Milan Šteindler natočil českou verzi populárního Kanclu. „Dokážu být hodně trapný a nerad pracuju,“ dodává.

Jednak jsem fanoušek originálu. No, a když mi volal kreativní producent David Ziegelbauer, zda bych se toho neujal, řekl jsem mu, že nevěřím, že lze Kancl vtipně převést do českých reálií. Tato nedůvěra se posléze stala výzvou a výzva motorem. Původní Kancl jsem zaznamenal už před řadou let. Zaujal mě tím, že jsem vlastně v první chvíli nevěděl, jestli je to myšleno upřímně, nebo si ze mě někdo dělá srandu. Chvíli trvalo, než mi došlo to druhé. A nesmírně mě bavila ta pravdivá „dokumentární“ forma.

Tento humor bych charakterizoval jako trapný. Ve finále jsem si někdy nebyl jist, jestli herci jsou tak trapní, nebo jestli to tak dobře hrají.

Nebylo to zas až tak těžké. Líbilo se mi už v zadání, že nehledáme prvoplánové hvězdy. A u nás je spousta dobrých, jak se říká „neprofláknutých“, herců. A mám-li být trochu trapně sentimentální, tak v Brně jsem našel řadu herců, kteří mi přirostli k srdci i lidsky.

Stál vedle mě, zrovna když jsem přemýšlel, koho pozvu na casting.

No když začaly padat dost suché fóry na téma Milada Horáková, tak jsem si říkal, že to se do vysílání nedostane. Zdá se, že dostalo.

Ano. Myslím, že splňuji předpoklady pro přijetí. Dokážu být hodně trapný a nerad pracuju.