Japonský animovaný horor na Netflixu vás úspěšně vyvede z míry. Vejdete příště jen tak sami do tunelu?

Ve většině národních kinematografií je animace považovaná za filmový žánr. Samozřejmě je to nesmysl, jde o filmařskou techniku, jejíž pomocí lze vyjádřit stejnou škálu emocí a témat (a ještě něco navíc) jako fotografickým procesem. Je smutné, že v důsledku historie zacházení s animací jsme se naučili spojovat ji s ohraničeným typem filmů, především těch pro děti.

Vlastně jediná země, která se neuzavřela do této škatulky, je Japonsko. Ve Spojených státech či ve Francii jistě existuje tradice adult animace, jde však o výjimku zpravidla oslovující specifický okruh publika. V Japonsku doopravdy vznikají kreslené filmy pro všechny věkové skupiny a většina dospělých obyvatel země s nimi má alespoň pasivní zkušenost, kdy se k nim sem tam nachomýtnou a nejsou odrazeni. Netflix nám nyní dopřává možnost rozšířit si tímto směrem i vlastní obzor. Zaštítil animátorský tým režiséra Šinoby Tagaširy a umožnil mu realizovat sérii podle hororových povídek populární mangy umělce Džundžiho Itóa.

Stejný tým připravil podle jeho povídek podobnou přehlídku už před pěti lety, tehdy šlo ale čistě o japonskou produkci, jež se mimo zemi svého původu šířila jen v okruhu nadšenců. Dostupnost nových epizod na Netflixu by nyní mohla Itóa více zpopularizovat.

Japonské děsy naplňují velmi sympatický formát dvanácti epizod se stopáží něco málo přes dvacet minut každá. Jedná se o soubor nesouvisejících povídek, z nichž každá je přesně tak dlouhá, jak potřebuje. Když nějaký námět nevydá na celou stopáž, tvůrci nevymýšlí, jak ho za každou cenu natáhnout, ale vloží do jedné epizody dva segmenty. Už za to zaslouží velkou pochvalu.

Přestože se Itóova brandu chopil Netflix, na první pohled je jasné, že se nejedná o áčkovou produkci. Animace je velmi jednoduchá a při realizaci se zjevně šetřilo, kde se dalo. Tvůrci si sem tam pomáhají švenky přes statické obrazy, občas se spoléhají na počítačově animované prvky. Obzvlášť zkušenější diváci a divačky tyto zkratky rychle odhalí a budou vědět, že slouží ke snížení nákladů.

Hororové náladě ale tento přístup překvapivě prospívá, drahé a komplexnější provedení by pravděpodobně jen oslabilo zážitek. Sice si nemá smysl nalhávat, že podoba Japonských děsů je ve všech směrech motivovaná autorským záměrem, přesto má tato série ohledně svého výsledného tvaru hodně štěstí v neštěstí.

A příběhy? Itó nabízí překvapivě různorodý mix, jehož hlavní předností je, že není snadné odhalit v něm jasný vzorec. Některé povídky vycházejí ze standardního hororového principu, kdy je postava trestaná za své prohřešky nebo ji pronásledují zhmotněná traumata. Vlasy na půdě končí potrestáním ze záhrobí nevděčného muže, který ublížil své partnerce. Prapodivní Hikizuriovi odhalují komplexy a nevyřešené problémy v jedné rodině.

Jindy ale pro paranormální jevy chybí jakékoli vysvětlení jak uvnitř světa vyprávění, tak i v rovině motivů. V povídce Balónky oběšenců začnou každého člověka pronásledovat velké horkovzdušné balóny ve tvaru jejich hlav. Pokouší se lidi zachytit oprátkou a oběsit. Z absurdního námětu nic nevyplyne, není jednoznačným podobenstvím ani symbolem. Co by bylo skoro určitě neuspokojivé v rámci celovečerního filmu, v anekdotě bohatě stačí. Výhodou je i animovaný formát, u nějž má publikum tradičně tendenci víc oceňovat konceptualitu díla a prostě se bavit samotnou myšlenkou vražedných balónů.

Absence jasných odpovědí vede k snížení diváckého komfortu, míněno v tom nejlepším slova smyslu. Stejný účinek má různá úroveň nadsázky a humoru, jenž je někdy okrajově přítomná, jindy zcela chybí. Když sledujeme slavný americký hororový seriál Twilight Zone, můžeme velmi rychle odhalit, že takřka všechny povídky jsou varovnými příběhy o lidech, kteří propadli sobeckosti či nezájmu o svět a jsou za to potrestaní nadpřirozenou prozřetelností.

Jakmile to pochopíme, nacházíme pevnou půdu pod nohama a zbytek série můžeme sledovat v relativním klidu. Často dopředu chápeme, co se děje a proč, a užíváme si provedení. V Japonských děsech si ale nejde udělat jasno, protože některá povídka může vést k jasné pointě, v jiné však může začít tajemný tunel pohlcovat průchozí prostě proto, že někdy je vesmír zcela mimo naše chápání.

Přestože zpravidla je lepší, když má vyprávění jasnou kauzalitu a ženou ho dopředu pochopitelné motivace, někdy slušně poslouží pravý opak. Při sledování se asi bude málokdo přímo bát, úspěšně je však navozena atmosféra tísně a nejistoty. Ve světě Džundžiho Itóa si můžete hledět svého, přecházet ulici a najednou se zčistajasna propadnout do země, aniž byste tušili proč a zda si to zasloužíte. Vzhledem k tomu, že celá série má nějakých pět hodin, v případě nezájmu ji můžete kdykoli opustit a nepotřebujete se ani dívat chronologicky, stojí za to dát tomuhle skromnému projektu šanci.

Retro velkofilm Babylon odehrávající se ve 20. letech minulého století stál asi 80 milionů dolarů a je to jeden z největších komerčních propadáků roku. Jenomže má i nominace na Oscary a část recenzentské obce ho považuje za jeden z nejlepších „filmů o filmu“, jaké kdy vznikly.