Recenze: Die Hart - Jak dopadl hvězdně obsazený seriál určený pro mobily?

Die Hart je první hvězdně obsazenou vlašťovkou nového formátu, kterým chce Quibi zacílit na čistě mobilní konzumenty. Smyslem je nabídnout natolik krátké epizody, že si je člověk bez problému stihne přehrát při cestě do práce v tramvaji, o přestávce mezi hodinami, při pauze na záchodě a tak podobně. Myšlenka to samozřejmě není úplně mimo, je ale otázkou, zda se hodí pro seriál o jedné linii a nikoli pro sérii skečů s těmi samými hrdiny. Umím si například dost dobře představit mikrositcom, v němž v rámci jednoho prostředí řeší postavy každý díl jinou patálii. Die Hart je ale v podstatě celovečerák (dohromady mají epizody 100 minut), násilně rozporcovaný na deset dílů, které se snaží naplnit klasické schéma show na pokračování.

A je to chyba, ale o tom až za chvíli. Hlavním hrdinou Die Hart je Kevin Hart, který hraje fiktivní verzi sebe sama. Tu už nebaví být pouhým vtipným sidekickem ve filmech Dwaynea Johnsona (tedy tím, čím Hart opravdu je), vyhlásí proto fanoušky a rozhodne se vydat na dráhu akčního hrdiny. Svou snahou o životní změnu zaujme režiséra v podání Jeana Rena (který ovšem nehraje Jeana Rena) a aby byl na natáčení opravdu připraven, je vyslán do akční školy Rona Wilcoxe (kterého hraje John Travolta), kde ho čeká peklo. A také návštěva od Joshe Hartnetta, který hraje Joshe Hartnetta a... ono je to vlastně jedno. Tvůrci vykreslený svět totiž nemá pevně nastavená pravidla a divák se tak nemůže pořádně bavit, protože neví, čemu se vlastně smát.

Abych to vysvětlil. Je chybou předpokládat, že realita, jakou tvůrci pro svůj seriál vytvoří, musí fungovat v rámci logiky našeho světa (respektive toho, co sami známe a považujeme za běžné / normální / správné). Důležité nicméně je, aby fungoval v rámci logiky vlastního vytvořeného světa. Autoři nám jednotlivá pravidla představí a i když je nutně nemusíme přijmout za své, následně můžeme jít s postavami, protože chápeme, v jakém prostředí se pohybují. To pro Die Hart bohužel neplatí. Od začátku má seriál veliký problém vysvětlit, jak přesně fungují jeho vlastní zákonitosti. Vzhledem k omezené časomíře tvůrci musí rychle vyložit karty na stůl (Wilcox vypadá jako magor a Hart si myslí, že buď zemře ve škole náhodou, nebo ho Wilcox rovnou zabije), ale současně se vlastně seriál tváří, že je v naší realitě.

V takové situaci obtížně přilneme k hrdinům, protože Wilcox buď působí jako magor, který by nikdy svou reputaci nezískal, nebo Hart jako naprostý idiot, když věří čemu věří. I ostatní postavy jsou na tom podobně a protože se tak trochu hraje falešná hra, je obtížné se smát narážkám, když přesně nevíme, kdy tvůrci dělají humor. Die Hart díky tomu upřímně pobaví jen střídmě, neboť divákovi po hříchu nedopřeje vhled, který je u komedie potřeba. Pro představu - pokud se máme smát tomu, že se někdo chová jako na drogách a nechápe proč, musíme vědět, že mu je někdo omylem dal (aniž by to on tušil). Konkrétně tahle situace v seriálu není, pouze ilustruji zdejší problém.

Nepomáhá ani krátká minutáž. Běžný seriál se snaží přijít na konci epizody vždy s nějakou pointičkou, aby nalákal na další díl. Jedna věc nicméně je, pokud tak činí hodinová show, kde je čas na nějaké postupné budování. Když se ale tvůrci násilně nutí k tečce každých osm minut, výsledek se rozdrolí. Něco takového by možná ustál Quentin Tarantino, který dokáže úderné zvraty řetězit s poměrně velkou kadencí, ale i on ve svých nejlepších filmech stěží zvládá timing v podobě smrtonosném časovém presu. A teď si představte, že něco takového zkouší výrazně méně talentovaný tým. Výsledek je v lepším případě neoslnivý, v horším už rovnou bolestný.

Bohužel ani vhled za kulisy situaci příliš nezachraňuje. Přitom právě tady mohli tvůrci opravdu zářit - odvést diváka za scénu, ukázat mu nějaká ta hollywoodská pozlátka v akci a pobavit trefnými narážkami na slavné celebrity. Nakonec to celé skončilo jen u role Joshe Hartnetta, jehož nástup je jednou z nejsvětlejších chvilek (alespoň na chvíli se do seriálu vetře nenucenost). Vše ale vezme za své až příliš rychle a o nesmyslném vtípku na konci, který jeho účast postaví úplně na hlavu, je lepší ani nepřemýšlet.

V poslední epizodě přichází snaha o rozuzlení a dodání smyslu zdánlivě nesmyslného. O co tvůrcům celou dobu šlo, nejspíš překvapí málokoho. Ale to je ten nejmenší problém Die Hart. Hlavní je, že konec potvrdí, jak celé afektované a nesmyslné divadlo se předchozích 90 minut před divákem odehrávalo. Jistě, kdyby bylo protkáno nápaditými vtipy (ať už slovními nebo fyzickými), šlo by to nejspíš omluvit. Ale při vší úctě si nemyslím, že Kevin Hart na něco takového má a jeho hvězdný status pro mě zůstává záhadou.

Nejsem si jistý, komu Die Hart doporučit. Pravda, o vyložené utrpení se nejedná, protože show poměrně dobře vypadá (evidentně nebyla levná) a když už nic, krátká stopáž zaručuje, že jednotlivé epizody rychle odsýpají. Ale je to takovým tím ubíjejícím způsobem, kdy se v situaci postavy ani nestihnou nadechnout a už se běží o dům dál. A nic jiného vlastně show nemá. Pokud tohle má být formát nové generace, pravděpodobně ho do budoucna vynechám. A to navzdory tomu, že na Uprchlíka jsem se fakt těšil.

Hodnocení: 30%