Obi-Wan odhaluje past, v níž se ocitly Star Wars. Opravdu dobré budou, až se navrátí dětem

Existuje tendence oddělovat umělecká díla od světa, do nějž vstupují. Mnozí diváci si zakládají na tom, že přehlížejí hádky a dohady fanoušků. Nezajímají je zábavné hypotézy ani kyberšikana herců a hereček, kteří se narodili se špatnou barvou pleti. Star Wars mají od každého takového fan dramatu trochu a ne každý to vidí rád. Jenže když se to pokusíme nevnímat, moc nám toho nezbyde.

Vždyť samotný důvod existence série Obi-Wan Kenobi je motivovaný náladou ve fandomu, který je po celovečerních Disneyho filmech poněkud rozladěný. A jedna z mála věcí, na nichž se shoduje snad každý fanoušek i náhodný divák, je charisma Ewana McGregora. Ten byl nejspíš tím nejlepším, co obsahovala prequelová trilogie z přelomu století, zdá se tedy namístě dát mu tolik prostoru, kolik jen půjde. Populární herec přijal až s podmínkou přiznání pozice producenta, ale přijal! Jaká radost!

Bohužel výsledných šest epizod příliš mnoho radosti nerozdalo. V tom úplně nejlepším případě se mluví o vkusné rutině s několika vyčnívajícími scénami a samozřejmě skvělým McGregorem.

Malou princeznu Leiu unesou ve jménu Impéria pašeráci a po stopách jim musí vyrazit náš hrdina. Ten se roky skrýval mimo dosah všech a šetřil své síly na výchovu Lukea Skywalkera. Rodící se totalitní systém zatím likvidoval zbytky řádu Jediů.

Přemluvit Obi-Wana, aby se vydal zachránit Leiu, je ještě těžší než přemluvit McGregora, aby se vrátil před kamery. (Ta paralela musí být záměrná!) Ale i to se podaří, takže bývalý mistr nakonec stane opět tváří v tvář svému starému žákovi. O přežití Anakina alias Darth Vadera se dozvídá teprve nyní.

Obi-Wan je stejně jako celé Star Wars založený na banálních a okázalých morálních volbách typu: „Zradím své přátele v boji proti Impériu?“ „Odolám pokušení temné strany síly?“ „Přestanu se schovávat před zodpovědností a zachráním vyvolenou princeznu?“ Média určená dětem a young adults mají ráda tyto velikášsky abstraktní konflikty. Převažují v nich užitečné základní hodnoty, jsou ale oddělené od jejich každodenního užití, pochopí je tedy lidé s různou úrovní životní zkušenosti a myšlenkové vyspělosti.

Bylo by pak jistě možné, aby tragická figura Obi-Wana žijícího ve výčitkách a hledajícího své staré já utáhla dobrý film. Je ale zjevné, že na šestidílnou sérii to nevydalo. Musí si toho být vědomí i všichni účastníci. Ale smlouva je smlouva, a tak se natahuje, prodlužuje, zdržuje...

Jistě, Obi-Wan vypadá dobře. Pořád ještě není úplně samozřejmé, aby seriálová produkce vypadala až tak draze, a finální duel patří mezi ty nejlepší, které jsme v hraných Star Wars viděli. Vyhýbá se digitální nehmotnosti prequelů, ale svouchoreografiía hrou se světlem laserů uprostřed noci překonává aranžmá původní trilogie. Jinak ale hrozí, že Star Wars spadnou do stejné rutiny jako Marvel, jehož jednotlivé tituly vypadaly dlouhé roky jeden jako druhý, dokud se neobjevili lidé jako Taika Waititi, Chloé Zhao a Sam Raimi, aby s tím trochu pohnuli.

Veřejnost pak žije víc hádkami než seriálem, ve kterém se toho děje tak málo a vypadá tak zaměnitelně. A vzhledem k tomu, že známe životopis skoro všech přítomných na desítky let do minulosti i budoucnosti, tomu ani nemůže být jinak.

Star Wars jsou jako dělané pro serializaci. Tento jejich potenciál je vlastně stále nevyužitý v důsledku neschopnosti pořádně opustit rodinu Skywalkerů. Místo aby tvůrci konečně zaryli nos do bohaté mytologie zahrnující tisíce let fiktivních dějin, zabředají do toho, co dělala notoricky známá postava předevčírem v úterý ráno, protože to je poslední časový úsek, který nebyl pokrytý některým z předchozích dvanácti filmů a pěti seriálů. Šla koupit rohlíky. Možná dávalo smysl to vynechat.

Obi-Wan je proto unylá pouť za nevyhnutelně znovunabytým statutem quo. I na novou postavu s tváří Moses Ingram, která hraje rozervanou inkvizitorku, se dá těžko napojit. Víme přece, že žádný z jejích plánů nemůže být úspěšný a její tápání, podle kterých rozkazů se zachová, stejně nikam nepovede. Seriál by měl držet nad vodou populární Darth Vader, jehož sebemenší přítomnost většinou vyvolává nadšení, i tenhle trik se ale okoukává. Začalo být až moc okaté, že když tvůrci neví coby, vlepí před nás Vadera.

A bohužel se s tím nedá nic moc dělat, protože tvůrci nejsou uvěznění jen v předem daném příběhu, ale i v předem daném stylu a přístupu. Respektive jejich absenci. Prakticky jediný, kdo se od Disneyho akvizice pokusil udělat se Star Wars „něco zajímavého“, byl Rian Johnson, který v Posledním z Jediů kriticky nahlédl koncept hrdinství, jaký série budovala, a v důsledku na něj div nebyl spáchaný atentát, protože „znevážil kánon“ a „nectil odkaz Lukea Skywalkera“.

Diváci nechtějí Star Wars „zmrzačené“ Disneym, nechtějí je ale ani nahlížené dospělým pohledem, který rozebírá jejich svět do hloubky a přemýšlí o něm v důsledcích. Daly by se pomalu rozvádět teorie o neuchopitelnosti ztraceného dětství, protože co někteří fanoušci chtějí, je skutečně na psychoanalýzu.

Star Wars jsou tedy v podivném limbu, kdy nemohou být tak úplně pro dospělé, protože jde o sérii o vesmírných čarodějích s laserovými meči, jež existuje pro prodej hraček a figurek. Ale nemůžou být ani úplně pro děti, protože množství dospělých má na ně nezdravou fixaci a koncept generační obměny je pro ně nepřijatelný.

V USA vyrůstá už třetí generace lidí, kteří jsou všemocnou marketingovou mašinerií přesvědčovaní, že Star Wars jsou vrcholným (pop)kulturním počinem, který je zcela normální konzumovat v pokročilém věku. Se vstupem do dospělosti se opouští Mickey Mouse, opouští se Strážci vesmíru, ale ne Star Wars. U Star Wars se očekává, že zůstanou se svým publikem navždy. A publikum (zákazníci) zůstanou na oplátku s nimi.

Aby to nevyznělo špatně – skutečně je naprosto v pořádku užívat si v dospělosti umění vznikající pro výrazně mladší publikum. Je krásné, když mohou diváci a divačky různých generací sdílet popkulturní dílo. Ony absurdní konflikty oproštěné od nuance a psychologické hloubky je často zábavné sledovat tím spíš, když si člověk jejich přehnanost plně uvědomuje. Celá kultura japonského anime je založená na stírání hranic mezi uměním pro děti a dospělé.

Nejde si však nevšimnout rozdílu dospělých u příznivců například vynikajícího seriálu Cobra Kai, kteří si užívají naivní akční podívanou, a zároveň si uvědomují, že jsou ve fandomu hosty. Dokonce i seriály určené desetiletým dětem jako Steven Universe si (z dobrého důvodu) vypěstovaly dospělou fanouškovskou základnu.

Není zcela nevídané, aby taková skupina projevila toxické atributy a někteří její členové se chovali nepřístojně vůči nejmladším divákům. Občas dochází k „vyhánění“ dětí z online prostor, kde fandom žije, aby si o dílu mohli povídat výhradně dospělí. A tvůrci mají tendenci začít se těmto fanouškům trochu přizpůsobovat a včleňovat dospělejší motivy. Přesto by drtivá většina publika Cobra Kai a Steven Universe řekla, že jde o seriály určené primárně nejmladším, proto je v pořádku, že na ně tvůrci směrují většinu pozornosti.

U Star Wars však existuje přesvědčení, že jde o značku pro dospělé, a to navzdory tomu, že George Lucas tvrdí už od sedmdesátých let opak. Sám byl překvapený, kolik dospělých se na Star Wars upnulo, a na jejich přítomnost si nikdy úplně nezvykl (byť na ně marketing začal reagovat rychle).

Ani Disney nepřišel na způsob, jak se s tím vypořádat. V Obi-Wanovi sledujeme příběh s prominentní dětskou hrdinkou a jejím „kup si mě v hračkářství“ robůtkem, ale výsledek zachovává seriózní estetiku, aby se neurazili čtyřicetiletí fanboyové, kteří nechtějí připustit, že nejsou jediným cílovým publikem.

O kolik lepší by bylo, kdyby se tvůrci opravdu oddali hrdinčině perspektivě, místo aby sledovali chlápka ve středním věku, jak utíká před jiným chlápkem ve středním věku v černém obleku? Zatímco v Cobra Kai, jenž se navrací k sérii Karate Kid s mnohými původními herci, jsou legacy postavy na pozadí a hlavní dobrodružství zažívají děti, ve Star Wars musí být ve středu vyčerpaní dospělí a křičet na sobe o křivdách, o kterých jsme poprvé slyšeli už před půl stoletím. Trochu úmorné.

Star Wars vždy patřily nebo měly patřit dětem. Jediná výjimka je Epizoda 3, kterou Lucas natočil frustrovaný a vystresovaný z let nenávisti za podobu prequelové trilogie (které bylo mimochodem mimo jiné vytýkáno, že je „příliš dětská“), proto se rozhodl udělat ji tak brutální, jak to průmysl dovolil. Sledujeme v ní v dlouhých a nepřerušených záběrech muže hořícího zaživa a je to poněkud divné. Epizoda III je dnes považovaná za nejlepší prequel, často s explicitní pochvalou, že jde o „nejtemnější a nejdospělejší díl“.

Je otázka, nakolik mají fanoušci vliv na jakoukoliv produkci. Mainstreamoví tvůrci se musí soustředit hlavně na mlčící většinu, takže slavné série mají se svými nejvěrnějšími diváky často komplikovaný vztah. U Star Wars to bylo vždy jiné, protože skalní příznivci nakupují hodně merchandisingu, což jejich hlasu dává větší váhu. Star Wars tedy v tuto chvíli existují tak trochu pro všechny a tak trochu pro nikoho. Bylo by lepší si vybrat.

Nová česká komedie Kdyby radši hořelo vypráví o malé vesnici a místních hasičích, které pálí konspirační teorie a strach z uprchlíků. Na FAMU debut dobré, ale bude z toho klasika jak od Formana?