Netflix se pokouší přijít s novým Saw, ale výsledkem je nejhloupější horor roku

Rozhodnutí nebo život (nikoli Rozhodnutí, nebo život, což odpovídá vylučovacím náturám zdejších zvratů) je hororová novinka od Netflixu, již obstarali debutující režisér Toby Meakins a televizní scenárista Simon Allen (Protiúder, Ponorka). Příběh vychází z myšlenky prokleté videohry z osmdesátých let, která po zapnutí ovládá okolní realitu a hráče přiměje vybrat jeden ze dvou bolestivých scénářů. „Tvůj syn přijde buď o jazyk, nebo o uši,“ vyslechne si v úvodní scéně neurotický Hal (Eddie Marsan), jenž hru objevil při vyklízení cizího bytu a která mu nekontrolovaně změní život. Pokud neuposlechne ani jeden z příkazů, zemře.

„Vyber si a můžeš přežít“ obecně není špatný koncept a několik hororů s ním v minulosti dokázalo učinit velké věci. Série Saw je sice díl od dílu hloupější a zbytečnější, ale první díl znamenal malou revoluci. Schéma smrtelné hry, kdy oběť musí pro vlastní záchranu vykonat hodně bolestivý skutek, se osvědčil. Rozhodnutí nebo život navíc zapojuje hrozbu moderních technologií, jejichž vývoj vstříc umělé a samovolně řízené realitě inspiroval k bezpočtu znepokojivých vizí třeba Davida Cronenberga. A tvůrci Černého zrcadla by se zdejším námětem jistě svedli natočit velice výživnou hodinovou epizodu.

Bohužel, nic z toho se v tomto případě nekoná a netflixovská novinka zaujme leda tím, jak nevynalézavě a nudně vypadá. Jde o klasický prototyp toho, čemu říkám „neškodný horor“ – pustíte si jej, po deseti minutách jalové expozice už očkem pokukujete raději po květináči a po devadesáti minutách, kdy to máte za sebou, si už takřka nic nepamatujete. Příběh byl evidentně vystavěný kolem jediného nápadu, jímž je schopnost titulního hráče ubližovat ostatním přesně tak, jak ubližuje sám sobě. Videohra totiž vůbec není výsledkem pokrokové vědy, nýbrž kletby od ďábla. Když si tedy jako hráč například rozříznete nožem předloktí, vaše oběť se začne do téhož místa na svém těle hryzat a nepřestane, dokud nezemře.

To vede až k nepředstavitelně úsměvné závěrečné konfrontaci, v níž dospívající protagonistka Kayla (Iola Evans) svádí bitvu v sebepoškozování s člověkem, jenž se o rozšíření hry mezi nevinné lidi postaral. Jedna z postav se mimo jiné rozhodne utopit a druhé teče z nosu proud té nejméně přesvědčivé CGI vody, která by možná obstála v devadesátkovém animáku.

Těchto vizuálních lahůdek je ve filmu více a Kaylin věrný kamarád Isaac (Asa Butterfield, velký talent ze snímku Hugo a jeho velký objev) například dobrou minutu zvrací pásku z videokazety. Největší sci-fi efekt pro změnu zajišťuje zrnění a třas obrazu, jako když stopnete nebo přetáčíte starou VHS. Zatímco do hvězdně obsazených projektů pumpuje Netflix hromadu peněz, tady to vypadá, že se vše pořídilo za spropitné, které slavní herci nechali v kasičce na pomoc uprchlíkům. Snové sekvence plné dýmu a zabarvení scény do červené barvy jsou maximum, čeho se dočkáme, a s dramaturgií to dle očekávání není o nic lepší.

Kayla je rutinní protagonistka a stejně jako všemu kolem jí schází lidský rozměr, tudíž je pouze figurkou, na níž se hra může vydovádět. Jde o outsidera s nemocnou matkou a bolestnými vzpomínkami na mladšího brášku, jenž před časem přišel o život, což si Kayla klade za vinu. Hra o tom dobře ví a během jedné úrovně dává hrdince na vybranou, zda chce zachránit uměle vytvořenou kopii brášky, nebo přítele Isaaca. Tato dílčí zápletka je ovšem tím jediným psychologicky ambicióznějším motivem v jinak přímočarém ději, nad nímž asi nikdo nepřemýšlel.

Některé stopy získávají hrdinové vyloženě náhodně a snadno se může stát, že sledující chvíli netuší, proč a kam vlastně aktéři zamířili. A navíc přetrvává problém, že publikum nemá šanci se emocionálně na zkoušené protagonisty napojit. Jediná epizoda Černého zrcadla, v níž hlavní hrdina musí plnit zasílané příkazy, aby nedošlo ke zveřejnění nahraného videa, na němž masturbuje nad pornem s nezletilými, na hlavu poráží celou výpravu tohoto snímku. Ten se chce opravdu tvářit jako cronenbergovský „body horror“ s démonickou zápletkou o zákeřné kletbě, ale tento potenciál nevyužívá stejně jako potenciální popkulturní přesah, který videohra z osmdesátých let slibovala.

Narážky na popkulturu začínají i končí u Noční můry v Elm Street a u hlasu Roberta Englunda, jenž namluvil hlasové intro k videohře, tělesná stránka hororu je podobně neškodná jako vše ostatní. Jedna postava v průběhu kouše a polyká kousky střepů, což je jasně nejznepokojivější moment filmu.

Pokud si chcete užít napínavý snímek na téma „rozhodni se, nebo zemři“, tak kromě zmiňovaného Saw mohu doporučit třeba nezávislý thriller Would You Rather. Jestli toužíte po videokazetě s nebezpečnými telepatickými schopnostmi, určitě neprohloupíte návratem ke klasickému Videodromu. No a jestli vás zajímá kultura osmdesátých let, neexistuje lepší volba než Stranger Things nebo oddechový Ready Player One. Rozhodnutí nebo život se pokouší o jakýsi průsečík těchto vzorů, ale v podstatě nic v něm nefunguje tak, jak by bylo zapotřebí. Nuda, šeď a hloupost, s jakou Netflix osloví asi jen pubertální publikum.