Recenze: Monstrum nad Prahou zakoplo na prahu každodennosti
Nejmrazivější jsou skutečné archivní záběry stavby "Fronty na maso" ze začátku 50. let minulého století. Což je škoda, protože námět a životní osudy sochaře Otakara Švece si říkaly o psychologicky propracovanější sondu do éry, v níž bylo těžké zůstat sám sebou, (ne)zadat si s režimem a dál tvořit.
Švec byl zajímavý autor, jehož proslavila v polovině 20. let minulého století modernistická socha "Sluneční paprsek – Motocyklista". Učil se v Paříži, vystavoval v Benátkách i Spojených státech. Portrétoval T. G. Masaryka, vytvořil originální bustu Voskovce-Wericha.
Švecův život a osudy odrážejí historické události, můžeme říct i paradoxy. Na konci 40. let se přihlásil do soutěže na návrh Stalinova pomníku - největší sousoší v Evropě - a přestože se hodně snažil, aby nevyhrál, stal se opak. Tragický nejen pro něj, ale i pro jeho ženu.
Upoutávka:
Monstrum se snaží postihnout čas kolem vyhlášení soutěže na pomník (1949) až po jeho zbourání na konci roku 1962. Švece ztvárnil Jan Novotný, jehož minimalistické herectví šetřící slovy se k roli umělce v letech hodí. Škoda, že se z filmu podrobněji nedozvíme, jak se Švec vypořádal s nástupem komunismu. Monstrum na to upozorňuje drobnými narážkami (například když z rádia zazní píseň "Zítra se bude tančit všude", chce Švec po své ženě - Zuzana Stivínová -, aby to okamžitě vypnula), ale opravdová schizofrenie tvůrce, který se chce věnovat tvorbě stůj co stůj, není příliš patrná.
Ze Švecova "prvorepublikového" bytu je cítit nostalgie po avantgardě, slavných dílech. Je to jakási oáza v komunistickém marasmu. A přepíná se mezí tímto prostředím, srazy s komunistickými elitami (ministr informací Václav Kopecký, historik a politik Zdeněk Nejedlý), odbočkami ke Švecovu žáku-asistentovi (Martin Kraus), jeho kamarádovi (Vladimír Polívka), který si s režimem rozhodně nezadá a hodlá emigrovat, a milostným avantýrám. Švec v podání Novotného si úpornou ideologickou práci na pomníku vynahrazuje seancemi s femme fatale v podání Petry Nesvačilové.
Když ale dojde na dramatičtější scény, člověk udiveně hledí, co jim vlastně předcházelo, protože děj snímku je dost uměřený a nevýrazný - když pomineme všudypřítomnou hudbu, která (pokolikáté již?) se snaží dohnat to, co se nepodařilo ve scénáři a dramaturgii.
Švecovi samozřejmě byli lidé jako my, ale když si člověk přečte, jak dopadli (ani jeden z manželů se nedočkal odhalení pomníku), říká si, že si téma - blížící se antickým rozměrům - říkalo o výraznější a klidně i vyhrocenější zpracování.
Nejpůsobivější je v tomto duchu scéna Švecovy cesty na Vítkov, kde se svému žákovi (Martin Kraus) v poměrně bezradné životní situaci vyznává z lásky k Žižkově jezdecké soše na pozadí školních návštěv mauzolea s rozkládající se mumií Klementa Gottwalda. Parodoxem je, že autor Žižkovy sochy Bohumil Kafka Švece učil a autor v jeho ateliéru pracoval právě na Stalinově pomníku.
Česká televize vytvořila pro Monstrum vskutku impozantní atrapu Stalinova pomníku, kterou na Letné během natáčení také odpálila. Jenže co naplat, z celého filmu působily nejmrazivěji archivní scény ze stavby pomníku, které tvůrci doprovodily elektronickou hudbou. Tehdy se účinek neminul cílem a zaryl se mi pod kůži. Jak málo k tomu stačilo.
Čekal bych od autorů Monstra víc tvůrčí odvahy. Letecké záběry dronu, komické scény Miroslava Etzlera a slovníková hesla Milada Horáková, Boža Modrý to nezachrání. To už je lepší rovnou si otevřít Wikipedii. Jenže televize je jiné médium.