je dávno pryč. Jeden díl zradil fanoušky, tvůrci ale s úpadkem bojují

V knize TV (The Book) označil kritik Matt Zoller Seitz za nejlepší období tohoto seriálu sezóny tři až osm. Zatímco v prvních dvou letech Simpsonovi ještě hledali styl animace, vyprávění příběhů i přístupu k postavám, od třetí sezóny si vše konečně sedlo a díl za dílem se tvůrcům dařilo servírovat vtipné i jímavé momenty ze života žluté rodinky.

Originalita i popularita Simpsonových během první poloviny 90. let inspirovala Městečko South Park, Griffinovi či později třeba Bobovy burgery, BoJacka Horsemana, Ricka a Mortyho a koneckonců v podstatě každý animovaný seriál pro dospělé. Ačkoli i aktuálně vysílaná 35. sezóna má spoustu fanoušků, obecně vzato panuje jasná shoda na tom, že to nejlepší už mají Simpsonovi dávno za sebou.

Za zlom bývá považována právě epizoda Ředitel Skinner a seržant Skinner, v níž se ukáže, že ředitel základní školy Seymour Skinner se ve skutečnosti jmenuje Armin Tamzarian a reálnému Skinnerovi před lety během služby ve vietnamské válce ukradl identitu. Bizarní a přestřelená zápletka překvapivě neměla dlouhodobý vliv na postavení této figury mezi obyvateli Springfieldu, tvůrci seriálu se zde však setkali s nečekaným odporem fanoušků, kteří během uplynulých let stihli k tradičnímu pojetí této postavy přilnout.

Již dříve se přitom autoři seriálu uchylovali k proměnám některých postav, jež však většinou nepřesáhly hranice dané epizody. To se stalo i zde, ale zjištění, že komicky zarputilý ředitel je vlastně podvodníkem, nepřijali fanoušci dobře navzdory tomu, že si seriál zamilovali právě pro jeho svobodomyslné příběhy vzpírající se očekáváním. Groening a jeho kolegové James L. Brooks a Sam Simon tak zjistili, že postavy jejich seriálu jsou populárnější, než si mysleli, a že si k nim fanoušci vytvářejí až parasociální vztahy; tedy že se emočně přichylují ke smyšleným figurám a přemýšlejí o nich, jako by byly opravdové.

Podle Cathala Gunninga z webu Collider lze zmíněný díl považovat za zlomový v tom ohledu, že se ukázalo, jak moc diváci a divačky chtějí konzistentní příběhy, které nebudou popírat to, co se stalo dříve. Přesně to se přitom během tzv. zlatého věku dělo neustále, jednorázově jsme se dovídali o zdánlivě zásadních okamžicích v přítomnosti či minulosti postav, z nichž ale dlouhodobě nic nevyplývalo. Převrácení jádra Skinnerovy postavy, do té doby osm let prezentované zcela čitelně, se však ukázalo jako přece jen příliš – a možná právě nejistota ohledně toho, co si tvůrci „smí“ dovolit, jim v dalších a zřetelně horších sezónách nejspíš svázala ruce.

Tématem se stále zabývají desítky televizních kritiků a kritiček, snažících se definovat „klasický“ simpsonovský styl – kde se vzal, v jakých epizodách jsme jej mohli nejlépe vidět a kdy také skončil. Leckdo nesouhlasí s tím, že by během deváté série šla zábavnost výrazně dolů, nicméně kolísání kvality bylo nejpozději od dvanácté či třinácté série patrné. O to více možná překvapí, že část kritické obce považuje období zhruba mezi lety 2008 a 2012 (tedy kolem 20. až 24. řady) za pomyslný stříbrný věk, kdy došlo k návratu ke kořenům jak z hlediska způsobu vyprávění, tak schopnosti tvůrců pobavit každou epizodou.

Ačkoli je tedy přání otcem myšlenky, možná nás i po 35 letech od premiéry prvního dílu dokážou Simpsonovi zaujmout a znovu nabídnout vyvážený mix přestřelených zápletek, jízlivé satiry, zdařilých gagů i emočně uspokojujících dobrodružství se sympatickými postavami.

Všechny díly Simpsonových můžete porovnávat na platformě Disney+. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších animovaných seriálů.

Zdroje: Collider, TV (The Book), Wikipedia