Černé vdovy vás zabijí trapností, klišé a stereotypy spíš než jejich drogová lízátka

Původní verze Černých vdov pochází z obrazovek finské televize, která ji roku 2014 uváděla pod názvem Mustat lesket. Tamní produkce seriál o dva roky později natočila znovu s novým obsazením, tentokrát se však dílo dostalo i do vysílání ostatních skandinávských zemí. Svou verzi natočilo i Mexiko, Indie či USA. Všechny seriály obsahují stejnou zápletku – tři ženy (Jitka Čvančarová, Jana Plodková, Lucia Siposová), provdané za kamarády, kteří společně prodávají drogy, se rozhodnou změnit neuspokojivý život a mužů se zbavit.

První osmidílná série tuzemských Černých vdov se pro ústřední trojlístek ženských hrdinek jevila jako pozitivní zakončení spletité kriminální cesty, jež měla pro jejich osudy nadějné vyhlídky. Druhá řada, zasazená o tři roky později, však ukazuje pravý opak. Firma, kterou hrdinky převzaly po zesnulých manželích, neprosperuje a je blízko bankrotu. I přes počáteční úmysly řídit podnik legálně se její majitelky rozhodnou své finanční trable vyřešit výrobou a distribucí drog. Tím si však na sebe upletou bič. Hlavní dodavatelka jim začne vyhrožovat a žádá od nich šibeniční platby, navíc je ženám v patách nejen policie, ale i nájemní vrazi.

Černá krimi komedie nabízí rozporuplný fikční svět, ve kterém se peníze zřejmě dají vydělat pouze nedodržováním zákona. Legální podniky odebírají drogy, které posléze prodávají zákazníkům od kavárny až po kadeřnický salón. Dříve čestné ženy v čele rodinné firmy se postupně stávají obrazy svých bývalých mužů, které tolik nenáviděly. Samy začínají vyrábět pofidérní drogová lízátka s extraktem z halucinogenní byliny. Nikomu není divné, že podnik po třech letech opět distribuuje drogy, a všichni je s důvěrou odebírají od neznámých žen.

Odhlédneme-li od iracionálního jednání policistů, především karikaturně vyobrazeného vyšetřovatele Olina (Boleslav Polívka), kteří musí být hloupí, protože jinak by na ilegální činnost dávno přišli, nelogicky v seriálu vystupuje řada postav. To se zrcadlí v mezilidských vztazích i v pracovních povinnostech. Jistě, seriál se snaží o nadsázku, nicméně nepramení z toho ani důvtipný humor, ani následný rozvoj příběhu, což se odlišnými pravidly fikčního světa ospravedlnit nedá. Dostaví se pouze do očí bijící sled what the fuck situací, zahrnující pozvracení policisty při prohlídce vozidla nebo pohlavní styk s cizím mužem, který se v noci blíží se zbraní.

Většina zvratů se děje náhle a bez potřebné výstavby. Hrdinky několikrát čelí možnému odhalení jejich „podnikání“. Například při namátkové policejní kontrole jejich auta na pusté lesní cestě či během Olinova příjezdu na chatu uprostřed noci, kam jim jel položit jednu otázku a zastihl je při zahrabávání mrtvoly. Smršť nesouvisejících situací, které nikam nevedou, působí jen jako výplň epizod, jež ani zdaleka neopodstatňují svou délku kolem padesáti minut.

Úsměvná je snaha tvůrců vtlačit do seriálu co nejvíce populárních skladeb, mezi něž patří i ústřední melodie seriálu Gangy z Birminghamu či titulní píseň k filmu Chlast. Ty ostatně představují jediný kontakt Černých vdov s uměním. Tvůrci hudbu využívají bezmyšlenkovitě. Nijak nesouvisí s formou či danou situací a funguje jen jako podkres pro tranziční úseky.

Seriál naprosto selhává ve všech třech základních aspektech práce s publikem. Nenabízí žádný podnět ke zvídavosti. Veškeré detektivní aspekty jsou odkryté a jediným „poutavým“ elementem je pátrání po původu nájemných vrahů. Ani to však není dostatečně zdůrazněné, takže jen zapadne do guláše slepě směřovaných sekvencí. Ze stejných důvodů v seriálu chybí jakékoliv napětí, což pramení ze scenáristické neobratnosti (Radek Bajgar, Mirka Zlatníková, Michaela Sabo). Zůstává jen moment překvapení, který však funguje špatným způsobem. Nejsme překvapení z dějových obratů, spíš z toho, jak moc hloupé dokážou být.

Na konci každé epizody přichází vynucený cliffhanger jako z učebnice nejotřepanějších scenáristických klišé. Ať už je to tikající bomba či pes vyčenichající zahrabanou mrtvolu. Nejzábavnější složkou je tak finální ukázka toho, co bude diváky a divačky čekat v nadcházející epizodě. Minutové sestřihy ve vás zanechají mnohem silnější zážitek než rozvleklé epizody.

Přístup režiséra Radka Bajgara k ženským postavám je kapitola sama o sobě. Na poli celovečerního filmu debutoval rádoby laskavou komedií Teorie tygra, kde vykonstruoval svět, v němž jsou muži ublíženými bytostmi, jejichž svobodu ženy omezují, aby samy vládly celému světu. Pak natočil například Kurz manželské touhy, ve kterém ženským postavám připisuje řadu přežitých stereotypů, ačkoliv již mnohem umírněnějším způsobem. O hloubavou sebereflexi se však rozhodně nejedná.

Černé vdovy možná mohou působit jako seriál obsahující emancipované hrdinky. To však začíná a končí u plakátů. Zatímco v první sérii se protagonistky chtějí zbavit macho manželů, kteří by je nejraději měli pouze v kuchyni, ve druhé je Bajgar vyobrazuje jako nesamostatné entity, jež nakonec touží pouze po nových partnerech. V jeho světě si ženy nemohou osvojit znalosti v podnikání, nemůžou být manuálně zručné, můžou pouze stereotypně ječet.

Dalším problémem je nefunkční kombinace crazy komedie, černého humoru, rodinného dramatu a kriminální zápletky. Dílo se bez jakéhokoliv schématu plácá ve všech vyjmenovaných žánrech a tato jeho rozkročenost nadělá víc škody než užitku. Obdobné nezvládnutí multižánrových prvků režisér ostatně předvedl již ve zmiňovaném Kurzu manželské touhy.

Přesvědčivé nejsou ani stylistické prostředky, kterých seriál (ne)využívá. Inscenační nenápaditost se nese v rychlovarném snímání ruční kamerou, konvenčnímu rozzáběrování a nulovém zapojení hloubky prostoru. Dočkáme se tak směsi polodetailních záběrů mluvících postav, které odříkávají toporně napsané dialogy. Vrcholem režijního vkladu je několikrát opakovaný velký podhled, kdy se trojice hlavních postav sklání nad množstvím mrtvol, které na ně průběžně náhodně vypadávají stejně jako v parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Scénář se opírá o hlášky hlavních postav tlačených na sílu. Jitka Čvančarová pronáší drsné stěry připomínající její nejpamátnější roli z Dokonalého světa, Lucia Siposová je stylizovaná do postavy jednoduché blbky, jejímž větám se ostatní smějí, a Jana Plodková slouží jako nejracionálnější z trojice, která zbylé dvě usměrňuje. Záblesky dynamiky mezi protagonistkami se sice sem tam objeví, nicméně zásluhu na tom mají zjevně herečky, nikoli umrlčí scénář.

Naprosto zbytečný a nicnepřinášející kus nespasí ani oblíbená nálepka „nenáročné podívané“. Ta nesmí sloužit jako výmluva pro nesmyslnou a logiku postrádající tvorbu, která se za ni schová. I nenáročná zábava, jakkoliv je tento pojem relativní, se dá udělat vtipně a kvalitně. To se o Černých vdovách říct nedá. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že se to v dalších dílech zlepší.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.