Slobodanka Radun: „Porozumění mezi ženou a homosexuálním mužem je tu odjakživa.“
O vašem filmu se mluví jako o vizuálně hravém. Vznikal snímek MY 2 s tímto záměrem, nebo je to jen výsledek práce lidí, kteří mají zkušenosti odjinud? Byl to záměr. Náš příběh je velmi komorní a herecky intenzivní, chtěla jsem ho vyprávět vizuálně zábavně a radostně a na té malé ploše snad i rozmanitě. A to bez kreativních spolupracovníků, kteří mají řemeslně co nabídnout, samozřejmě nejde.
A jak jste vlastně svůj tým tvůrčích profesí vybírala? Pro většinu z vás jde o filmový debut a do toho zkušený střihač, držitel osmi Českých lvů, Jiří Brožek. Oslovila mě jejich práce. I na krátkých formách, které kameraman Jirka Málek doposud dělal, byl vidět výrazný rukopis a vysoký vizuální standard. Navíc jde o jednoho ze špičkových švenkrů na velikých zahraničních produkcích, což je podle mě na našem filmu také velmi vidět. S filmovým architektem Petrem Kuncem jsem spolupracovala už od školy a reklamy, jejichž výtvarnou stránku dělal, vyhrávají i reklamní festival v Cannes. Kostýmního návrháře Josefa Čechotu do týmu přivedl právě architekt a Josef mě okamžitě nadchnul svým až dramaturgickým přístupem ke kostýmu. Ráda vybírám do týmu silné osobnosti, přirozeně pak vzniká tvůrčí napětí, ve kterém se dobře pracuje. A Jirka Brožek byl odvážný, ale důležitý nápad – my jsme se totiž před vznikem filmu nikdy nepotkali. Jeho obrovská soustředěnost na příběh a zároveň otevřenost k netradičním řešením filmu určitě prospěla.
Vy jste ukončila FAMU už v roce 1998, poté jste vychovávala dva syny, odskakovala jste si k televizní režii a režírovala jste také hru Radky Denemarkové Spací vady v Divadle Na zábradlí. Jaké to bylo, vrátit se po delší době k režii, navíc celovečerního debutu? Je to skvělé. Ten z různých důvodů „odložený“ debut je specifická věc. Člověk už nějaké pracovní i životní zkušenosti nasbíral, ale stojí na place v roli začátečníka s pocitem, že se pohnuly ledy a už nic nebude jako dřív. A ten pocit je naprosto pravdivý. Teď je film hotový a já se těším na další práci.
Se spisovatelkou Radkou Denemarkovou jste se sešla při práci podruhé. V čem podle vás tkví vaše souhra? Pracujete raději v týmu? Plánujete spolu něco dalšího, nebo nosíte v hlavě svůj vlastní scénář? Spací vady jsou Radčin text. Já jsem ho s pomocí dramaturgyně zkrátila a následně zinscenovala. Byla spokojená jak s představením, tak s mojí interpretací kompletního textu. Scénář filmu MY 2 jsme psaly společně. Naše souhra tkví v naslouchání. Zaprvé vzájemném a potom ještě v naslouchání příběhu a jeho postavám. Řekla bych, že naše společné scénáře vznikají dost organicky. Psát s Radkou je privilegiem, často sedíme u jednoho počítače. Nápadů a plánů máme několik. Ráda bych do budoucna zfilmovala nějaký její román.
Po zhlédnutí vašeho filmu se nedá nezeptat, zda jste i vy nebo spoluautorka scénáře prošly nějakým zásadním vztahem s kamarádem, který je gay. Nebo kde jste vzaly inspiraci k napsání příběhu o třicetileté Emě a jejím homosexuálním kadeřníkovi? Ten příběh je samozřejmě nadsázka, modelová situace, obraz. Ale každá z nás nějaký blízký vztah s homosexuálním mužem měla. Například já jsem prakticky vyrůstala s klukem, o kterém jsme v tu dobu možná ani jeden z nás neměli tušení, že je homosexuál. Pro mě to byla láska, i když taková trochu jiná. A v okamžiku, kdy už byl scénář na světě, jsem takových příběhů začala slýchat opravdu hodně. Porozumění mezi ženou a homosexuálním mužem je tu odjakživa.
Označila byste svůj film jako milostný příběh ze současnosti? Určitě. Náš film je tematicky dost vymezený, jedná se tu pořád dokola „jen“ o lásku, „jen“ o vztahy… Na tomto malém poli se však vnější svět projevuje nebývalou silou, hrdinové zápasí se sobectvím, vlastními i cizími předsudky, tělesností, rodinnými pouty, samotou. Ale protože se mají navzájem, všechno to nahlíží z až komického úhlu pohledu.
Jak probíhal casting? Myslely jste při psaní scénáře na konkrétní herce? Casting dělala castingová režisérka Kateřina Oujezdská, které se naše „hravá“ koncepce velice zamlouvala. O Janě Plodkové jsem věděla už při psaní scénáře, průběžně jsem se s ní scházela, pomalu jsme si na sebe zvykaly. Ondřeje Nosálka coby Tonyho jsme hledaly dlouho. Vlastně ani jeho role neměla variantu B – Tony mohl být jenom Ondřej. A pak se nám to krásně skládalo. Luďka Sobotu zaujal scénář a hned souhlasil, Milena Steinmasslová se nějaký čas sžívala s vesměs negativním charakterem své postavy a potom se do ní pořádně vložila. Poprvé se na filmovém plátně objevil muzikant Václav Havelka, Adam Mišík si v našem filmu zatančil, Johanna Tesařová zase zúročila své pěvecké vlohy a Jiří Vyorálek si užil vyhrocených emocí.
Ve filmu v pozadí jako by stále tepalo velkoměsto. Velká část se odehrává v přítmí. Přitahuje vás atmosféra noční metropole? Náš příběh je docela „noční“ a vizuálně melancholická atmosféra se sama nabízela. My ale v nočním městě hledali světlá, dynamická místa, chtěli jsme s architektem a kameramanem ukázat Prahu jako jemně pulzující metropoli, nastavit její méně vlídnou, ale živější tvář. Kamerou jsme stylizovali jemně – snažili se jen lehce dotvářet už existující noční osvětlení, velmi pečlivě jsme vybírali lokace a často hledali jediný správný záběr.
Jak došlo k tomu, že jednu skladbu pro film napsal a nahrál slavný anglický režisér (Leaving Las Vegas) a hudební skladatel Mike Figgis?
K Miku Figgisovi chovám veliký respekt už od puberty. Proto když se Jana Plodková jen tak mimoděk zmínila, že jsou v kontaktu, poměrně bouřlivě jsem reagovala. Následovala dlouhá řada velmi příjemných a vtipných emailů a on pak skutečně pro náš film složil „a piece of music“, kterou jsme mohli použít dle vlastního uvážení. Je to radost a vlastně i veliká podpora.