Jedna rodina se po třech epizodách plácá v nezáživném průměru a zavdává pochybnosti ohledně její relevance

Poté, co se produkce Voyo soustředila na ambicióznější tituly jako na revizionistického Krále Šumavy: Fantoma temného kraje, životopisnou a z tradice melodramatu vycházející Ivetu či drama Guru tematizující znásilnění, se vydává do vod nenáročné rodinné zábavy. Nemá exkluzivitu streamovací platformy, ale vychází s týdenním zpožděním také v televizi. Tvůrci tak jasně dávají najevo, že dílem směřují k co nejširšímu diváckému spektru, kde by se měla najít každá generace.

Prozatím osmidílný seriál Jedna rodina vychází z původního filmu Střídavka (2022), ke kterému psala scénář Lucie Konečná. Z vcelku důstojné filmové komedie si bere základní kostru, celkové rozložení rodin zapletených do procesu střídavé péče, stejně jako archetypy jednotlivých postav či jejich specifické vztahové peripetie. A ještě tedy Evu Holubovou, která se z filmové role mimózní babičky přesunula ke ztvárnění vitální dámy se zálibou v mužích.

Celkově příběh staví na (ne)spolupráci tří rodin. Jednu představují Petra a Karel, kteří se společně starají o čtyři děti. Dvě starší má Petra z předchozího manželství s Filipem a Karel stejný počet dětí ještě s bývalou ženou Klárou. Zatímco Filip si našel mladší partnerku Noriku a stal se novopečeným tatínkem malého Mikeše, Klára je zatím stále sama s marnou snahou oprostit se od minulosti. Společně si pak rodiče děti prohazují a snaží se udržovat dobré vztahy. Na vše dohlíží z pozice vypravěče Filipův otec Bob, který nám naštěstí každou epizodu rodinné vazby připomene v úvodní titulkové sekvenci.

Jedna rodina pracuje s tradičním typem polonávazné seriality, kdy je každá epizoda rámovaná samostatnou událostí, ačkoliv se příběhy postav přenášejí i do dalšího děje. Každý z prvních tří dílů se odvíjí od problémů dětí, které musí řešit dospělí. V prvním se zabýváme zapomenutou autosedačkou, druhá se věnuje nedostatku Klářiných financí ke koupi lístků na dětskou lední show a ve třetí pak musí dceři sehnat šaty na taneční soutěž. K tomu se napříč epizodami projevuje nestabilita Kláry jako matky samoživitelky a její přetrvávající lásky ke Karlovi, novopečená maminka Norika hledá vztah k domácnosti i k mateřství a náctiletá Martina začíná sexuální život s místním švihákem.

Série spoléhá především na postavy a prezentuje se jako seriál o obyčejných rodinách a problémech. Dílo s takto omezeným těžištěm však záhy naráží kvůli plochosti charakterů, které jsou naprosto odstřižené od onoho „obyčejného světa“. Pohybujeme se sice ve specifickém odvětví televizní tvorby, kde radikální vývoj postav není možný, nicméně chabá rozmanitost jejich vlastností je společně s tvůrčí neschopností vystavět nosné epizodické vyprávění sráží k zemi. Postavy mají dvě až tři základní charakteristiky, z nichž stále dokola vycházejí tytéž konflikty.

Nefunkční snaha tvůrců o postihnutí co nejvíce odlišných charakterových typů je zřejmá. Na jedné straně stojí bezstarostný Filip pracující rukama, na druhé straně učitel Karel, který není řemeslně zručný a je více pedantský. Petra zastupuje zkušenou matku, kterou nic nerozhodí, mimo práci v domácnosti rozjíždí podnikání s domácí marmeládou, a její protipól představuje přepjatá Klára plná starostí o mladší děti a věčně unavená Norika, nezvládající domácí práce a vyznávající rádoby „trendy“ dnešní doby, včetně objednávání jídla z restaurací či supermarketů. Děda Bob je pak bizarním a nesmyslným mixem starého hipísáka a konzervativního boomera, jehož názor na ženy začíná u sporáku a končí u toho, jak moc hezká je na pohled.

S dětskými postavami je pak nakládáno nejhůř, vzhledem k tomu, že dostávají markantní část prostoru a většina záplatek se odvíjí právě od nich. Děti jsou spíše jednorozměrné karikatury přepínající mezi dvěma extrémy. Buď jsou na rodiče naštvané, protože si neprosadí své, nebo se naopak promění v nejhodnější bytosti pod sluncem, jež nakonec vždy upozadí své vlastní potřeby, aby rodičům bylo lépe. Nevybalancované pobíhající postavičky působí jako prázdné schránky a pouze u nejstarší Markéty lze hovořit o větší scenáristické péči, což je ale podmíněné jejím věkem a milostnou linkou, za jejíž hranice se však nedostaneme.

První tři epizody působí jako rozsáhlá tříhodinová expozice, kde se neustále objevují nové postavy bez jakékoliv relevance (Filipův kamarád z práce, Klářina kamarádka z práce) či jen s potřebou sdělovat protagonistům frázovitá moudra o životních radostech (Klářina matka, paní hraběnka), přičemž se tři rodiny neustále babrají v opakujících se zápletkách. Korunu všemu nasazuje cameo Ondřeje Hejmy a jeho privátní vystoupení na zahradní slavnosti, kde i osmileté děti znají nazpaměť texty písní a za zvuků Žlutého psa radostně tancují s rodiči, včetně věčně otrávených náctiletých.

Příběh působí jako z umělého vesmíru, byť obsahuje náznaky aktuálních problémů. Projevují se ale pouze v podobě frků typu „dneska je všechno drahý“ a finančních problémů Kláry či v práci se sociálními sítěmi a technologiemi, jejichž pomocí probíhají mezirodinné porady ohledně rozvrhu střídavky.

Přestože děti tráví dle tvůrců svůj volný čas především na mobilu, neumí si ani ověřit snadno odhalitelnou matčinu lež o údajně vyprodaných vstupenkách. Rozpočet šestičlenné rodiny stojí na platu středoškolského učitele, který vystačí i na rozjetí podnikání nezaměstnané matky, placení alimentů a financování rodinných akcí. V domě tří dospělých a jednoho miminka se každý den hromadí nepřeberné množství nádobí, srovnatelné s menší školní jídelnou, ačkoliv nikdo nestíhá vařit.

Tvůrci chtějí navázat na tradici verbálního lidového humoru založeného na úderných hláškách, které však postrádají správné načasování. V několika situacích je patrná i snaha o fyzický humor a vypointované gagy, s nimiž se pojí umrlá výstavba a nefunkční rozzáběrování. Řemeslná úroveň sice splňuje aktuální standardy, epizody jsou však prolezlé špatnou kontinuitou a chybami jdoucími patrně na vrub nepozornému skriptu. Líbivý vizuál je tak jediným aspektem, který ze seriálu dělá na pohled stravitelnější Ulici, která však pod povrchem neskrývá nic.

Jedna rodina se topí ve vlnách průměrnosti. Nespadá ani do kategorie mizerné tvorby, která by alespoň pobavila svým bizarním neumětelstvím. Pokud se v ní po odvysílání všech osmi epizod bude pokračovat, spadne do nezáživné kategorie „k žehlení dobrý“ a může se stát stálicí programu před televizními novinami.

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších seriálů na Voyo.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.