Kaleidoskop můžete na Netflixu sledovat na přeskáčku. Muselo to dát hodně práce, přitom taková blbost!

Zatím největší experiment Netflixu ohledně konzumace audiovizuálního díla byla speciální epizoda Black Mirror: Bandersnatch, jež publiku umožňovala během sledování ovlivňovat, jakým směrem se bude dál vyvíjet děj. Kaleidoskop je dalším logickým krokem. Možná je dokonce zvláštní, že k němu dochází až nyní.

Zdá se pak, že lidé na tento námět slyší. Internet je zaplavený návody a tipy na co nejlepší pořadí epizod podle toho, jestli chcete, aby výsledek evokoval víc film od Tarantina, Dannyho parťáky či seriál Orange is the New Black.

Sledujeme přípravu „heistu“, tedy komplikované loupeže. Parta zlodějíčků se pokouší dostat do nejstřeženějšího sejfu na světě, což vyžaduje ty největší odborníky, spoustu soustředění a nemalý kus štěstí. Zatímco většina z týmu (Jai Courtney, Rosaline Elbay, Peter Mark Kendall, Jordan Mendoza) chce prostě začít nový život, hlava operace Leo (Giancarlo Esposito), jemuž byla diagnostikována vážná nemoc, se chce předně pomstít bývalému parťákovi (Rufus Sewell) za něco, co považuje za neodpustitelnou křivdu. Jeho motivace sahají dvacet let do minulosti a během osmi epizod se s nimi seznámíme do detailu.

Netrvalo dlouho zjistit, že ačkoliv Netflix mluví o náhodně generovaném pořadí epizod pro každého uživatele, tedy s výjimkou poslední Bílé, podezřele velké množství lidí v diskuzích na sociálních sítích hlásí, že jim systém doporučil zakončit trojicí Červená, Růžová a Bílá. To je rozhodně od algoritmu dobrý nápad, protože po jejich zhlédnutí už ve starších dílech nenajdeme dost nových informací, což výrazně sníží záživnost zbylých čtyř hodin stopáže. Protiřečí to tvrzením tvůrců o úplné nahodilosti, ale jeden malý podvod jde snad odpustit.

Jak tomu však u podobných gimmicků bývá, v mnoha ohledech Kaleidoskop především bezděky poskytuje zdůvodnění, proč děláme věci tak, jak je většinou děláme. Přestože si v několika málo chvílích uvědomíme, že v jiném pořadí informací bychom došli k odlišným závěrům, těch okamžiků je překvapivě málo. Pomocí výrazného trička můžeme například identifikovat člověka, kterého jsme v budoucnu viděli dopustit se něčeho hodně nekalého. Pěkné, ale stále jen detail. Mnohem častěji je zážitek překvapivě lineární.

Z principu bychom asi čekali větší možnost rekontextualizace, změny významu a alternativních názorů na dění podle toho, v jakém pořadí nám jsou události představovány. K tomu ale skoro nedochází. Většinou zkrátka víme, že za chováním postavy je nějaká nevyřčená motivace, a buď už nám byla odhalena, nebo ještě ne. Z jejího odkrytí ale nevyplývá nic dalšího – ani změna vztahů, odhalení lži či přetvářky. Na film tohoto žánru jsou vlastně všechny postavy netypicky pravdomluvné a přímočaré, není tedy velký rozdíl mezi tím, jestli uvidíte flashbackovou epizodu jako třetí, nebo až čtvrtou. Snad lze jen důrazně doporučit nesledovat příběh chronologicky, protože tím zmizí alespoň náznaky nečekaných odhalení a bude to ukrutná nuda. Na pořadí tedy nezáleží, s výjimkou těch několika případů, kdy si seriál omylem zkazíte.

Tvůrci přesto nejsou hloupí a na jejich práci je vidět rozmysl. Bohužel svou energii soustředí na to, aby byl výsledek co nejpřehlednější. Prakticky každá epizoda začíná chytlavým monologem, jehož smyslem je zaháčkovat publikum. Postavy musí vždy nějak demonstrovat svou charakteristiku v případě, že jsme se s nimi ještě nesetkali. To vyžaduje nějakou rovinu plánování a není zcela samozřejmé, že pět z osmi epizod je možné vidět v náhodném pořadí, aby byl rozdíl v zážitku sotva kosmetický. Na druhou stranu ale tento princip popírá smysl celého experimentu.

Nakolik je tedy důležité se o tom všem bavit? Skoro nikdo se nebude na Kaleidoskop dívat opakovaně s různým pořadím epizod. A i kdyby to udělal, informace o ději z hlavy stejně nevymaže. Jaký má pro individuálního diváka či divačku smysl vědět, že každý vidí epizody v trochu jiném pořadí, když náš zážitek je vždy jen jeden, takže onu mnohost nemůžeme prožít? Jde vlastně o čistě hypotetickou kvalitu, kdy musíme virtuálně vystoupit ze své hlavy a přemýšlet, jaké by asi bylo vidět epizody v jiném pořadí. Těžko říct, jestli z toho opravdu plyne něco podnětného, zvlášť v tomto vyžehleném podání.

Máme tu tedy gimmick, který existuje mimo dílo a víme o něm jen z marketingu. Kdybychom si pustili seriál bez předchozí znalosti a přeskočili úvodní Černý trailer, těžko by nás napadlo, že jsou epizody řazené nestandardně. Možná bychom se jen divili určité repetitivnosti, mechaničnosti vyprávění a neustálé nutnosti vysvětlovací expozice, ale to je nakonec u heist filmů celkem běžná tendence. Snad bychom tápali, proč se seriál jmenuje Kaleidoskop a proč jeho epizody nesou názvy barev. To dává smysl až tehdy, když pochopíme, že Netflix nám chce usnadnit diskuze o jejich pořadí na sociálních sítích.

Když tedy to vše pomineme, střetáváme se s příjemnou poctou klasickým loupežním krimi, kde tvůrci možná trochu moc spoléhají na zavedená klišé, ale zároveň umí naši pozornost upoutat natolik, abychom vydrželi do konce.

Z Giancarla Esposita se po jeho roli v The Boys stal tak trochu internetový mem, přesto je skvělé, že jeho charisma někdo postavil do popředí a dal mu hlavní roli. Jeho sebedestruktivní pomsta a vztah s kumpánkou Avou (Paz Vega) v sobě mají dost tragiky a melancholie, aby nás zajímalo Lea sledovat. Sice se vkládá nepříjemná myšlenka, že kdyby byly epizody napsané běžným způsobem, tvůrci by se mohli více soustředit na emocionální gradaci, ale co už.

Kaleidoskop je tedy úspěchem v tom smyslu, že Netflix dokázal strhnout pozornost na relativně rutinní žánrovku, která krom sympatických herců a jednoho nosného konfliktu nenabízí o mnoho víc. Na druhé straně jde ale o hned dvojnásobně nevyužitou příležitost. Kdyby nemuselo být vyprávění ošetřeno tímto velmi specifickým způsobem, možná by mohlo být propracovanější. A pokud chtěli tvůrci experimentovat s nechronologickým vyprávěním, proč výsledek směřovat k co nejlineárnějšímu zážitku?

Výsledek jde na jednu stranu doporučit, v žádném svém aspektu nespadá do podprůměru. Nabízí uvolněnou akční podívanou všem, kteří milují klasiky jako Dannyho parťáky. Spoustu plánování za doprovodu střihových montáží, podrazů a zvratů. Dalo se z toho ale vymáčknout o tolik víc v tolika směrech!

Po 13 letech přichází pokračování 3D sci-fi Avatar. Je podobně technicky revoluční jako jednička, ale rozdílů si všimne jen trénované oko. Nadšení brzdí, že i druhý díl vychází z podobně problematických dějových konceptů.