Při Agrometalu publikum trpí. Seriál se míjí s životem na vesnici i v kapele

Lukyn (Lukáš Příkazký) bydlí v jedné české vesnici, s chladicím boxem rozváží potraviny, jeho žena (Kristýna Leichtová) mu neustále předhazuje, že nic nedokáže, a tak tráví většinu času s kamarády u piva. Po několikerém naléhání se nakonec nechá svou manželkou vyhecovat a kývne na účast v hudební soutěži, jejíž vítěz dostane sportovní motorku. 

V čem je potíž? Na nic neumí hrát. Do soutěže se nakonec zapojí pomocí podvodu, během koncertu natočí vystoupení venkovské kapely (dva její členy ztvárnili Petr Čtvrtníček a Milan Šteindler) mající v repertoáru i hity skupiny Kabát. Nahrávku odešle do agentury, skupinu pojmenuje Agrometal a v soutěži, do níž se jako jediný přihlásí, uspěje. Jak dlouho však bude moci simulovat, že spolu s kamarády (Matouš Ruml na bicí, Jiří Maryško na kytaru) nástroje ani zpěv neovládá a klání vyhrál nečestně? 

O Agrometalu lze s jistotou říci, že dělá medvědí službu venkovu, regionální rockové hudbě a vlastně i komediálnímu žánru. V čem je největší potíž? Tvůrci se nerozhodli, jakým směrem vlastně jít. Když se totiž člověk během téměř hodinové stopáže jednoho dílu Agrometalu zasměje tak dvakrát třikrát, je něco špatně. 

To, že jednotliví členové Agrometalu neumějí hrát, se absolutně neřeší, „muzikanti“ špatně napodobují pohyby a gesta skutečných hudebníků, ale v rámci seriálového vesmíru je to v naprostém pořádku. Jediná dramatičtější scéna z pódia zahrnuje situaci naprosto mimo realitu, kdy Lukyna v kritickém momentu nenapadne nic lepšího než přerušit produkci tím, že na kytarové kombo vylije pivo. V reálu by taková akce mohla někoho z přítomných zabít. 

Seriál tápe někde mezi špatnou komedií, satirou a dramatičtějšími pasážemi, čímž trpěl jeden z předchozích Janákových celovečeráků, techno thriller Důvěrný nepřítel. Jednotlivé díly Agrometalu jsou příliš natahované, klidně by se daly zkrátit na poloviční stopáž, vynechat hluchá místa a vyvarovat se stereotypů jako věčně naštvaných manželek, opilých mužů padajících v noci z kol na železničních přejezdech atd. 

Takhle nějak vypadalo vyobrazení venkova ve filmech Zdeňka Trošky před dvaceti třiceti lety. Když už se tvůrci rozhodli označit Agrometal za komedii, měli o dost přitvrdit, vyhrotit vše ad absurdum, aby se publikum alespoň bavilo nonsensy a ujetostmi. I sem se podobně jako do Sluncí, sena a … či Kameňáků dostává neředěná lidská zloba a zlomyslnost, která však není dovedená do důsledků. Většina dílů vlastně končí happy endem, protagonistům jejich prapodivné až negativní jednání projde. Jedna levota se přebije druhou (krádež skladby vystřídá scéna, v níž advokát v opilosti přejede jednoho z členů Agrometalu), aby vesmír zůstal v jakési rovnováze a všichni přítomní se uklidnili. 

Na jednu stranu to je škoda, protože tvůrcům se do seriálu podařilo angažovat kvalitní české herce jako zmiňovaného Lukáše Příkazkého (Lukyn), Jiřího Maryšku, Matouše Rumla nebo Jaroslava Plesla v úloze manažera společnosti vyrábějící luxusní drogerii. Stylizace a humor se vrací kamsi do 90. let, kdy malá města a vesnice objížděli „šmejdi“ s hrnci a obírali o úspory naše babičky a dědečky. V Agrometalu je vše povoleno, nic není problém, všechno se vyřeší a všichni budou na konci na svém. Ve výsledku je však seriál po pěti odvysílaných dílech spíše sledem trapných, bezzubých a nudných scének. Na promyšlenou satiru reflektující současnost sledující můžou zapomenout.   

Sem tam probleskne náznak kvalitnější filmařiny, nápadu a originálnějšího vtipu, jako když například Lukyn hraje na hřišti fotbal se svou avií a vsítí gól gymnastickým míčem. Pořád je to nicméně jen humor k odreagování, bez jakékoli reflexe a zamyšlení se nad fungováním života na venkově, v kapele a podobně. Je možné, že herci se během natáčení a realizace některých scén poměrně dobře bavili, jenže vzhledem ke stopáži je toho dost málo. Sledovat Agrometal je po většinu času prostě utrpení. 

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších seriálů na Prima+.