Ďábel v Ohiu nekulhá na jednu nohu, ale na obě. Místo strachu a napětí přináší nenápadité rodinné drama

Showrunnerkou a scenáristkou je Daria Polatin, která adaptovala vlastní stejnojmenný román, vydaný v roce 2017 a inspirovaný skutečnou událostí. Příběh vypráví o dospívající dívce Mae, která uteče ze satanistického kultu a sblíží se s psychiatričkou Suzanne, jež se jí snaží pomoci. Suzanne ji vezme k sobě domů, než se podaří najít adekvátní pěstounskou rodinu. Sama přitom s manželem vychovává dvě dcery na střední škole – Helen a Jules – a nejmladší adoptovanou Dani. Mae má na zádech vyřezaný obrovský pentagram, zpočátku moc nemluví a postupně se svěřuje s tím, co zažila. Suzanne spolupracuje s policistou Gerardem, který se do Ohia přestěhoval z Chicaga, a snaží se odhalit praxi dlouhodobě utajeného kultu a zachránit Mae.

Prvním zklamáním je vyobrazení odštěpeného satanistického kultu. Budiž, autorka zde vychází ze skutečných událostí, nicméně žádné velké děsy nenabízí. Publiku se ponejvíce dostane obrazů obráceného kříže, jedné hnijící prasečí hlavy a několika retrospektivních scén z minulosti Mae, které ale moc nevyvolávají ani hrůzu, ani zvědavost. Kdybychom se tedy nedozvěděli o zřídkavých lidských obětech (byť dobrovolných) a občasném žhářství, kult by vyhlížel vcelku mírumilovně a v mnohém by spíš připomínal podivínství amišů. Samozřejmě, že problematická je nesvoboda členů a členek, ale naprostá většina z nich se evidentně ani nepokusila společenství opustit – až na výjimky.

Kult se ani příliš nesnaží získat Mae zpátky, přestože má pro něj zjevně velký význam, jak se opakovaně dozvídáme. Napětí, které by tak mohlo vzniknout jednotlivými kroky vůdce kultu a jeho následovníků, navíc za využití rekvizit děsuplných rituálů, tak při sledování jednotlivých epizod nevzniká. Pokud se tedy tvůrci nevydali cestou vyvolávání hrůzy prostřednictvím praktik nevyzpytatelného kultu, dalo by se očekávat, že se o konstruování napětí budou snažit propracovanou psychologií jednotlivých postav a jejich interakcemi. Jenže ani to se neděje.

Nejvíc prostoru dostává Suzanne (Emily Deschanel) a Mae (Madeleine Arthur), ale obě postavy jsou dost ploché a neprochází žádným velkým vývojem. Suzanne je tuze dokonalá matka a psychiatrička, vždy chápavá a připravená pomáhat všem, navíc čerpá z vlastního dávného traumatu z dětství, ale ani to nakonec nemůžeme dost dobře pochopit nebo prožít.

Mae by měla být figurou, která je nečitelná a nejednoznačná, právě ona by měla nejvíc vyvolávat otázky a překlápět misky na vahách očekávání publika, jež se má rozhodnout, zda je obětí, nebo intrikující predátorkou. Jenže ani ona tuto ambivalentnost dobře neprodává. Je sice zjevné, že jí nemůžeme tak úplně věřit, ale působí to tak, že je to vlastně jedno.

Výrazněji se projevuje ještě Jules, introvertní dívka, která ráda fotografuje a snaží se přiblížit spolužákovi, do něhož je zamilovaná. Ve vztahu ke své nové „sestře“ Mae projde několika fázemi od nedůvěry přes zalíbení až po opovržení a zhnusení. Jenže samotná Jules je tak nevýrazná a spíš protivná, že s ní není možné příliš sympatizovat. Ostatní dějové linky jednotlivých postav jsou podivně redukované a jejich smysl pro vyvíjení zápletky nedává moc smysl. Dalo by se uvažovat o tom, že jde o špatnou adaptaci původního díla, ale vzhledem k tomu, že scenáristka a autorka literární předlohy jsou jedna a ta samá žena, bylo by to s podivem.

Odbytá je Helen, nejdřív protivná excentrická puberťačka, z níž se později podivným zvratem vyklube milující sestra (a lesba), její otec Peter, kterému se nedaří v podnikání a přemýšlí, jak uživí rodinu (jenže rodina má evidentně pořád peněz dost) i Dani se slabostí pro muzikály a se silnou potravinovou alergií. Nejvíc to ale odskáče policista Gerarde, o jehož podivném odchodu z velkého města do Ohia se sice něco málo dozvíme, ale který je jinak spíš postradatelný a ponejvíce sekunduje Suzanne při odhalování praxe kultu.

To vše vede k tomu, že byť se během osmi zhruba čtyřicetiminutových dílů nedočkáte žádných formálních prohřešků, na seriál se dá vcelku pěkně dívat, vše je příliš předvídatelné a hlavně nudné. Tvůrci jako by záměrně opomíjeli prvky, které se naopak daly využít pro budování napětí a lepší rozvržení nejisté duality dobra a zla, kdy tyto dvě strany občas zdánlivě splývají.

Když například Suzanne najde na zahradě dost děsivý oltářík, kam Mae umístila různé osobní předměty členek a členů rodiny, terapeuticky s dívkou promlouvá a vůbec ji to neznepokojí. Satanisti jsou podivně liknaví, čas od času přijdou s nápadem, jak Mae přitáhnout zpět, ale jindy jen pokojně čekají, až se sama vrátí. A tak bychom mohli pokračovat...

Ďábel v Ohiu tak láká názvem, plakátem, anotací, úvodní titulkovou sekvencí i písni, která ji doprovází, ale tím to hasne. Proč se zde mluví o ďáblovi, když jde v zásadě o hrstku stoupenců kultu, který se snaží být maximálně nenápadný a soběstačný? A jakou roli v tom hraje Ohio, tedy samozřejmě kromě skutečnosti, že se tam příběh odehrává? Mohli bychom se dočkat oprávněné kritiky problematických kultů i jejich specifičnosti pro daný region, ale nic z toho nedostaneme.

Místo toho sledujeme trochu otravné rodinné drama, kde se vlastně taky nic moc neděje, ale hodně se o tom mezi členkami a členem rodiny mluví. Ďábel v Ohiu proto nezanechá žádný velký dojem, a pokud opravdu chcete vidět napínavý seriál o kultech, pusťe si raději Stoupence zla, Orphan Black, Pozůstalé nebo Under The Banner Of Heaven.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.